Adam Gregor má jasno: Jsem rád, že se počítá i se mnou

Adam Gregor je student–vozíčkář, který si ze všeho nejvíc přeje úspěšně dokončit magisterská studia na Filozofické fakultě UK. Kvůli nim opustil jistotu rodinného zázemí a odešel z Bratislavy na univerzitu do Prahy.

Usměvavý pohodář Adam je Slovák, rodilý Bratislavan, jenž se zhruba před dvěma lety rozhodl k radikální změně: vyměnit jistotu domáckého prostředí za neznámo, vzdálené tři stovky kilometrů. Říkáte si, nic pozoruhodného? Souhlas, pokud by ale Adam nebyl odkázaný na invalidní vozík. Jenže je. Adam se narodil s dětskou mozkovou obrnou. A tudíž ke svému životu potřebuje jak vozík, tak pomoc stran osobního asistenta. Na schůzku, k rozhovoru pro magazín Forum tak logicky „přišli“ sympaťáci dva: Adama, magisterského studenta veřejné správy a spisové služby na Filozofické fakultě UK, doprovázel Marcel, absolvent Filmové akademie múzických umění, jehož Adamovi „poskytla“ neziskovka  – Vysokoškolské katolické hnutí ČR: „Poznali jsme se přes facebook, prostě jsem si podal inzerát,” popisuje student počátek společného soužití. 

Útěk od latiny do Prahy

Jak vše začalo? „Říkal jsem si tehdy, že by bylo nesmírně zajímavé, naučit se číst ze starých dokumentů a taky se umět orientovat v archivech,“ komentuje Adam své prvotní rozhodnutí, proč si k bakalářskému studiu zvolil obor archivnictví na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Tehdy stihl i poprvé vyrazit do zahraničí; v rámci evropské mobility studentů Erasmus+ strávil téměř sedm měsíců na Masarykově univerzitě v Brně.   

Náročnost studia a covidová pandemie nakonec způsobily, že Adam si pro bakalářský diplom šel ne za tři, ale za pět let. I proto prý přišla ona touha po změně, v jeho případě vedle školy i státu. „Víte, já už byl latinskými texty přesycený a středověké listiny jsem viděl skoro všude,“ směje se Adam. A přiznává, že si v začátcích magisterského studia – to už byl na Karlovce – příliš nevěřil: „Všechno pro mě bylo neznámé. Obával jsem se, jestli se po prvním semestru nebudu muset sbalit a vrátit se domů. Tehdy mi dělal asistenta brácha, ale vrátil se domů, na Slovensko. Jak se říká, trochu jsme si lezli na nervy. Měl samozřejmě i jiné povinnosti a zájmy, než být s bráchou v Praze,“ přiznává dnes už student-druhák. 

Mladý muž na sebe mezi řečí prozradil i to, že často: „…sní o tom, že je naprosto zdravým klukem, který nevěnuje příliš mnoho pozornosti svému skutečnému fyzickému stavu. Před nástupem do Prahy jsem si všechno spíše idealizoval, a když přišla realita, nechtěl jsem nic vzdát.“ I proto sympaťák z Bratislavy touží po totální změně životního stylu, jenž byl v posledních pěti letech formován hlavně časem stráveným nad skripty a v posluchárnách. Rád by studium na Fildě letos úspěšně zakončit.  

Intermezzo

„Jsem spíše kamarád, který se snaží o asistenci,“ říká Marcel Halcin. Sešlo se, že stejně jako Adam i on potřeboval v životě změnu: „Na facebooku Vysokoškolského katolického hnutí se objevil příspěvek, inzerát s prosbou o pomoc. Věřil jsem, že jde o životní impuls, proto jsem odpověděl a u Adama úspěšně ´prošel´,“ usmívá se dnes rodák z Holešova u Zlína. A tak se „Famák“, jemuž duševní porucha v současnosti neumožňuje pokračovat například v úspěšné dokumentární tvorbě pro Českou televizi, od října 2023 stal nejbližší oporou a přítelem budoucího metodika pro spisovou službu, archiváře nebo referenta ve veřejné správě. Bydlí spolu na koleji Kajetánka. „Díky možnosti pomáhat a být s Adamem nepřetržitě, si užívám nového náhledu na svět. Mám pochopitelně nemálo povinností, ale jinak bych řekl, že teď žiju prázdniny s Adamem,“ říká s uspokojením a úsměvem. Zatím si prý ještě nestihli lézt na nervy – a věří, že ani nepolezou.

S podporou Centra Carolina

„Mně všecko hrozně dlouho trvá. Spoustu času mi proto zabere třeba elektronická korespondence,“ odpovídá Adam na otázku, jak vypadá jeho běžný den, pokud tedy není fyzicky přítomen na fakultě. Tato povinnost, pro studenta-vozíčkáře naštěstí, připadá jen na dva dny v týdnu. O to více času mu zbývá na diplomovou práci, kterou by měl letos obhajovat. Rád čte, poslouchá hudbu, pravidelně vyráží na akce katolického hnutí a když je v Bratislavě, jezdí s rodiči či některým ze svých čtyř sourozenců do bazénu, plavání prospívá i Adamovu zdravotnímu stavu. Nebo si prý tuze rád posedí v cukrárně, ostatně jednu má od současného dočasného bydliště, co by párkrát koly od vozíku zatočil… 

„Co se týče bezbariérovosti, ještě by to mohlo být lepší,“ říká k podmínkám studia pro vozíčkáře na Univerzitě Karlově. Ale jinak si student se speciálními potřebami pochvaluje podporu, které se mu strany Centra Carolina dostává. Využívá především služby Digitalizačního centra, a rovněž možnosti mít studijního asistenta zajišťujícího zápisy z výuky. Mít individuální studijní plán Adam rezolutně odmítl, protože – jak říká – nikdy v životě nechtěl zbytečné úlevy. „Mám skvělé vyučující, co se mnou mají pochopení a pokud mám nějaké potíže, vyjdou mi vstříc. Vždyť u nás v ročníku jsme jen tři, a já jediný na vozíku! Proto jsem velmi vděčný za každou pomoc a že se i se mnou počítá. Co vím, jsem zatím první Slovák, který by na Karlovce tento obor úspěšně absolvoval,“ zamýšlí se budoucí primus.

Cestou domů nesmím zaspat 

V čase rozhovoru (v listopadu) se sympaťák Adam těšil, že se na pár dní podívá domů. „Marcel mě nasadí na vlak a čtyřhodinovou cestu už zvládnu sám. Jen nesmím usnout a zajet, to by mě mezistátní vlak Metropolitan zavezl až do Budapešti. Ale tam je to vlastně taky moc hezké,“ glosuje pobaveně. A dodává: „Vím jak náročné, hlavně finančně, je mé studium pro rodiče. Nikdy jim za možnost realizovat své životní sny nepřestanu být vděčný!“