Mistryně Evropy z UK: Kendó je i o tom nebát se křičet

Na první dojem vás ohromí jejich výstroj, pak vás zaskočí, s jakou vervou se do sebe soupeři pustí, a odkaz na dávné doby samurajů umocní hlasité výkřiky prováděné při útoku. Takové je kendó, ve kterém má Česko mistryni Evropy – studentku Lékařské fakulty UK v Hradci Králové Nikol Eichlerovou.

Než se Nikol v dětském věku stačila rozkoukat a vyzkoušet si různé sporty, uhranul ji ten nejméně obvyklý - japonské bojové umění kendó, ke kterému ji jako sedmiletou přivedl tatínek. „Vlastně jsme začali s taťkou a mladší sestrou všichni tři najednou. Ale první rok mě to moc nebavilo, protože jsme tam se ségrou byly coby děti samy,“ vzpomíná Nikol Eichlerová na začátky.

Zastrašit a udeřit

Její postoj se začal výrazně měnit během druhého roku tréninků, kdy si je tehdejší trenér bral stranou a kromě klasických tréninků s děvčaty absolvoval zábavnou formou různé hry. Jiné bojové sporty ani nezkoušela, třeba takový šerm, kterému se kendó svým způsobem podobá, ji vůbec neláká. „Nepřijde mi moc akční a oproti kendó je to takové až moc učesanější,“ tvrdí. Zápasy v kendó totiž probíhají ve velkém tempu, soupeři se často svými bambusovými meči doslova „řežou hlava nehlava“ a jejich zarputilost z boje provází hlasité výkřiky.

„Každý specifický úder má svůj japonský název a ten by se měl při výpadu křičet. Nejdříve se křičí abyste soupeře zastrašil, poté udeříte, a zakřičíte název provedeného úderu,“ vysvětluje Nikol co pro ni v začátcích s kendó představovalo větší blok, než aby měla podvědomý strach z úderů. „Ze začátku se trénuje s pomalejšími pohyby, až později se ´mlátíte´naplno.“

Pozor na „dřevorubce“

A i když vás v zápasech i trénincích chrání pevná výstroj a přilba, často Nikol odchází s mnoha modřinami. „Rukavice jsou jen do části předloktí a výše už jsou ruce nechráněné, takže ruce mám často obouchané. A pak jsou taky závodníci, kterým říkám ´dřevorubci´- ti vás neváhají praštit mečem obouruč, klidně i do hlavy. Když to ale závodník umí a jen vás švihne, tak to nebolí.“

V kendó se používá především bambusový meč šinai složený ze 4 lamel pospojovaných koženými součástkami. Jejich správná velikost a váha se na turnajích pečlivě kontroluje. Ochranná výstroj sestává z přilby (men), rukavic (kote), chrániče trupu (dó) a chrániče boků (tare). Kendisté jsou oblečení v kabátku keiko-gi a širokých kalhotách hakama nejčastěji tmavomodré barvy, někdy též bílé nebo černé.

Čeští závodníci si výstroj musí pořizovat sami a nejedná se o levný sport, cena celé výbavy lehce přesáhne 20 tisíc korun. „Ale vydrží poměrně dlouho, za poslední dobu mám novou jen přilbu, tu předchozí jsem měla asi deset let. Rukavice mám asi třetí. Meče mohou stát od tisícovky až do čtyř tisíc a ideálně by se měly olejovat, aby nevyschly a taky čas od času brousit. Aktivně používám tři a pár dalších mám doma jako trofeje z turnajů,“ vypráví Nikol.

Třeba jako když byla členem juniorského týmu, který na mistrovství Evropy v roce 2016 vybojoval bronzovou medaili. „Tou medailí se ale nikde nechlubím, protože jsem byla v týmu jen jako náhradnice,“ přiznává. Zato letos ve francouzském Beauvais už si všechno vybojovala sama a v dospělé kategorii žen vystoupala jako první Češka na stupínek nejvyšší. Dosud jedinou medaili mezi dospělými získal její současný trenér Martin Fritz (bronz na ME 2017).

Japonsko? Skvělé podlahy

Že by ji ale titul mistryně Evropy otevřel cestu k tomu stát se profesionální sportovkyní? „To ne, s kendó se u nás uživit určitě nedá. V Česku jde o velmi minoritní sport, to bych musela žít v Japonsku,“ směje se Nikol. V zemi, kde se tento sport zrodil, má kendó přes milion členů a navíc patří mezi povinné sporty na základní škole. „Takže japonská základna je obrovská, zatímco v celé Evropě některé zdroje uvádí okolo 20 tisíc sportovců. A v Česku jsou nás asi tři stovky.“

Není proto divu, že japonští závodníci patří dlouhá léta k těm nejlepším. „Jednou jsem s Japonci měla tréninkový zápas a nestíhala jsem, oni mají hrozně rychlé nohy. Jak tím žijí úplně od malička, tak jsou na úplně jiné úrovni,“ přiznává Nikol, která v Japonsku před sedmi lety strávila tři týdny. A co dalšího ji v zemi kendó zaslíbené zaujalo? Skvělé podlahy v tělocvičnách! Nedivte se, v kendó se totiž zápasí naboso.

Příští rok se koná v italském Miláně mistrovství světa a Nikol si uvědomuje, že tam bude obrovská konkurence, proto další medailové naděje směřuje spíš na kontinentální šampionát bez Japonců či Korejců. „Chtěla bych na mistrovství Evropy vyhrát týmovou medaili,“ přeje si mladá závodnice, jenž ve svém domovském klubu Nozomi dojo občas i vede tréninky méně zkušených kendistů. Tak se mimochodem i seznámila se svým přítelem, který přišel před dvěma lety jako nováček.

Sama trénuje dvakrát týdně, občas o víkendu, do toho připočítejte závodní akce nebo semináře. A nemůže zanedbávat náročné studium na lékařské fakultě v Hradci Králové.

„Lékařkou jsem chtěla být od mala, možná k tomu přispěla i obliba encyklopedií o lidském těle. Zájem mi vydržel i na střední škole, kde se mi zalíbila biologie. Podporovalo to moji zvědavost a touhu věci zkoumat, fascinovalo mě lidské tělo a genetika.“

Letos začne třetí ročník vysokoškolského studia, má už jasno k jaké lékařské specializaci bude směřovat? „To se ještě uvidí. Určitě mě neláká urologie nebo gynekologie, ale zbytek je ve hvězdách.“ Stejně jako kariéra v kendó, protože skloubit studium s vrcholovým sportem nepůjde do nekonečna.

„Do pátého, šestého ročníku bych se kendó chtěla věnovat naplno a pak se uvidí. Je mi jasné, že studium a kariéra bude nakonec přednější,“ uvědomuje si Nikol.