Žádná česká žena neskočila o tyči tak vysoko jako Amálie Švábíková na olympiádě v Paříži, kde vylepšila český rekord na 480 centimetrů. Sympatickou studentku FTVS UK jsme vyzpovídali před jejím odletem do Říma na závod Diamantové ligy a tři dny poté, co Armand Duplantis vylepšil světový rekord ve skoku o tyči na neskutečných 626 centimetrů.
To je skoro o metr a půl víc, než kolik činí ženský světový rekord (506 cm). Proč je to takový rozdíl, děláte přece stejný sport za stejných podmínek.
Je to jednoduché. Muži jsou o dost rychlejší a silnější, proto si mohou brát na skoky daleko tvrdší a delší tyče, které je pak katapultují do vyšších výšek. Čím delší tyč, tím dále je také místo odrazu od stojanu, a proto musíte být daleko rychlejší a mít daleko větší sílu, jinak nenaberete do tyče správnou energii a sílu. Na tyčce je nejtěžší nejlépe skloubit to, jak energii nabranou během rozběhu správně načasovat do odrazu.
Tyče, to je vůbec samostatná kapitola. Jsou nějaké limity pro jejich tvrdost, délku, hmotnost?
Vůbec ne, je čistě na vás, jakou tyč zvládnete. Tyče mají okolo dvou kilogramů a ženy většinou skákají s délkou 460 centimetrů. Některé samozřejmě už zkoušely i delší tyče, které používají muži, ale na to musíte být opravdu hodně rychlá a silná, abyste to zvládla, myslím, že už je to pak spíš kontraproduktivní a nebezpečné. I když kvalita materiálu tyčí se oproti minulým letům hodně zlepšila a málokdy se stane, že by se zlomila. Mě se to například ještě nestalo, ačkoliv se říká, že dokud nezlomíte tyč, tak nejste pořádný tyčkař (smích). Ale není to podmínkou a nemusí se to stát nikdy, což doufám, protože to může vést k velkým úrazům.
Těžko si představit, že se kdysi skákalo například s tyčemi z bambusu.
To tedy! Zvlášť když ten bambus nebyl nijak extra ohebný. Pak se dokonce přešlo na kovové tyče, které se taky neohýbaly, až pak se začaly vyrábět různé sklolamináty. Neumím si představit, jak těžké to dříve muselo být, zvlášť když ani nebyla doskočiště jako dnes, a skákalo se do písku! Neuvěřitelné.
Kolik tyčí potřebujete na závodech?
Většinou tak deset tyčí, které vždy skoro všechny využiji, protože úplně na začátku si beru tu nejměkčí, a postupem závodu, kdy se dostávám na vyšší výšky, tak sahám po čím dál tvrdších.
Deset skoro pětimetrových tyčí, to musí být složité převážet.
Letecké převozy jsou čím dál komplikovanější, spousta aerolinek už tyče ani nechce brát, protože mají různě velký zavazadlový prostor a někdy se jim tam zkrátka nevejdou. Také je to čím dál dražší, takže nejjednodušší je vozit tyče autem na střeše. Podstatné je mít vždy ty svoje, protože když se máte spolehnout na něco, co vás vymrští do pětimetrové výšky, tak k tomu musíte mít důvěru a být si jistý, že ta tyč není nikde poškozená. Svoje tyče už máte ohmatané a jsou svým způsobem „vyskákané“.
A také je má každý speciálně omotané, jak je zvyklý.
To je další věc. Tyč máte omotanou tz. tejpovací páskou a potom už je na vás co dalšího používáte pro lepší stisk, aby vám tyč v ruce neklouzala. Někdo používá magnesium, někdo lepidlo, kterých je spousta typů. Já upřednostňuji jen magnesium, aby se mi nepotily ruce. A pak je na vás, abyste měl pevný stisk, aby se vám neotevírala dlaň a tyč v ruce neklouzala.
Váš přítel Ondřej Kopecký je vícebojař, tudíž rovněž skáče o tyči. Dáváte si nějaké vzájemné rady?
Do jeho skoků si občas rýpnu, jenže jeho osobák je 520… Nevím, jak by nesl, kdybych skočila výš (smích) A tohle myslím nikdy nepřeskočím, takže máme klidnou domácnost. O tyči navíc skáče i mladší sestra Apolena, atletika je u nás věčné téma.
A baví vás i jako fanynku, nebo sledování sportu ve volnu účelově odmítáte?
Atletika je můj život, a i když jsem jí mnohdy až přesycená, tak stejně si ji v televizi zapnu. Sleduju i volejbal a gymnastiku, a taky mám ráda hokej, asi i tím, že brácha ho hrál a my se na něj chodili dívat.
Přitom vaši rodiče se atletice nevěnovali, ačkoliv byli zdatní sportovci.
Táta hrál extraligu ve volejbale a závodně lyžoval, mamka se věnovala pozemnímu hokeji. Nás rodiče nikdy do ničeho netlačili, vždy nás nechali si tu cestičku vyšlapat sami. Starší brácha hrával hokej, já si vyzkoušela spoustu sportů, dlouho jsem dělala gymnastiku, což je nejlepší příprava pro jakýkoliv sport, a spousta tyčkařek jsou právě bývalé gymnastky. Například vás to totiž dobře naučí, jak správně koordinovat tělo.
V mých deseti letech jsme se přestěhovali do Prahy a já přestoupila na základní školu, která spolupracovala s atletickým klubem ASK Slavia Praha, kde jsem začala dělat víceboj a do toho jezdila na snowboardu. Jezdila jsem obří slalom, když mě oslovil Marek Jelínek, trenér Evy Samkové (dnes Adamczykové), jestli nechci zkusit snowboardcross a zhruba do patnácti let jsem jej kombinovala s atletikou. Tam mi šla nejlíp tyčka, u které jsem nakonec zůstala. Ale s Evou si doteď na dálku přejeme.
Skok o tyči působí pro laika jako nebezpečná disciplína, při které se může řada věcí pokazit. Skáčete do velké výšky, hlavou dolů, pak ten dopad…
Já byla už jako dítě hodně hyperaktivní, takový ten „janek“, co jde do všeho. Nikdy jsem neměla velký pud sebezáchovy a nedělala si z ničeho velkou hlavu. Skok o tyči je tak fyzicky i psychicky náročná disciplína, že není správné moc se zabývat tím, co se může stát, s tím do toho prostě jít nemůžete. Samozřejmě musíte udržet nějakou koncentraci, ale nemůžete si připouštět, že se může něco stát.
V kolika letech se s tyčkou začíná a s jakým nářadím?
Takový Duplantis skáče snad od pěti let, ale nejčastěji se začíná okolo čtrnácti, patnácti. Myslím si, že dřív to ani není potřeba, protože tělo ještě není natolik vyvinuté, aby koordinaci pohybů při skoku o tyči zvládalo. Nejprve se skáče se čtyřmetrovou tyčí a postupem času se přidávají delší a tvrdší tyče.
Ani v začátcích jste neměla strach nebo nějaký blok ze skákání do vysokých výšek?
Neměla. Spousta lidí se mě ptá, jaký je to pocit být hlavou dolů a padat z takové výšky... Jenže to je takový mžik, že se to ani nedá popsat. Vy víte, jak správně doběhnout a pak samozřejmě cítíte, že jste hlavou dolů, ale jinak si z toho skoku moc nepamatujete. A právě v tyčce je hrozně důležité nad tím moc nepřemýšlet, koncentrovat se především na to, jak správně doběhnout a pak to dobře technicky zvládnout tak, abyste se dostala co nejvýš.
Pochopitelně, že když jsem byla dítě, tak se mi stalo, že jsem spadla třeba do šuplíku, narazila si kostrč, a bylo to nepříjemné. Pak ve vás trochu strachu hlodá ale je hrozně důležité se zase co nejdřív postavit k rozběhu a sám pro sebe si vsugerovat, že už se to prostě nestane. Jinak dostanete strach, začnete probíhat, a dlouho trvá, než se do toho zpátky dostanete.
Atleti narozdíl třeba od plavců nemohou chodit k závodům se sluchátky, aby se lépe koncentrovali. Vás ale i tak prý nic nerozhodí.
Vlastně na závodní ploše nesmíme mít ani telefony a chytré hodinky. Ale při rozcvičování spousta atletů sluchátka využívá a poslouchá hudbu, která je mu příjemná. Pokud nejsem na českých závodech, kde si s holkama při rozcvičování povídáme, tak si taky ráda sluchátka vezmu.
A co vám v nich nejčastěji hraje?
Je to různé, mám ráda český rap, ale i pomalé písničky, takové love songy mě občas naburcují daleko víc než cokoliv rychlého. Nemám žádného extra oblíbeného interpreta, je to velmi různorodé, u mě hrozně záleží na náladě a na tom, co zrovna mi je příjemné poslouchat.
Ani nemáte žádné rituály, které před závodem dodržujete?
Rituál nemám vůbec žádný. Jediné, co pravidelně dělám večer před závodem, nebo i poté ráno, že si prohlížím všechny svoje dobré skoky, abych se tak jako dobře naladila. Projíždím si to všechno v hlavě a dělám si takový jako motorický trénink. Ale potom před samotným závodem – že bych musela vstát pravou nohou nebo měla oblíbeného plyšáka? To ne.
Já si myslím, že úspěšná jsem díky tomu, že se snažím stále vše dělat podle toho, jak se zrovna cítím. Pokud mám chuť se nějak víc namalovat, tak se víc namaluju, anebo se taky nenamaluju. Pokud mám chuť dát si snídani vajíčka, tak si je zkrátka dám. Nebo si dám jen nějakou kaši. Fakt vyloženě podle toho, jak se cítím.
Jste českou rekordmankou v hale i pod otevřeným nebem, které závody máte raději?
Dříve jsem měla raději závody venku, protože mi nikdy nevadily povětrnostní podmínky. Naopak když je teplo a fouká vítr do zad, tak jsem si byla taková jistější a brala si tvrdší tyče. Ono se to nemusí zdát, ale když fouká lehce do zad, tak vám to hodně pomáhá na psychiku, já se cítím daleko lépe, lehčí, příjemněji se mi běží... V hale jsou stálé podmínky, kdy se nic nemění. A vzhledem k tomu, že jsem nedávno zlepšila český rekord i v hale, tak je mi vlastně jedno, jestli skáču venku nebo uvnitř.
Oba rekordy patřily Jiřině Ptáčníkové, mluvily jste o tom spolu?
Samozřejmě, když vám někdo vezme rekord, tak to trošku zamrzí, ale myslím, že můžu mluvit za obě, že Jiřka mi to fakt přála. A je to dobře i obecně, že se rekord české tyčky vyvíjí a posouvá. Rekordy jsou přece od toho, aby se překonávaly.
S Jiřinou Ptáčníkovou (vlevo) na olympijském festivalu v Mostě.
Stihla jste na olympiádě v Paříži zajít i na jiné sporty?
Bohužel ne a mrzí mě to. Strašně moc jsem se chtěla jít podívat na sportovní gymnastiku a Simone Bilesovou, ale vstupenky byly totálně vyprodané. Jako sportovci jsme sice měli nárok na lístky zdarma, ale jen v případě volné kapacity, což se u gymnastiky nestalo. A pak už bylo těsně před kvalifikací tyčky, to už nemáte čas ani náladu někam jezdit autobusy přes celou Paříž.
Po olympiádě jste měla krátkou dovolenou. Kolik volna si špičkový atlet jako vy během roku může užít?
Moc ho není. Sezónu máme rozdělenou na zimní a letní, přičemž po zimní je volno pět dní, maximálně týden. A po letní části máme od půlky září volno na dva až tři týdny podle toho, kdy začínají další závody. To bude první pořádný odpočinek a s přítelem poletíme na Bali, na což se moc těším, protože to je moje vysněná destinace.
Přitom spousta lidí by si řekla: vždyť ona pořád cestuje po světě.
Lidé vidí, jak neustále jezdíme na soustředění a lítáme různě po závodech, jenže je třeba si uvědomit, že nejvíc času strávíme na hotelu a na atletickém stadionu, maximálně v okolí hotelu. Opravdu není čas se jít někam podívat. Na soustředění by se i nějaký den volna našel, jenže veškerou pozornost musíte věnovat tréninku a taky je potřeba regenerovat, energie na nějaké chození nebo objevování už moc nezbývá.
A když je po závodech, tak ráda volný čas trávím s rodinou například na chalupě nebo na výletech, kdy můžu vyloženě vypnout. Taky čtu, moc ráda luštím křížovky a háčkuju, to je moje hobby. A pak filmy a seriály, jsem velká fanynka Pána prstenů a Harryho Pottera. Už jsem na to donutila koukat i Ondru, který je jinak velkým zastáncem starších českých komedií. Ale mám ráda i romantické filmy, jen z hororů nic nemám, protože mám celou dobu zakryté oči (smích).
V jednom rozhovoru jste řekla: kdybych nebyla atletkou, šla bych na mateřskou a byla mámou na plný úvazek. Ví to i Ondřej?
Určitě (usmívá se). My se o tom bavíme. Svoji budoucnost si nějak plánuji a vím, že atletiku nebudu dělat do konce života, i když je to teď moje práce a vše se točí kolem ní. Ale už jsem několikrát říkala, že kdybych nedělala vrcholový sport, tak už dítě dávno mám. Hrozně se na rodinu těším a je to pro mě v životě priorita, tak uvidím, jak to dopadne. Další olympijský cyklus je za čtyři roky a po hrách v Los Angeles bych ráda založila rodinu.
A jestli se ke sportu pak vrátím? Nevím, v olympijském finále teď závodila i Francouzka, která je matkou. Ale podle mě je hodně těžké rozdělit čas mezi sport a dítě, nechtěla bych, aby moje dítě kvůli sportu ztrácelo mámu.
Když už se bavíme o budoucnosti – studujete obor Kondiční trenér – tam se vidíte po aktivní kariéře?
Teď ještě nedokážu říct, jestli bych se hned po atletické kariéře chtěla vrhnout na trénování. Možná by mi prospělo si od sportu na nějaký čas odpočinout. Sama zatím nevím, co bych v budoucnu chtěla dělat, byly by to jen spekulace. Vystudovat vysokou školu pro mě byla jasná volba a FTVS byla na prvním místě jako pro řadu dalších vrcholových sportovců. Nyní dodělávám bakalářskou práci, kterou píšu vlastně o sobě (téma: Výkonnostní rozvoj a trénink skokanky o tyči). Porovnávám tam svoji současnou silovou výkonnost, rychlost či vytrvalostní složku s dobou, kdy jsem s atletikou začínala.
A splnilo studium na FTVS vaše očekávání?
Ano, myslím, že učitelé vycházejí nám vrcholovým sportovcům vstříc. Myslím, že jsem se nikdy nepotkala s nějakým problémem, spoustu věcí mi ulehčil i individuální studijní plán.
Amálie Švábíková |
Rodačka z Kadaně, reprezentantka ve skoku o tyči. Na poslední olympiádě v Paříži skončila pátá, když stanovila nový český rekord na 480 centimetrů. Je držitelkou i českého halového rekordu (472 cm). Juniorská mistryně světa z roku 2018, v roce 2021 vyhrála ME do 23 let. V dospělé kategorii má bronz z halového ME 2023. Na FTVS UK dokončuje bakalářský obor Kondiční trenér. Mladší sestra Apolena je rovněž reprezentantkou ve skoku o tyči. |