Velvyslanec Landovský: NATO je jako fotbalový míč

„Česko je v rámci NATO dobrým tmelem, má schopnost spojovat,“ říká Jakub Landovský, velvyslanec ČR při NATO a absolvent FSV UK, kde dnes také učí. „Mé hodiny jsou velmi interaktivní. Samotných informací je dnes dostatek, ale právě fundovaná diskuze mezi studenty a pedagogem je něco, co obě strany posouvá dál.“ 

Jak byste si přál, aby lidé v Česku vnímali NATO?

Především jako jednu ze záruk toho, že na ně nikdo nebude házet bomby, že v obchodech bude mléko, máslo a chleba, že mohou bezpečně dojít z bodu A do bodu B a především jako ubezpečení, že na ten složitý a někdy hrůzu nahánějící svět nejsou sami. Díky NATO za sebou máme třicet let velice úspěšné a blahobytné existence. Je dobré si připomínat, že NATO sdružuje jednu miliardu lidí a více jak padesát procent celkového HDP. Dohromady jsme schopni dát nejsilnější vojenskou sílu na světě, která je ale čistě pro obranné účely. A vždy byla tak dobře zkonstruována, že na alianční zemi nikdo od jejího založení vojensky nezaútočil. Bohužel dnes je ale potřeba se za NATO postavit a společně s ostatními ji bránit. Musíme se například společně vypořádat s tím, že Rusko naprosto proti všem pravidlům zahájilo válku na Ukrajině.

Alianční úsilí si lze představit jako fotbalový míč. Každý jednotlivý kousek kůže musí být dobře sešit s těmi ostatními a jen společně tvoří funkční celek. Proto pevně doufám, že lidé chápou, proč je důležité být součástí NATO a proč je například potřeba, aby část našich daní šla i na obranu, včetně kolektivní obrany v rámci aliance. Tím posilujeme naši obranu a bezpečnost.

V roli velvyslance ČR při NATO působíte od srpna 2019. Jak vypadá váš typický den? 

Ráno odjíždím z residence, která velvyslancům slouží k bydlení, ale i k reprezentaci a pořádání diplomatických setkání, do velitelství NATO, kde máme každé ráno poradu. Na ní diskutujeme priority a hlavní linie práce, aby pozice Česka byla koherentní napříč celou alianční politikou. Následují nejrůznější jednání, ze kterých se připravují zápisy a organizují další kroky, aby se diskutované věci i skutečně realizovali. 

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad? 

Základním úkolem aliance je zajistit dostatek prostředků na kolektivní obranu před dvěma hlavními hrozbami – Ruskem a terorismem, které obě v dobovém kontextu hrají velkou roli. A pro to musí mít aliance a její jednotlivé země dostatek prostředků, aby se společně ubránili. V roce 2014 padlo rozhodnutí, že každá alianční země bude přispívat dvěma procenty svého hrubého domácího produktu. My nyní přispíváme k tomu, aby Česko tento cíl k příštímu roku, kdy bude Summit ve Washingtonu, splnilo. 

Dále když proběhne nějaká krize, tak je potřeba zvážit, jestli aliance cestou jednatřiceti spojenců vydá prohlášení, případně přijme opatření v rámci kolektivní obrany. Opatření klasicky probíhají v rovině odstrašení. To znamená, když se něco vážného stane, tak je potřeba navýšit například přítomnost sil na aliančních hranicích a tím zamezit tomu, aby    došlo ke skutečnému útoku. Největší alianční misí je v současnosti Kosovo, předtím to byl po mnoho let Afghánistán. 

Jak se vaše práce změnila za poslední dva roky?

Přijel jsem v době, kdy se nad světem smrákalo. Pamatuji si na summit NATO v Londýně, kdy jsme řešili doménu vesmír a asi si nikdo nepředstavoval, že bezpečnostní situace se v průběhu dalších let tak rapidně zhorší. Takovou předehrou změn byly Vrbětice, kdy se Česko dostalo do centra pozornosti. A poté přišel útok na Ukrajinu. To byla noc, která změnila úplně všechno.

Již předtím byla taková rozcvička v podobě kritiky Francie, že NATO je v mozkové smrti. To vyvolalo jakýsi obrodný proces, který vlastně pomohl tu osudnou noc být připraveni na vyšší výkon. Zároveň aliance byla aktivní posledních dvacet let v oblasti boje proti terorismu především v Afghánistánu. Je ale potřeba si uvědomit, že kolektivní obrana proti státní hrozbě je něco úplně jiného než řešení problematiky terorismu mimo alianční území. Výhodou je, že nové plány počítají s tím, že v rámci kolektivní obrany zvládneme v rámci jednotné struktury i problematiku terorismu, což je dobrá zpráva. 

Jsou nějaká specifika při zastupování České republiky?

Musíte vědět, jak si vaše země vede v té konkrétní oblasti, ve které za ni vystupujete. Není nic horšího, než když jste velice hlasití a vaše země nepřispívá ani jedním vojákem nebo kulhá z hlediska exekuce konkrétní mise. Také je důležité znát vztahy uvnitř aliance, protože v NATO na svoji stranu musíte získat všechny. Takže často je to o hledání kompromisů.

Česko je dobrým tmelem, protože patříme k zemím z východního křídla, které vnímají Rusko jako největší hrozbu, a zároveň nepřehlížíme hrozbu terorismu, kterou akceptují jižní spojenci, a výzvu, kterou pro světový řád představuje Čína. Máme tak schopnost spojovat. To nejhorší, co se nám může stát, je, že v rámci aliance budou existovat těžko zasypatelné příkopy mezi spojenci.

Jak vidíte budoucnost NATO?

Měli bychom si přiznat, že budoucnost může být černá a začít proti tomu něco dělat, aby se tak nestalo. Nejhorší je být slepý vůči tomu, co se děje a sám sebe přesvědčit, že to samo nějak dobře dopadne. Budoucnost NATO nevidím v úplně růžových barvách, ale zároveň věřím, že nyní můžeme ovlivnit, aby černá budoucnost nenastala.

Co vám aktuálně dělá starosti?

Na mnoha místech – budu jmenovat Balkán, Ázerbájdžán, Arménie – dochází ke zvyšování napětí, na Ukrajině probíhá ruská agrese a Izrael vede válku proti teroristické organizaci Hamas v Gaze. Mám obavu z toho, že se užívání síly v mezinárodním prostoru stane normální praxí. To může vést k tomu, že velmoci vůči slabším zemím budou uplatňovat projekci síly formou nějaké ozbrojené agrese a ocitneme se ve světě, který bude připomínat rok 1936 nebo 1914.

Co hrozby typu informačních válek a kybernetických útoků? Nepodceňujeme je?

V Česku nedávno došlo k poměrně rozsáhlému kybernetickému útoku na nemocniční zařízení a myslím, že to byl takový ideální budíček. Asi každý, kdo přemýšlí o tom, co všechno tvoří jeho pohodlný den, vnímá, že energetická infrastruktura, internet, voda jsou věci, bez kterých se dnes nedá normálně žít. Ale všechny tyto věci nezávisí jen na fyzických parametrech infrastrukturních systémů, ale právě i na softwarech, které je řídí. Hranice mezi fyzickým a virtuálním světem je dnes velmi prostupná a kybernetičtí aktéři s tím kalkulují. Kybernetická doména si zaslouží naši pozornost a ochranu.

Jakub Landovský a další velvyslanci při NATO: Tomasz Szatkowski z Polska (vlevo) a Mario Nobilo z Chorvatska.

Kromě působení v diplomacii o mezinárodních vztazích na Univerzitě Karlově také učíte. Co považujete za nejdůležitější a co byste vzkázal dnešním mladým?

Aby automaticky neakceptovali vše, co jim říkají generačně starší autority, a zachovali si vlastní kritický pohled nasvět, ale zároveň i respekt k tomu, co se jim univerzita snaží předat. Univerzitní prostředí je mezigeneračně nesmírně zajímavé v tom, že nespojuje lidi jenom, řekněme, v té aktivní kariéře, ale i lidi, kteří si už to své místo na slunci vybojovali a mohou se věnovat mladým, předávat své zkušenosti. Dochází tak k jakémusi sepětí generací, které je nesmírně jiskřivé a je báječné, pokud se podaří společně posouvat hranice poznání a zároveň udržovat hodnoty a pravidla na kterých stojí štafetový běh univerzitního vzdělávání.

Přál bych si, aby mladí zachovali svobodu univerzitního prostředí ve smyslu, že žádné téma není tabu a nikdo není vyloučen z debaty. Také je zásadní, aby dnes všechny organizace byly dobré v informačních a komunikačních technologiích, práci s informacemi, rozvíjení kritického myšlení. Za fmě je důležité, aby výuka byla vždy interaktivní. Samotných informací je dnes dostatek, ale právě fundovaná diskuze mezi studenty a pedagogem je něco, co obě strany posouvá dál. I já sám jsem se od studentů leccos naučil, protože my jsme vyrůstali v jiné době.

Jaké jsou vaše konkrétní rady pro studenty, kteří by jednou chtěli směřovat do diplomatické sféry? Jak se připravit? 

Ačkoliv maximálně podporuji, aby studenti ve studijním oboru byli kritičtí, otevření až někdy kontroverzní, tak potom diplomacie je především o tom budovat konsensus. Nejde o to být nejchytřejší nebo ten, kdo bude mít pravdu, ale přispět k tomu, že suverénní země zastoupené konkrétními diplomaty se nakonec shodnou na nějakém společném deeskalační nebo účelném řešení dané krize nebo situace. To samozřejmě vyžaduje určitý způsob práce a přemýšlení, ale i prezentace národních pozic. Umění prezentace je dnes naprosto klíčová dovednost.

Máte s ohledem na vaše bohaté mezinárodní zkušenosti i nějakou inspiraci či doporučení pro Univerzitu Karlovu? 

Myslím, že velmi pomáhá promíchat české prostředí s přednášejícími i studujícími ze zahraničí. Zároveň je ale potřeba myslet na současný rozpad světa na názorově a hodnotově odlišné bloky, což s sebou nese určitá rizika. K tomu musí univerzity zaujmout jasný postoj, aby zachovali otevřenost univerzitního vzdělávání, ale zároveň neohrozily národní zájmy a bezpečnost tím, že klíčové informace a inovace nebudou nějakou netransparentní cestou plynout k zemím jako je například Čína a Rusko. 

Také si dovolím poznámku, že je třeba myslet i na virtuální obraz univerzity, který je dnes stejně důležitý jako to, jak to vypadá v učebně. Studující dnes často mají zkušenosti ze zahraničí, takže mají srovnání a vidí, že v otázkách informačního systému a online prezentace by Univerzita Karlova mohla určitě přidat.