Učení zaměřené na studujícího nemá být jen fráze

„Nikdo nedonutí všechny vysokoškolské vyučující, aby se zdokonalovali v pedagogických dovednostech. Ale každý z nich může vědět, že existují různé formy výuky a strategie učení, a snažit své postupy upravit podle studijní skupiny, kterou vyučuje,“ říká Lucie Rohlíková, odbornice na vysokoškolskou pedagogiku ze Západočeské univerzity v Plzni.  

Co si máme pod pojmem flexibilní vzdělávání, kterému se odborně věnujete, představit?

Flexibilita je určitá pružnost, schopnost přizpůsobit se, v tomto případě potřebám studujících. Jedná se o formy vzdělávání, jež reagují na skutečnost, že někteří lidé nemohou studovat zcela standardním způsobem, nebo ani nechceme, aby studoval každý zcela stejně, ale byly možné různé varianty. V nejobecnějším slova smyslu jde o to, že studijní cesta každého je trochu jiná a předem pracujeme s větší variabilitou po všech možných stránkách – jak formy či obsahu vzdělávání, tak i použitím různých typů pomůcek a nástrojů, včetně těch digitálních. A máme na zřeteli, že každý se může k výsledkům učení propracovat trochu odlišnými cestami.

Dobrý pedagog dokáže přizpůsobit výuku individuálním potřebám studujících, a tudíž by měl znát a umět vhodně použít všechny formy flexibilního učení?

Základním principem současné, i té vysokoškolské, pedagogiky je učení zaměřené na studujícího. A neměla by to být jen fráze. Pokud chceme učit v tomto duchu, musíme znát specifické potřeby studujících a kolem každého z nich následně stavíme vhodný systém podpory. Samozřejmě i v této flexibilitě je potřebná určitá rovnováha. Žádný vzdělávací systém nemá šanci vyjít vstříc úplně každému ve všem, ale můžeme tomu jít trochu naproti a připravit základní varianty pro určité typy studujících. Pokud to vztáhnu na naše kurzy vysokoškolské pedagogiky pro akademické pracovníky, nejde nám jen o to sdělovat vyučujícím informace z oboru vysokoškolské pedagogiky, ale snažíme se je vést, motivovat a podpořit, aby na sobě pracovali, přičemž tato podpora je různorodá.

Vystudovala jste obor učitelství pro 2. stupeň ZŠ, aprobace francouzský jazyk – hudební výchova. Nyní připravujete budoucí vyučující na Fakultě pedagogické a na Odboru celoživotního a distančního vzdělávání Západočeské univerzity v Plzni se věnujete rozvoji pedagogických kompetencí vysokoškolských vyučujících. Liší se podle vás výuka žáků a vysokoškoláků?

Jak už jsem říkala, i současná vysokoškolská pedagogika sleduje individuální potřeby studujícího, protože jde o základní princip obecné pedagogiky, z níž vychází. Ale samozřejmě vzhledem k tomu, že vysokoškoláci jsou jiná cílová skupina než žáci základních či středních škol, shledáváme v jejich výuce jisté rozdíly. Proto i absolventům pedagogických fakult, pokud chtějí učit na vysoké škole, doporučujeme kurz rozvoje pedagogických kompetencí, díky němuž se vzdělají v oblasti vysokoškolské pedagogiky, dokáží reflektovat rozdíly v přístupech a naučí se pracovat specifickými metodami, které jsou vhodné právě pro užití na vysoké škole.

Lucie Rohlíková vystoupila na konferenci o AI ve VŠ výuce, která proběhla v pátek 8. 11. v Kampusu Hybernská.

Čím byste vyučující nalákala, aby se do kurzu přihlásili?

Například se v něm dozví, jak výuku dobře plánovat, jak navázat vztahy se studujícími, prostřednictvím jakých nástrojů je aktivizovat a udržet jejich pozornost i celkovou motivaci ke studiu. Začínající pedagog či pedagožka na vysoké škole jsou někdy překvapeni a rozčarováni, že nemají od studujících takovou odezvu, jakou by si představovali.

Co jim radíte?

Naším společným základním cílem je realizovat aktivní učení neboli ten, kdo v dané chvíli „maká“, má být hlavně studující, a to i při klasických formách výuky na vysoké škole, jako jsou přednášky. V dnešní době máme řadu metod, jak toho dosáhnout. Já třeba využívám moderní technologie, kdy prostřednictvím nejrůznějších aplikací kladu studujícím otázky, čímž v určitou chvíli přispívají do mého výkladu svými názory a postřehy nebo hlasují a podobně. Zařazuji takovéto bloky, při nichž vyžaduji interakci studujících, do každé přednášky, a účastníci s tím už dopředu počítají. Každý z vyučujících na to může jít trochu jinak, nicméně cestu, jak mít studující na své vlně, aby s ním spolupracovali, musí hledat každý. Nikdo by to neměl vzdávat. A studující musí vědět, že se do školy chodí něco naučit a že učení je prostě určitá kognitivní zátěž.

Chápu tedy správně, že podle vás poslouchání přednášejícího a psaní si poznámek není aktivní učení.

Myslím si, že to, co jste popsala, nestačí k tomu, aby se člověk opravdu něco naučil – pokud tedy nejde o nějakou počáteční fázi výkladu nebo základní zasvěcení do problematiky. Také bych ráda upozornila, že spousta dnešních studujících si ani poznámky nedělá, a nedochází tak u nich k tomu, že by si na přednášce poprvé sami pro sebe interpretovali to, co je jim sdělováno. Spoléhají, že dostanou od vyučujícího prezentaci online a podobně. Velmi často, k vlastní škodě, realizují během hodiny multitasking (sledují sociální sítě, emaily…).

Nicméně znovu opakuji: Hodně záleží na tom, jak je přednáška vedena. Pokud během ní pokládám studujícím otázky a žádám je o zaznamenání odpovědí třeba přes aplikaci, je to jiné a jsou více vtaženi do výkladu. Přednášející by měli mít neustále na paměti, že dopad učení při pouhém poslechu informací je opravdu malý oproti tomu, co by se za jiných okolností dalo ze setkání vyučujícího a studujícího vytěžit. Samozřejmě že všichni počítají s tím, že se látka ještě procvičí na seminářích nebo samostudiem, ale to neznamená, že máme během přednášek rezignovat na jakoukoli aktivitu studujících.

Současná generace má tedy ke vzdělávání jiný přístup než generace vysokoškoláků před nimi.

Rozhodně. A nejde jen o současnou generaci. Už lidé, kteří studovali vysokou školu okolo roku 2000, se hodně lišili od vysokoškoláků třeba ze sedmdesátých let dvacátého století, kdy se na vysokou školu dostával mnohem menší vzorek populace, a vesměs šlo o lidi velmi motivované, kteří ze sebe samostudiem, houževnatostí, ale i díky tlaku rodiny dokázali dostat maximum.

Zatímco dnes je to hlavně na vyučujících, aby studující aktivizovali.

Dnes mají mladí lidé spoustu možností. V řadě případů si nejsou stoprocentně jisti, že to, co nejvíc chtějí, je dřít se něco nazpaměť. Studuje mnohem větší procento populace. Všechny ale můžeme dovést k očekávaným výsledkům učení, jen trochu jinými cestami. Potřebují větší podporu. Podoba současného vzdělávání se rychle vyvíjí a znalost moderní vysokoškolské pedagogiky zde může hodně pomoci.

A jsme zase zpět u flexibilních forem učení.

Ano. Musíme si klást otázku, jak výuku přizpůsobit individuálním potřebám studujících, aby dokázali harmonizovat svůj studijní, rodinný i pracovní život právě s využitím forem učení, jež dnes máme k dispozici a musíme je umět dobře používat. Studující jsou si vědomi toho, že vzdělávací instituce mají nástroje, jak odstraňovat bariéry spojené se studiem na vysoké škole. Vědí, že by mohli mít k dispozici lepší studijní materiály, že jsou uskutečnitelné online konzultace a podobně. Toto všechno se stává současným a očekávaným standardem studia na vysoké škole. Nicméně řada vyučujících nic takového jako studující nezažila a nyní se s tím musí sami učit pracovat a nějak popasovat.

Jak na to vyučující slyší?

Pokud je práce na sobě na bázi dobrovolnosti, vzdělávají se dvě skupiny vyučujících: buď jde o mladé začínající akademiky a akademičky, kteří sami cítí potřebu „naučit se učit“, nebo lidi „mladé duchem“ kteří se chtějí posouvat dál. Jsou otevřeni diskuzím a je poměrně snadné je do kurzů nalákat. Pak je tu druhá skupinka lidí, která má zájem o tuto oblast, protože vnímá, že potřebuje umět pracovat s digitálními technologiemi. Což je další věc, která nejde jen tak hladce a je opravdu těžké dokázat tyto nástroje dobře používat.

A co ti zbylí vyučující?

Aby se vzdělávali a své pedagogické kompetence rozvíjeli opravdu všichni, byl by nutný opravdu řízený a silný tlak managementu dané instituce, případně celostátní. Protože většina lidí potřebu vzdělávat se v pedagogických dovednostech necítí. Nemají sebereflexi, že by bylo potřeba na jejich výuce něco měnit. Současný záměr Národního akreditačního úřadu (více jsme se mu věnovali v článku zde – pozn. red.) je takový, že nově nastupující vyučující budou muset tyto kurzy absolvovat povinně. Doufám, že se tak postupně vychovají nové generace lidí, kteří už budou k vysokoškolské pedagogice přistupovat jinak. Myslím si, že nikdo nebude nutit ostatní vyučující, aby za každou cenu měnili svou dosavadní formu výuky. Není to reálné a podle mě to ani není nutné. Bude ale skvělé, pokud i oni na sobě v této oblasti budou pracovat.

Situace je podle vás optimální?

Česká republika nemá v tuto chvíli dost lektorů a lektorek, kteří by byli schopni kvalitní vysokoškolskou pedagogiku realizovat pro ostatní, i když se v tomto směru posouváme pomalu dál a kurzy i pro ně (takzvaný trénink trenérů) jsou v plánu. Není asi v silách žádné vysoké školy, aby hromadně přeškolila všechny své vyučující.

Každý vyučující by si ale měl být vědom toho, že neexistuje pouze jeden způsob, jak učit. I my v kurzech nabízíme paletu nástrojů a doporučení, z nichž si vyučující mohou vybrat, co jim nejlépe vyhovuje. Vždy musí být zachována určitá míra svobodné volby, protože každý pracuje v jiném oboru, s jinou cílovou skupinou, s jiným tématem. Dobrý vysokoškolský vyučující by měl znát co nejširší paletu těchto nástrojů a ty správně použít vzhledem ke své cílové skupině.