Vědecká novinářka Pavla Hubálková pomáhá vědkyním a vědcům lépe a efektivněji komunikovat výsledky jejich bádání. Letos za to obdržela od ministra Marka Ženíška Cenu za popularizaci výzkumu za rok 2024. Přes čtyři roky působila i v magazínu UK Forum, kde s kariérou v oblasti „science communication“ v roce 2020 začínala.
S ministrem pro vědu, výzkum a inovace Markem Ženíškem. FOTO: Úřad vlády ČR.
V listopadu jste za popularizaci vědy z rukou ministra Marka Ženíška převzala Cenu předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace za propagaci a popularizaci výzkumu. Čekala jste, že cenu dostanete?
Nečekala. Už samotná nominace mi udělala velikou radost, a tím jsem myslela, že to skončí. Když mi pak z Úřady vlády zavolali, že cenu získám, bylo to pro mě opravdu velké překvapení a upřímná radost. Cenu přijímám s obrovskou pokorou, protože se cítím stále spíše na začátku, a také s vděčností, protože jsem ve správný čas a na správném místě potkala ty správné lidi – dostala jsem šanci.
Do jaké míry jsou pro vás ocenění motivačním faktorem pro další práci?
Ocenění jsou samozřejmě krásná věc, ale nelze je mít jako cíl nebo motivaci – jsou velmi vzácná. Proto mi je větší motivací například zpětná vazba – když mi vědec řekne, že jeho maminka konečně pochopila, co tedy dělá, nebo když mi někdo do detailů začne líčit, o čem jsem to nedávno psala – že ho to zaujalo a zapamatoval si to. Zároveň toto ocenění vnímám také jako určitý závazek a výzvu. Udělám vše pro to, aby tato cena byla „výtahem“, který mi pomůže posunout komunikaci vědy v Česku zase o kus dál. Aby vědci a vědkyně mohli lépe a efektivněji komunikovat výsledky své práce, a především, aby všechny různé podskupiny „široké veřejnosti“ věděly, že věda je všude kolem nás, je užitečná a že i pro ně může být srozumitelná.
Podobné ceny často putují k „zasloužilým“ osobnostem, obvykle mužům v pozdnější fázi kariéry. Vy jste cenu obdržela ve věku 30+ jako první žena v historii. Zároveň se jako novinářka věnujete tématu žen ve vědě. Jaké je postavení žen a dívek v rámci vědecké komunity v Česku ve srovnání se zahraničím? Zaměřuje se komunikace vědy na ženy-vědkyně jako samostatnou kategorii i jinde?
Já si velmi vážím, že mě iniciativa Czexpats in Science nominovala – že je to napadlo a že to zkusili, i když podle předchozích laureátů jsem neměla žádnou šanci na úspěch. Proto se mi například velmi líbí proaktivita vědkyně Jess Wade, která nominuje ženy na nejrůznější ceny a téměř každý den na Wikipedii přidá jeden profil vědkyně. Ženy, nejen vědkyně, to v české společnosti mají stále těžší než muži. Papírově sice rozdíly neexistují, ale v každodenní realitě se ženy setkávají s podceňováním, hodnocením vzhledu místo profesních kvalit, nebo s tím, že jejich názor nemá stejnou váhu. Něco podobného jsem při stážích v zahraničí nezažívala. V zahraničí také mají mnohem lepší systém podpory, pokud chce žena kombinovat kariéru a mateřství. Ale kampaně nebo projekty zaměřené na vědkyně existují všude na světě.
Co vás na práci vědecké novinářky a expertky na komunikaci vědy nejvíc baví? A co je naopak nejtěžší?
Baví mě, že každý den mohu potkávat ty nejchytřejší lidi z nejrůznějších oborů. Že se každý den naučím něco nového. Nejtěžší je pak téma zpracovat pro čtenáře – najít ty správné příběhy a příklady, tu správnou míru zjednodušení. A také pamatovat na to, že čtenáři si neudělali stejnou rešerši jako já. Nezažili atmosféru a dynamiku rozhovoru.
Na fotografii vpravo se spoluautory knihy Úvod do komunikace vědy. Zcela vlevo bývalý šéfredaktor magazínu Forum Martin Rychlík.
Které oblasti vědy se popularizují snáz a které naopak obtížně? A jakou roli hraje osobnost vědkyně nebo vědce? Je důležitější, než konkrétní téma nebo vědecký výstup?
Pro mě osobně i vzhledem ke vzdělání jsou náročnější sociální a humanitní vědy – stále mám pocit, že mi chybí kontext. Například v biologii, když vědec v rozhovoru něco nevysvětlí úplně přesně, mohu mu to pomoci dovysvětlit, protože znám pojmy, vím, kde a jak hledat. Na výsledku se pak podílí jak osobnost a chuť vědce, tak i samotné téma nebo výsledek – někdy jedna část může trochu kompenzovat tu druhou „pokulhávající“, ale pokud jedna část zcela chybí, tak se s tím pracuje těžce. Ale podle mě neexistuje téma, které by nešlo komunikovat – někdy je to náročnější a vyžaduje to větší úsilí a kreativitu, ale vždy existuje cesta.
Od jara 2020 do léta 2024 jste působila jako vědecká redaktorka magazínu Forum Univerzity Karlovy. Co vám ta práce dala?
Dala mi strašně moc. I v děkovné řeči při převzetí ceny jsem zmínila Martina Rychlíka, bývalého šéfredaktora UK Forum, jako naprosto klíčovou osobnost mé kariéry. Po návratu z USA jsem ho oslovila, zda mi poradí, jak se nejlépe začít učit psát o vědě. On mi rovnou dal jméno vědce a kontakt na kameramana a řekl: „Domluv si to a udělej rozhovor.“ Dal mi šanci a 1. března 2020 jsem pak nastoupila na UK jako historicky první vědecká redaktorka v magazínu UK Forum, která tuto pozici měla na vizitce. Pro kontext zmíním, že to zároveň byl první den covidové pandemie v Česku. Při psaní pro UK jsem měla možnost se potkat a hovořit s velkým množstvím osobností. Také jsem díky zaměstnaneckým Erasmus+ stážím jezdila do zahraničí učit se, jak ještě lépe komunikovat vědu.
V čem je pro instituci, jako je Univerzita Karlova, komunikace vědy důležitá a potřebná?
Komunikace vědy je důležitá pro všechny – věda je všude kolem nás, pomáhá nám v každodenním životě. Pro univerzity je to šance na velmi kvalitní PR. Mám ráda citát Marka Wallporta: „Vědecký výsledek není dokončen, dokud není komunikován.“ Univerzity se často prezentují „třetí rolí“. Za mě tam jednoznačně a především patří komunikace vědy, vysvětlování aktuálních událostí, dodávání expertů do médií a na nejrůznější veřejné akce.
Velkou inspirací v tom mohou být zahraniční univerzity, kde mají na komunikaci vědy celá oddělení – vědcům a vědkyním pomáhají s komunikací jejich výsledků, poskytují servis médiím, „široké veřejnosti“, ale i zástupcům byznysu, čímž se podílí na přenosu znalostí a inovací do praxe. Komunikace vědy se univerzitám zkrátka „vyplatí“ – může to lákat nadané studenty a studentky nebo špičkové vědce a vědkyně, kteří rozvíjí prostředí a excelentní prací zvyšují prestiž, a zároveň přispívají k informování a vzdělávání společnosti.
Z Univerzity Karlovy jste odešla na „volnou nohu“. Co všechno nyní děláte?
Píšu pro český magazín WIRED a „volnočasově“ osobní newsletter Píšu o vědě, kde každé dva týdny shrnuji nejzajímavější novinky a sdílím, co mě zaujalo. V poslední době čím dál častěji vedu workshopy o komunikaci vědy především pro vědce a vědkyně, což mě neuvěřitelně baví. Také moderuji nejrůznější akce a víc a víc mě lákají audiovizuální formáty.
Pavlu Hubálkovou jsme fotili v prostorách Národní technické knihovny. Děkujeme www.techlib.cz
Kde hledáte inspiraci?
Všude kolem sebe. Hodně se inspiruji v zahraničí, kde má komunikace vědy větší tradici. A také se dívám i do zdánlivě nesouvisejících oborů, jako je marketing, kreativní techniky nebo třeba psychologie. Baví mě hledat nové způsoby, jak vědu zlidštit, kreativně zjednodušit a udělat ji zajímavější.
Jaké máte plány do budoucna? Pokud je můžete a chcete poodhalit…
Jak už jsem zmínila, aktuálně mě hodně baví kombinace psaní a „živějších“ formátů jako jsou workshopy nebo moderování. Konkrétně bych chtěla, aby v médiích bylo více vědy a „data-based“ informací. Lákají mě také audiovizuální formáty. A speciálně se chci zaměřit na mladé a lidi s „neutrálním vztahem“ k vědě.
| Ing. Bc. Pavla Hubálková, Ph. D. |
| Kariéru začínala jako vědkyně v oboru neurovědy na 3. LF UK. Během stáže na Northwestern University v americkém Chicagu, kterou jí umožnilo Fulbrightovo stipendium, se začala zajímat o komunikaci vědy. Od roku 2020 napsala přes 700 vědecko-popularizačních textů a rozhovorů pro česká média. Na univerzitách a vědeckých institucích vede školení vědkyň a vědců v oblasti komunikace s veřejností, moderuje akce popularizující vědu. Je spoluautorkou první knihy o komunikaci vědy v češtině: Science Communication. Úvod do komunikace vědy (2023, MatfyzPress). |
