Výzkum vládní komunikace o vzdělávání odhalil její slabiny

„Na kvalitě našeho vzdělávacího systému záleží i celkový úspěch naší země. Málokdo se přitom zabývá tím, kdo a jak debatu o jeho podobě ovlivňuje,“ říká Denisa Hejlová z Fakulty sociálních věd UK, která vedla dvouletý projekt mapující komunikaci ministerstva školství. Letos také založila výzkumné Centrum pro strategickou komunikaci a dopisuje knihu. 

Cílem vašeho dvouletého projektu bylo provést komplexní komunikační analýzu Ministerstva školství a zjistit, zda jsou využívané komunikační nástroje a procesy efektivní a mají požadovaný dopad. Co jste zjistili – jsou a mají?

Efektivní komunikace je základem dobrého vztahu, což platí v rodinách, firmách, ale i na vládní úrovni. V Česku je do komunikace o školství zapojeno mnoho aktérů a při pohledu zvenčí to někdy může působit jako chaos, proto bylo naším cílem podrobně zmapovat a prozkoumat, kdo se baví s kým, jak a o čem a přinést podněty ke změnám. Vzdělávání v zásadě zajímá jen ty, kdo se v něm aktivně pohybují: děti, studenty a jejich rodiče, vyučující, ředitele a další zainteresované skupiny lidí – my jim říkáme stakeholdeři. Výsledkem je vůbec první takto komplexní analýza komunikačních vztahů vládní komunikace v Česku, kterou jsme v rámci OP VVV zpracovávali pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Design výzkumu a metodologie byly navrženy s cílem postihnout problematiku externí komunikace co nejkomplexněji tak, aby bylo možné odhalit určité strukturální problémy či komunikační uzly a navrhnout doporučení co zlepšit a co dále rozvíjet. Jsme velmi rádi, že jsme se mohli věnovat právě komunikaci o školství, protože vzdělávání považujeme za naprosto klíčovou hodnotu, pomocí které lze dosáhnout zlepšení našeho života či ekonomické prosperity.

Výsledná zpráva má 520 stran a je určena především pro veřejnou správu a zřizovatele škol, v širším kontextu i přímo pro pracovníky a pracovnice ve školství – co jsou ta hlavní poselství, co by si měli odnést?

Častokrát vidíme, že se strhne mediální debata o něčem, co reaguje na aktuální problém, který se ale dal předvídat. Viděli jsme to například u maturit, nedostatku míst na gymnáziích, negativním reakcím na tzv. inkluzi, a podobně. Stává se, že nastoupí nový ministr školství, nadhodí v rozhovoru s novináři nějaký nápad, například že škola bude začínat až v devět hodin, nebo trvat povinně deset let, a pak se kolem toho strhne vášnivá debata. Tak by to určitě vypadat nemělo. Ministerstvo by se mělo snažit veřejnosti vysvětlit, proč jsou některé kroky potřeba a k čemu povedou. V Čechách máme celou řadu státních i nestátních organizací, které se vzděláváním zabývají a mají k němu co říct: často se se státními a krajskými organizacemi neumějí vzájemně domluvit. Ze strany státu jsou pro ně někdy dveře zavřené a naopak média spíše preferují „alternativní“ hlasy nebo výjimečné případy, ne strukturální složité změny.

V čem je problém?

Všichni aktéři by měli usilovat o efektivnější komunikaci, zaměřovat se více na dialog – společné hledání řešení. Klíčovou roli v tom hraje nejen Ministerstvo školství a jím řízené organizace, ale také další aktéři: významnou skupinou jsou zejména zřizovatelé škol. Z mého pohledu je tento systém řízení ve vzdělávání neskutečně komplikovaný a náročný na komunikaci, kdy ministerstvo je sice formální hlavou, ale výkonný systém leží na zřizovatelích a ředitelích škol. Samotné komunikaci mezi těmito složkami se přitom nikdo moc nevěnuje, i když je klíčová k tomu, aby si lidé v ní důvěřovali a rozuměli.

Dám vám příklad: často se školám rozesílají rozsáhlé dokumenty s různými nařízeními, vyhláškami nebo doporučeními. Úřednickému jazyku ale není moc rozumět, tak si školy na jejich interpretaci najímají externí odborníky, což pak vede k tomu, že například v každém kraji je nařízení vykládáno trochu jinak. Obecně neumíme příliš pracovat s daty – například z demografického vývoje bylo jasné, že budou chybět místa na středních školách, ale tato informace nebyla komunikačně správně doručena lidem, kteří mají rozhodovací pravomoc, tedy zřizovatelům. Zřizovatelé jsou většinou kraje, a ne ministerstvo, na jehož hlavu pak ale kritika padá. Někteří zřizovatelé se pak vymlouvají, že „to nemohl nikdo vědět, že bude tolik dětí“, nebo „že nebudou zřizovat nové třídy a najímat učitele, aby je za pár let museli zase propouštět“. To je přitom jejich role i politická odpovědnost.

Na druhou stranu se ale mohou stát i obětí svého úspěchu: když je některá škola rodiči považovaná za „lepší“, rodiče „hlasují nohama“ a přehlašují děti podle toho, do které školy je chtějí dostat. Úkolem vládní komunikace je proto zajistit, aby i krajští úředníci, kteří toho mají hodně na starosti a řeší více věcí, věděli, co je priorita a na co si mají dát pozor. To přitom vůbec není jednoduché: Češi mají ke státním autoritám svérázný vztah, kdy je příliš nerespektují (takzvané švejkoviny), a nebo naopak berou příliš vážně a vytvářejí zbytečně byrokratický systém (takzvané kafkárny podle díla Franze Kafky).

Jsou nějaké závěry, které vás osobně překvapily?

Určitě, například nás překvapilo, že vlastně pořád nejsou úplně jasně vymezené představy o tom, kdo má co dělat, přestože je to jasně napsané v různých vyhláškách a nařízeních. Bylo by báječné, kdyby se podařilo jednotlivé činnosti více sladit – výrazně by v tom mohla napomoci právě komunikace. Pomáhají například jednoduché, klíčové návody, psané srozumitelným jazykem (tzv. plain language), nebo různé seznamy činností, které je potřeba udělat, tzv. checklisty. Ty se dají zavést i do státní správy. Viděli jsme stohy oficiálních dokumentů, které dostávají ředitelé škol za rok. Mají je roztříděné v šanonech a jsou to skutečně stovky stran víceméně právních dokumentů. Jak mají přitom najít čas na jejich prostudování a implementaci? Častokrát to končí tak, že to formálně rozpošlou dál nebo vyvěsí na nástěnku, a dál se tím nezabývají, protože mají oprávněný pocit, že jim to jejich práci spíše ztěžuje, než ulehčuje.

Naopak v časech krizových momentů, jako byla třeba pandemie, nebo třeba rozmach nebezpečných návykových látek kratomu nebo nikotinových sáčků mezi dětmi, nevědí, co mají dělat a potřebují jednoduché, ověřené a vládou doporučené rady. Zjistili jsme, že například v době pandemie posílalo ministerstvo krizové zprávy do škol datovou schránkou. Jejich datové kapacity ale byly tak poddimenzované, že do některých škol odešla v pátek odeslaná zpráva až v neděli, takže se ji v sobotu dozvěděli z televize, což pracovníky ve školství oprávněně rozčililo. Ministerstvo, ale i další orgány státní správy si proto musejí sestavit priority, o čem je opravdu nezbytné mluvit, co je závazná vyhláška a co jen doporučení, co počká a co je urgentní.

Projekt skončil před více než rokem – dostávají se již vaše doporučení do praxe?

To se těžce hodnotí. Naším úkolem bylo vypracovat analýzu, další kroky jsou na Ministerstvu školství. V praxi změny zatím příliš nevidíme, ale je možné, že jsou naše doporučení postupně využívána, ale jejich výsledky se zatím neprojevují. Je to určitě také tím, že od té doby se opět vyměnili dva ministři. Z diskuzí a prezentací jsme vnímali, že na ministerstvu byla vůle ke změně a chuť s informacemi dále pracovat. Co je velmi potěšující, že ministerstvo na tom chce dále pracovat. V srpnu jsme získali tříletý grant TAČR, v němž budeme zkoumat, jaká informační zkreslení se mohou promítat do komunikace i tvorby různých politik, a snažit se nabídnout nástroje na jejich snižování. Věříme totiž, že vzdělávání – a zdravotnictví – jsou naprosto klíčové oblasti, kde i malé zlepšení může vést k důležitým pozitivním dopadům na celou společnost.

Výzkum se sice konkrétně týkal ministerstva školství, ale mnoho závěrů mi přijde platných pro české prostředí obecně.

Ano, zcela určitě. My jsme opravdu velmi rádi, že jsme tuto příležitost dostali, protože vládní komunikaci se snažíme zkoumat již více než deset let. Díky tomuto prvnímu takto komplexnímu a robustnímu projektu jsme mohli ověřit řadu našich poznatků, v praxi otestovat metodiku výzkumu a získané zkušenosti můžeme využít v dalších výzkumech, které by už mohly být třeba i stručnější, protože na základě těchto výsledků už víme nějaké vzorce, jež se budou opakovat.

Jsou nějaké země v zahraničí, kde byste se mohli inspirovat, jak správně institucionálně komunikovat?

Komunikace je zásadně svázaná s kulturou dané země, co bude fungovat ve Skandinávii nebo v Německu vůbec nemusí fungovat u nás. Vždy je nutné pracovat s tím, jací jsou Češi a jaká je ta naše vnitřní struktura organizací a způsob práce. Jak jsem zmínila, jako Češi máme poměrně ironizující vztah k autoritám, ale na druhou stranu jsme zvyklí poslouchat nařízení shora, takže funguje několikrát do roka vydat stručné a jasné nařízení, ale jinak spíše ponechat autonomii.

Komunikace je vaším hlavním výzkumným tématem – mimo jiné jste v Česku založila obor Strategická komunikace. Jaký byl začátek a podařilo se již nový obor plně etablovat?

Zakládat nový obor je vždycky složité, protože musíte vysvětlovat jeho důležitost a potřebu. Inspiraci a potřebné know-how pro založení nového oboru Strategická komunikace v Česku jsem získala především během mé Fulbrightovské stáže na Columbia University v New Yorku v roce 2014. Těsně před otevřením prvního ročníku ale vypukla pandemie a pak válka na Ukrajině, což paradoxně byla přímo ideální příležitost – všichni si začali uvědomovat, že strategická komunikace je potřeba.

Stále si ale někteří, zejména politici, myslí, že ta komunikace je až to poslední – že něco uděláte a až poté o tom informujete. Nebo že se řídíte jen tím, co po vás lidé chtějí, a říkáte jim to, co chtějí slyšet, aniž by to třeba bylo možné dosáhnout – to je zase populismus. Ve vládní komunikaci by přitom způsoby komunikace a vysvětlování veřejnosti by měly být do každého projektu zahrnuty již od samého začátku– abyste už dopředu přemýšleli nejen o tom, co děláte, ale jak to budou vnímat ostatní a jaké to může mít dopady. Právě jsem dopsala knihu Strategická komunikace, kterou připravuji vydat v nakladatelství Karolinum, která by měla právě nejen mým studentům, ale všem lidem, které komunikace zajímá, vysvětlit, z čeho vychází, k čemu je dobrá, ale také kde jsou její hranice: kde končí komunikace a začíná manipulace.

Nyní také zakládáte výzkumné Centrum pro strategickou komunikaci, co je jeho posláním?

Centrum vzniká jako nová součást Centra pro mediální studia Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK. Jeho cílem je rozvíjet výzkum a celoživotní vzdělávání v oblasti strategické komunikace. Tematicky se zaměřuje především na čtyři oblasti: komunikace vědy, zdravotní komunikace, institucionální komunikace, kam právě patří komunikace ve veřejném sektoru a na úrovni vlád či organizací, a digitální komunikace a nové trendy, jako je umělá inteligence nebo influencer marketing. Zasadili jsme se například o vznik prvního kodexu influencer marketingu, který jim dává etické hranice, aby nepropagovali produkty skrytě a manipulativně. Naší vizí je propojovat a pomáhat vzájemnému porozumění různým sociálním skupinám, přispívat k rozvoj poznání, kritického myšlení a rozhodování v oblastech vědy, zdraví, technologií či politiky.

Projekt Výzkum komunikace MŠMT ve vztahu k různým skupinám stakeholderů (CZ.02.3.68/0.0/0.0/19_076/0016432) byl podpořen v rámci Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV) finanční částkou 5 983 191 Kč a byl realizován v období 01.04.2020–31.03.2022.