O srdcích mezi Prahou a Londýnem

Dětský kardiolog světové úrovně, Jan Marek, absolvent někdejší Fakulty dětského lékařství UK, strávil polovinu profesního života v Dětském kardiocentru FN Motol a tu druhou v Great Ormond Street Hospital for Children v Londýně. Jeho životní příběh, v němž se střetává historie, věda i medicína, přetavil do knižního interview Petr Andreas z 2. LF UK. 

Kdy vznikl nápad připravit knížku o dětském kardiologovi Janu Markovi?

V roce 2019 jsem s Janem Markem dělal rozhovor pro 2. lékařskou fakultu UK. Zaujal mě v mnoha ohledech: tím, že je pravnukem Zdeňka Nejedlého; tím, že je výjimečnou, globální osobností, a navíc působí v Anglii, kde jsem studoval; i tím, že je to velmi precizní a prozíravý člověk. Napůl žertem, napůl vážně jsem mu navrhl, jestli nechce napsat paměti. Zaujalo ho to a nabídl mi, zda bych se toho nechtěl jako novinář ujmout. Mně samozřejmě srdce zabušilo, a po krátkém rozmýšlení jsem souhlasil, protože jsem si chtěl zkusit větší novinářský projekt.

Jak rozsáhlou přípravu vyžadovala problematika dětské kardiologie?

Rešerše zde opravdu neošidíte. Knihovna, četba odborných i popularizačních článků a rozhovorů, Markova učebnice kardiologie... Ke každé kapitole jsem sestavil sadu otázek, kterou jsme společně prošli. Pak jsem přidával i doplňující otázky a zároveň zapracovával Janova doplnění, aby na sebe části logicky navazovaly a dialog neztrácel spád.

Co děláte pro to, aby se kniha čtenářům dobře četla?

Výsledný text stavím okolo odpovědí, které jdou k jádru věci a kde jsou zároveň cítit emoce. Hledám rozpory, empaticky pátrám po komplikovanějších postojích a motivacích, nabízím protiargumenty. Složitosti vkládám do příběhů, pokud to tedy jde. A naopak se vyhýbám „jmenovačkám“, popisnosti a třeba i úspěchům, které jsou formálně možná významné, ale čtenáře mohou nudit, protože za nimi není nějaký silný prožitek.

O čem vás bavilo si povídat nejvíc? A naopak: co pro vás bylo nejobtížnější?

Určitě o Zdeňku Nejedlém, pozoruhodné a rozporuplné historické osobnosti. Kvůli němu jsem se vlastně začal původně o Jana Marka zajímat. Užil jsem si společenskou a kulturní část, kdy jsme srovnávali české a britské reálie, témata jako rasismus, politickou kulturu nebo média. Nejobtížnější byly určitě zobrazovací metody a prenatální kardiologie – odborné těžiště knížky. Tam jsem musel jít hluboko a byl jsem rád za každý pramen, který byl přiměřený mému stupni chápání. Se strukturováním mi hodně pomohl sám Jan Marek.

V knížce je i mnoho pacientských příběhů. Jakou hrají roli?

Ano. Příběhy a emoce přenášejí nejintenzivnější vjemy, a nejen v odborné věci. Úspěšnými příběhy jsme chtěli dodat naději a kuráž dětským pacientům i jejich rodičům. Příběhy svých pacientů sehnal Jan, s mnohými je stále ve styku. Navíc se obdivuhodně angažuje v nadacích a charitě – například v Srdíčkářích, kde se sdružují rodiče dětí se srdeční vadou, nebo v BeCharity.

Zasáhl vás některý z příběhů nad jiné?

Třeba v Londýně jsem byl přítomen diskusi odborníků, kteří řešili případ miminka s těžkou vrozenou srdeční vadou. Věděli, že nemusí přežít... To bylo pro mě emočně nejnáročnější.

Pracovali jste vesměs na dálku, mezi Prahou a Londýnem. Jak to fungovalo?

Bavili jsme se online jednou za dva až tři týdny, vždy několik hodin, jak nám povinnosti dovolily. Pracovali jsme ve sdíleném dokumentu; od určité fáze jsme tak mohli řešit i více témat najednou. Dokud nezačal covid, byl jsem v mírném předstihu, připravoval si otázky tak, jak jsem plánoval. Potom začal mít Jan víc volného času, mimo jiné kvůli několika nuceným karanténám, a získal tak náskok. Já jsem se ocitl na home office s celou rodinou, tudíž jsem často nestíhal. Takže jsem třeba zpětně doplňoval otázky do textu, který Jan připravil do zásoby, a tak. Srovnali jsme se skoro přesně ve chvíli, kdy epidemie covidu skončila.

Když už to zase šlo, vypravil jste se za zpovídaným Janem Markem do Londýna. Jaké bylo zažít ho v prostředí jeho „druhého domova“?

Zajímavé a poučné! Provedl mě po celém „svém“ oddělení. Osobním setkáním spolupráce získala úplně jiný rozměr. V Praze jsme se na začátku potkali jen párkrát, když jsme projekt domlouvali, a když přišel covid, už to ani nešlo jinak než online. Od Londýna byl náš vztah osobnější; víc se nám dařil humor, různé slovní střety a polemiky. Bylo to daleko živější.

Co vás v nemocnici Great Ormond Street Hospital nejvíc zaujalo, i ve srovnání s Motolem, kde – byť ne jako zdravotník – už mnoho let na 2. LF UK pracujete?

Co se týče medicínského vybavení, i z vyprávění jsem pochopil, že mnoho rozdílů není, nejsem však odborník. Ovšem co mě zaujalo a bylo viditelné na první pohled i pro laika, je reprezentativní část, ať už vzhled, interiéry, exteriéry či promyšlený marketing. Například – v knížce o tom píšeme – mají laboratoře umístěné částečně pod úrovní země na jedné z rušných londýnských ulic, takže kolemjdoucí se můžou dívat na práci desítek laborantů. Je to další způsob propagace vědy, cílený na veřejnost, která si může udělat co nejlepší obrázek.

Jednu kapitolu jste věnovali i umělé inteligenci (AI). Kdo z vás to navrhl?

Prvotní impuls vyšel od Jana Marka. Působí na pracovišti, jež v tom patří k průkopníkům. Obdivuhodná je celková digitalizace britských nemocnic, obrovský a úspěšný projekt. I to, jak umělá inteligence odlehčí doktorům. Aniž je zcela zbaví práce, dokáže z nich sejmout různé rutinní činnosti. Konkrétně v echokardiografii je to analýza snímků pomocí AI. U dětí je struktura srdce velice proměnlivá, tam strojové učení potrvá ještě dlouho, ale u dospělých už dnes dokážou přístroje s pomocí umělé inteligence hodnotit například poruchy srdečního rytmu. Digitální medicína i takzvaná telemedicína se zkrátka rozvíjejí závratným tempem.