Filip Liška: Díky Udržitelné Karlovce jsem optimističtější

Podcast o zelených inovativních přístupech na UK běží už dva roky a za tu dobu jím prošlo přes dvacet osobností. „Snažím se, aby si posluchači z každého dílu odnesli kromě hlubšího porozumění tématu také informaci pro sebe, co nového mohou pro udržitelnost udělat oni sami ve své každodennosti,“ říká moderátor Filip Liška. 

Nebál jste se, když jste dostal nabídku natáčet podcast Udržitelná Karlovka, že se téma brzy vyčerpá?

Vůbec ne, protože Univerzita Karlova je obrovská instituce, která má neuvěřitelnou kapacitu, ať už v lidech nebo tématech. Studenti se mění, každý rok přichází noví aktivní, a zároveň odtud vychází spousta absolventů se zajímavou kariérou, odborníci z univerzity mají stále co říct... Zadání podcastu o udržitelnosti přišlo ještě od minulého vedení UK, které se pak měnilo, a celý vývoj se tím trochu pozdržel, díky čemuž jsem měl jsem dost času téma vstřebat a promyslet.

Od té doby uběhly už dva roky, natočil jste přes dvacet dílů. Celá dramaturgie je na vás?

Ano, ale rozhodně to není tak, že bych vše promýšlel sám od A do Z. Snažil jsem se naplnit poptávku vedení a průběžně jsme vše konzultovali. Od doby, kdy nastoupila na pozici manažerky udržitelného rozvoje Nikola Rusová, vše šlape ještě výrazně lépe. Beru ji jako parťačku, i když je to defacto moje šéfová, podcast Udržitelná Karlovka děláme prakticky spolu.

Co je jeho smyslem?

Cíle jsou dva. Zaprvé komunikovat o udržitelnosti navenek, poskytnout odborníkům z UK příležitost o ní hovořit ve veřejném prostoru. A za druhé dávat vědět i dovnitř univerzity, že udržitelnost je pro ni zásadní téma, kterému se chce věnovat. Proto jsou mezi našimi hosty také aktivní nebo aktivističtí studenti, absolventi s inspirativními pracovními zkušenostmi, které mohou přinášet zpět na svou alma mater.

Jak dlouho vám příprava jednoho dílu zabere – od prvotního tipu na osobnost, přes rešerše tématu, realizaci rozhovoru, stříhání?

Zhruba měsíc, což je frekvence, v níž jednotlivé díly vychází. Osobnosti máme vytipované několik měsíců dopředu a finální realizaci rozhovorů dolaďujeme dle jejich časových možností. Samozřejmě rešerše jsou pro mě naprosto zásadní, protože jsem primárně moderátor, nikoli odborník na udržitelnost. Což je pro mě výhoda – rozhovor nemá být poučený dialog, zastupuji v něm běžného posluchače. Takže i když si dělám poměrně pečivou přípravu, protože o konkrétním tématu musím vědět co nejvíc, abych mohl dobře připravit otázky a neptal se na banality, před samotným rozhovorem se snažím všechno, co jsem si nastudoval, zapomenout, abych měl čerstvou hlavu a byl schopen se ptát originálně.

Být na téma zvědavý.

Jednak, ale hlavně se vžít do člověka, který téma poslouchá poprvé a slyší třeba nějaký neznámý termín. Proto se na něj zeptám a nechám si ho vysvětlit, přestože jsem ho v rámci přípravy četl třeba desetkrát.

Býval jste při prvních dílech nervózní?

Neřekl bych, ale rozhodně jsem si tehdy dělal opravdu zevrubnou přípravu, abych si o udržitelnosti udělal jasnější představu a probíranému tématu co nejvíc rozuměl.

Jak jste si poradil s tou obrovskou šíří otázek, které téma udržitelnosti nabízí, a to i v rámci jejích podoblastí, jimž se jednotliví hosté věnují?

Od začátku jsem si byl vědom toho, že není možné během půlhodinové dílu pokrýt a rozkrýt všechno. Zaměřuji se na pár konkrétních oblastí, o nichž se chci pobavit do hloubky, aby byl rozhovor pro posluchače co nejzajímavější a současně srozumitelný.

Zjišťujete si předem mluvený projev hosta, abyste věděl, co vás ve studiu čeká?

Tenhle aspekt se snažím moc nepřeceňovat, což je, myslím, i v médiích běžná praxe, protože každý nějak mluví. V běžném životě se setkáváme se spoustou lidí, kteří mluví různě a vůbec nám to nevadí. U podcastu je to podobné. Samozřejmě moderátor by měl umět zvládat svůj hlas lépe, vědět, co, jak a kdy říci, na co klást důraz. Ale u hosta jde podle mě především o obsah. Na druhou stranu v rámci přípravy se na jeho dřívější rozhovory rád podívám, abych věděl, na co se už neptat, nebo co by naopak stálo za to víc rozebrat.

Podcast trvá okolo půl hodiny. Jak dlouho si v reálu povídáte?

To je různé, někdy ani těch třiceti minut nedosáhneme. Ne proto, že by bylo téma nezajímavé, ale protože ho prostě zvládneme probrat rychleji. Jindy se zase více doptávám, takže se bavíme hodně dlouho, a o to větší dřina mě pak čeká ve střižně, abych vybral to nejzajímavější a balast, tentokrát s malým b, vystřihnul (je také moderátorem a spoluautorem dalšího univerzitního podcastu Balast – pozn. red.).

Zastáváte všechny role – od produkční práce přes moderátorskou až po postprodukční. Nebojíte se, že se vyčerpáte a přestane vás to bavit?

Proto jsem tak rád za Nikolu. Dostávám od ní průběžnou zpětnou vazbu a celkově mi s přípravou hodně pomáhá. Když třeba tápu, na co se ptát, poskytne mi celou plejádu možností. Takže v tomhle problém určitě není. Co se týká vyšťavení, zatím jsem na něj nenarazil, podcasty mě pořád hodně baví. Jediné, co se snažím si hlídat, je nedostávat se do časového presu, což by mě znervózňovalo, a tím pádem vyčerpávalo. Právě proto vychází podcast Udržitelná Karlovka v půli měsíce, aby nekorigoval s Balastem, který připravuji ve spolupráci s Filozofickou fakultou UK a zveřejňuje se vždy na začátku měsíce.

Zjišťujete si poslechovost?

Přiznám se, že se jí primárně nevěnuju. Většinou vydám díl a jeho propagaci nechávám na Oddělení vnějších vztahů rektorátu. Ale samozřejmě dostávám pravidelný feedback, co by třeba bylo dobré zlepšit a podobně.

Tušíte, o jaká témata je největší zájem?

Podcast je zatím natolik malý, že se u něj nedá najít korelace mezi tématem a poslechovostí. Navíc jsme se rozhodli tvořit jeho dramaturgii nikoli tematicky, ale osobnostmi, skrz něž komunikujeme příběhy a zkušenosti s udržitelností. Pokud tak je hostem například profesor Jan Frouz, ředitel Centra pro otázky životního prostředí UK, který je veřejně známou osobou, díl s ním má logicky větší dopad než rozhovor s neznámým studentem. Ale občas se vyskytne překvapení. Třeba poměrně kontroverzní téma o dobrovolné bezdětnosti přitáhlo hodně posluchačů.

Denně přemýšlíte o udržitelnosti z různých úhlů. Věříte, že to s naší planetou dopadne dobře?

Určitě jsem optimističtější od té doby, co dělám tento podcast. Uklidňuje mě, když vidím, kolik lidí se o tuto problematiku aktivně zajímá a odborně se jí věnuje. Myslím si totiž, že jinak než přes jednotlivé dílčí střípky – postoje, zkušenosti, činy konkrétních odborníků nebo aktivních osobností – se změna dělat nedá. Jinak, než skrz malé drobné proměny u nás samotných to nepůjde. Proto se také na konci každého dílu hostů ptám, co oni dělají pro udržitelnost ve své každodennosti. Je to i typ pro posluchače, co by mohli adaptovat do svého života.

Stal jste se i vy za ty dva roky uvědomělejším?

Samozřejmě, když mě něco zaujme, snažím se to napodobovat. Ale taky jsem výrazně poučenější. Nedělám nějaké věci jen proto, že mi intuitivně připadají ekologické, ale protože od odborníků, s nimiž jsem se bavil, vím, že mají reálný pozitivní dopad. Hodně mě oslovil koncept cirkulární ekonomiky a začal jsem si pořizovat věci, které už jednou prošly výrobním procesem. Navíc díky tomu, že se tématu věnuji každý den, nevnímám ho už tak dramaticky.

Jak to myslíte?

Tím, jak si s hosty běžně povídám o tématu udržitelnosti do hloubky, rozpadá se nám problém na jednotlivé činitele, a snáz se pak i objevují jeho řešení.

Jaké výzvy v oblasti udržitelnosti stojí podle vás před Univerzitou Karlovou?

Toto si vůbec netroufám posuzovat. Jsem absolutní laik, i když třeba díky moderování podcastu poučenější. Jediné, co mě k tomu napadá, ale není to z mé hlavy – potvrzují mi to opakovaně hosté podcastu – je investice do lidí, kteří se budou rozvíjení udržitelnosti na Univerzitě Karlově cíleně věnovat. Vysoké školy na západ od nás, kde jí zabývají už desítky let, na to mají celé týmy lidí. Jasně se ukazuje, že téma udržitelnosti bude stále více protežované, což je dobře, ale tím pádem bude vyžadovat také daleko větší lidskou kapacitu.