Do Indie nebo Keni. Jako dobrovolník toho zažijete spoustu

Nejdřív Indie, pak Keňa. Tomáš Hejda ještě na střední škole moc nevěděl, co by chtěl ve svém životě dělat. Pak se ale náhodou dostal jako brigádník do domova pro seniory a obrysy jeho životní cesty se začaly rýsovat. Pomáhat potřebným mu začalo dávat smysl. Nastoupil na Evangelickou teologickou fakultu UK, začal si plnit sny a pomáhat po celém světě.

Když ve čtvrťáku na obchodní škole přemýšlel, co dál, šel se nechat inspirovat i na veletrh Gaudeamus, kde ho zaujala nabídka Evangelické teologické fakulty UK. A protože tehdy brigádničil v domově pro seniory a tahle práce mu dávala smysl, přirozeně ho oslovil obor Sociální a pastorační práce. Vedle toho, že dlouhodobě vede různé dětské zájmové kroužky a jezdí jako vedoucí na dětské letní tábory, vyzkoušel si práci v různých zařízeních určených potřebným. A loni v červenci vyjel na svou první velkou zahraniční cestu – v Centru Matky Terezy nedaleko Bombaje měsíc pomáhal jako dobrovolník v zařízení, které se stará o zdravotně postižené, sociálně vyloučené muže.

„Fascinovalo mě, jak byli soběstační. Spoustu věcí si obstarávali sami. Byl tam třeba jeden pán bez nohy, zíral jsem, jak chodil po schodech, jak tam pral prádlo i pro ostatní. Naší prací bylo pomáhat jim ve všem, v čem bylo potřeba, třeba právě s praním prádla, kdy jsme špinavé prádlo drhli jenom na kameni a máchali v kýblech,“ se smíchem kroutí hlavou.

„Pak jsme vydávali jídlo nebo jsme jim pomáhali udržovat a zlepšovat kognitivní funkce. Hráli jsme s nimi různé hry, jak se to u starších lidí nebo mentálně postižených dělá. Pro jednoho pána jsem dokonce vyrobil šachy z papíru. Pak jsme si dávali skoro každý den partičku.“ S pousmáním také vzpomíná, jak ze začátku uháněl sestřičky z místního centra, aby mu hned po příjezdu daly nějakou práci. Jak ale dnes ví, důležité je při takové práci nepřepálit start a nejdřív se aklimatizovat a zpracovat vlastní kulturní šok.

Překvapením pro Tomáše Hejdu bylo, jak ho klienti ihned přijali mezi sebe. „Byl tam třeba jeden pán, který nás chodil každý den objímat, o to těžší pak ale bylo také loučení. Některé z nich si budu pamatovat navždy. Třeba toho pána, se kterým jsem hrával šachy. Byl to chytrý člověk, původně byznysmen z Bombaje, který ale dostal mrtvici a neměl nikoho, kdo by se o něj postaral, proto skončil v tomto centru. Je to hloupá náhoda, v Indii to ale může znamenat konec a absolutní vyloučení. V praxi tam vidíte, jak je Indie opravdu země plná kontrastů,“ zamýšlí se Tomáš a vzpomínal, že v Indii vám může přinést silný zážitek i obyčejná procházka. „V Bombaji jdete po ulici plné mrakodrapů a projíždějících luxusních aut, uprostřed toho okázalého bohatství se na zemi povalují lidé v zuboženém stavu a třeba i s malými dětmi,“ vzpomínal.

Proti ženské obřízce

Zkušenost z Indie byla pro Tomáše tak silným zážitkem, že hned po návratu začal přemýšlet o tom, kam by se vydal příště. A protože snil o tom vidět Viktoriino jezero, volba padla na Keňu. Přes dobrovolnickou organizaci INEX v květnu vyjel na východ Afriky, kde pomáhal v organizaci Msichana Empowerment Kuria. „Tato organizace se zaměřuje na boj za ženská práva a proti ženské obřízce nebo dětskému manželství. Jsem rád, že jsem se v podstatě shodou náhod dostal právě tam. Byla to cenná zkušenost,“ podotkl a připomněl, že vycestovat mohl také díky finanční podpoře Nadačního fondu Věry Třebické-Řivnáčové. Navíc si pobytem v Keni v této organizaci splnil povinnou praxi, kterou musí v rámci studia na ETF UK absolvovat. A také si splnil životní sen vidět Viktoriino jezero. „Hned druhý den po příletu do Keni mě naše místní hlavní spojka, což byl perfektní kluk, vzal při západu slunce na jezero na loď. Byl to neuvěřitelný zážitek. Při dobrovolnické práci toho můžete zažít spoustu!“

Podobně jako v Indii i v Keni Tomáš pomáhal se vším, s čím bylo třeba. „S organizací jsme objížděli okolní vesnice a dělali různé osvětové přednášky, pořádali diskuze nebo preventivní programy. Byla to silná zkušenost. Člověk na vlastní oči vidí problémy, se kterými se v Keni potýkají a jak je ohrožuje změna klimatu. Příkladem je střídání ročních období. V Keni je období dešťů, a to znamená, že je všechno pořád mokré. Ženy místo menstruačních pomůcek používají kusy hadrů, které si přepírají. V tom neustálém mokru to ale nikdy docela neuschne. I oblečení máte stále mokré, spíte v mokrém…

Všude je bahno, přes které se nedostanete ani k lékaři. S tím se pak obzvlášť potýkají nemocní nebo těhotné ženy. Když přijde období sucha, všechno pro změnu pokryje tlustá vrstva prachu, špatně se kvůli tomu dýchá. Do toho všeho komunita dívky nutí, aby podstoupily obřízku. Jsem rád, že existují takové organizace, ve které jsme pracovali, protože díky nim se tato problematika dostává víc do povědomí,“ podotýká student.

V suchým měsících všude prach, v deštivých bláto. Život v Keni není jednoduchý.

Tomášovi je dnes jednadvacet let a obě velké cesty vnímá jako velmi silný a formující životní zážitek. Proto také přemýšlí, kam by se vydal příště. Rád by zamířil do Peru. „Při delším odloučení poznáte, kdo je vám opravdu blízký tady, poznáte novou kulturu a to, jak to funguje jinde ve světě. Já jsem díky tomu přišel na to, jak je Česko krásná a bezpečná země a jak se v ní máme dobře. Když se vrátíte, jste najednou opravdu vděčný za svou postel, v níž se v klidu vyspíte, za to, že nemusíte chodit na suchý záchod a když otočíte kohoutkem, teče vám z něj pitná voda. Člověk si začne považovat svého vlastního života, to je jedna z hlavních věcí, kterou si odnáším. Nežiji v sebeklamu, že chodíme jako dobrovolníci po světě a zachraňujeme ho. Je to především zkušenost pro nás jako pro Evropany, která nám otevírá oči!“