Záliba ve shromažďování stejného typu výrobků provází lidstvo od nepaměti, lidé sbírají všechno možné. Kolik ale znáte sběratelů kolkovaných cihel? Mezi nejznámější u nás patří RNDr. Jan Zavřel, absolvent Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Kolkované cihly sbírá přes dvacet let a dnes jich má ve sbírce několik stovek.
Jan Zavřel vystudoval geochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a poté absolvoval také obor památková péče na Filozofické fakultě UK, který jej nasměroval do archeologického oddělení Národního památkového ústavu. „S archeology jsem se dostal všude možně. Odkrývali jsme stará zdiva a rozebírali různé rozpadlé konstrukce, přičemž se objevovaly kolkované cihly. V Rakousku nebo na Slovensku byli lidé, co se o ně zajímali, ale u nás nikdo o kolkovaných cihlách mnoho nevěděl,“ vzpomíná Zavřel.
Cihly římských legií
Kolkované (značené) cihly jsou známy již z doby římského impéria, ostatně několik kusů cihel a střešních tašek s kolkem X. legie (Legio X Gemina) můžete obdivovat v Regionálním muzeu v Mikulově, kam se dostaly jako součást nálezů z římského vojenského tábora u Mušova. „Římané byli první, kdo začal pálené cihly označovat neboli kolkovat. Šlo o jistou prezentaci, každá legie měla své kolky, které byly moc hezky výtvarně pojaté,“ vysvětluje Zavřel, v jehož sbírce je i zlomek antické cihly s kolkem LEG VII CL.
Nápis označuje legii římského císaře Claudia, jenž panoval v období 41-54 našeho letopočtu. Vojáci této jednotky chránili hned několik císařů a VII. legie se například zúčastnila Caesarovy invaze do Británie. Existovala přinejmenším do konce 4. století, kdy střežila střední část toku Dunaje. Odtud se přes výměny s vídeňským a moravským sběratelem dostala k muži, který o kolkovaných cihlách uspořádal v Praze už několik výstav.
Ve středověku se cihly značily jen minimálně, maximálně si je označil třeba nějaký klášter. Častější kolkování se datuje do 17. a 18. století, kdy své výrobky označovaly městské či panské cihelny a označení také mělo zaručovat určitou kvalitu cihel. Když se pak cihlářské řemeslo v 19. století rozšířilo masově, tak se z kolkování stala v podstatě reklamní záležitost. Po konci 2. světové války už se cihly kolkovaly jen výjimečně.
Potíže s maltou
Cihelné kolky jsou rozlišovány na vystupující (pozitivní) nebo vtlačené (negativní). V prvním případě se do dna cihlářské formy vyryl či vypálil zrcadlově obrácený znak. U negativních kolků byla na dno formy umístěna reliéfní raznice (štoček), která po odstranění formy vytvořila vtlačený reliéf. Tento typ někdy vznikal i ručním vtlačováním kolku.
Značky ve formě nápisů ve vtlačené kartuši či velkých erbů a monogramů také poměrně výrazně zvětšovaly povrch cihel (velikost typů cihel byla sjednocena až za Rakouska-Uherska), a tím také zlepšovaly jejich vlastnosti při zazdění, protože ve vytlačených spárách se zkrátka lépe a důkladněji uchycovala malta. Což na druhou stranu o desítky let později komplikovalo identifikaci hledačům kolkovaných cihel.
Když už se totiž dostanete k místu, kde by se mohly nějaké kolkované cihly nacházet, musíte ze zbytků zdí odsekat maltu a pak doufat, že se na očištěné cihle objeví i něco neobvyklého. „Kdysi jsem v Holešovicích obrátil stovky cihel z bývalého pivovaru, byl jsem už totálně zaprášený, všude puchýře na rukou… Ale nakonec to stálo za to – našel jsem alespoň jednu kolkovanou cihlu se znakem vyšehradské kapituly,“ vzpomíná s leskem v oku Jan Zavřel.
Při otloukání malty se navíc stává, že cihla praskne nebo se jinak poškodí. „To se stává celkem běžně. Některé cihly jsou kvalitní i po stovkách let a některé byly už tehdy páleny z mizerné, nevyzrálé hlíny. Cihly, z nichž se nepodaří maltu odstranit mechanicky, jen nutné namočit, poté opakovaně potírat maltové povlaky zředěnou kyselinou chlorovodíkovou až do jejich rozpuštění, a následně neutralizovat čistou vodou…“ vypočítává nesnadný koníček sběratele cihel.
Praha 6 jako ráj cihlářů
Zavřel má i několik cihel ze zahraničí, nicméně drtivou většinu jeho sbírky tvoří pražské cihly a základ vznikal na Praze 6. Tato městská část se totiž vyznačovala tím, že zde byla velká spousta sprašových návějí a jílovitých břidlic, tj. ideálních surovin pro cihlářské řemeslo. V nejlepších dobách zde bylo až 31 cihelen, což bylo naprosto unikátní. Dnes v Praze nefunguje ani jedna, poslední cihelny zanikly jednoduše vytěžením všech potřebných surovin pro výrobu.
„Z dejvické cihelny Kotlářka jsem kdysi získal několik kolkovaných cihel, které se pak v jedné historické studii podařilo ztotožnit s jednotlivými majiteli, kteří měli na cihlách své monogramy. A tím vlastně mé sbírání započalo, zvědavostí po původu těch kolků. To mě na tom baví nejvíc - když se podaří nějaký kolek rozluštit. O počet nasbíraných cihel mi nejde,“ tvrdí Zavřel, jenž své cihly přesně spočítány nemá, ale jedná se o několik set druhů.
„Ale to je jen zlomek toho, co se vyrábělo, navíc asi jen 60 % nalezených kolkovaných cihel se snad podařilo správně identifikovat,“ upozorňuje. Správně rozluštit zkratky či symboly není jednoduché, mnohdy jsou to docela záhadné složeniny v češtině, němčině nebo latině. Někdy jde jen o monogramy nebo číslice – ta s velkou pravděpodobností označovala jednotlivé formy a umožňovala kontrolu množství a kvalitu výrobků konkrétních dělníků či pracovních skupin. S identifikací některých kolků pomáhá i Registr cihel, vytvořený a doplňovaný členy občanského sdružení Laterarius.
„Tak dej cihlu k cihle, postav třeba zeď...“ zpívá se v jedné populární české pohádce. Jan Zavřel ovšem kuriózně přiznává, že z pálených cihel prozatím ještě nikdy nic nepostavil. Zato svou sbírkou už obložil všechny stěny své chalupy a další má uskladněné ve stodole nebo v garáži. Kolkované cihly sbírá už přes 20 let.
| RNDr. Jan Zavřel |
| Absolvoval geochemii na PřF UK a postgraduální studium na FF UK – obor památková péče. V letech 1983-2003 pracoval v archeologickém oddělení Národního památkového ústavu v Praze, kde se zabýval geologickými poměry archeologických lokalit, petrografickými a geochemickými analýzami artefaktů, nerostných surovin a zemin. Od roku 2001 provozuje ve stejných oborech soukromou živnost. Je autorem knihy Před branami Velké Prahy (2005) a podílel se jako spoluautor na publikacích o různých částech Prahy. Výsledky práce publikuje také v domácích i zahraničních archeologických a geologických periodikách. V rámci grantových projektů byl též zaměstnán v Archeologickém ústavu AV ČR, Technologické laboratoři Národního památkového ústavu, a v Ústavu anorganické chemie VŠCHT. Je zakladatelem dvou bubenečsko-dejvických hudebních uskupení – OOZ a Pražský ukulele band. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
