Šest let je profesor Jan Vevera přednostou Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, ale předtím už stihl být i vrchním psychiatrem Armády ČR, účastníkem misí v Afghánistánu nebo dobrovolníkem ve válečném Kosovu. Nesešli jsme se v ordinaci, ale v pražské Mrtvé rybě. Tam se přirozeně mísili přírodovědci s mediky, tudíž – jak s úsměvem říká – jde o „důležité místo interdisciplinárního výzkumu“. Sám se tam pár let živil jako barman.
Jestli to správně chápu, jsme teď na akademické půdě, je to tak?
Souhlasím. V Mrtvé rybě vznikly genetické studie, na kterých jsem spolupracoval s profesorem zoologie Pavlem Stopkou a s profesorem genetiky Stanislavem Kmochem. S některými kolegy z Karlovky, s nimiž jsme později založili výzkumné Centrum pro transdisciplinární výzkum násilí, traumatu a spravedlnosti jsem se seznámil také zde.
A kdy jste si „střihl“ toho barmana?
V Rybě jsem pracoval sedm let, od roku 1993. Vedle medicíny jsem tehdy studoval i kulturní antropologii čili jsem měl rozložené studium a díky tomu i čas.
Zkrátka jste si vysokoškolská studia náležitě užil.
Rozhodně! Studoval jsem devět let. A díky brigádám jsem měl tehdy více peněz, než když jsem v roce 1998 nastoupil jako lékař na univerzitní kliniku v Praze, kde jsem bral o stovku míň, než bylo nájemné mého bytu, a to bylo sedm tisíc korun.
Řada doktorů mé generace na tom byla stejně. Na studiích jsme si docela slušně vydělávali; třeba na Karlově mostu budoucí anesteziologové prodávali andělíčky, další medici byli barmany... Teprve po nástupu do nemocnic se náš příjem dost snížil.
A kdy přišlo první dobrovolnictví a mise?
Prvně, promiňte, nemám rád slovo „mise“. Během pandemie jsme „válčili s koronavirem“, teď „bojujeme s inflací“, ale do Jugoslávie nebo Afghánistánu jezdí vojáci na mise. Že to zní divně?
K úplně prvnímu dobrovolnictví – ještě během studií medicíny – mě vlastně „donutil“ pobyt s přírodovědci v Indii: být s nimi půl roku představovalo tehdy jezdit z jedné ptačí rezervace do druhé. Po pár měsících jsem už ptáky nechtěl ani vidět (se smíchem), proto jsem si to namířil do Kalkaty. Pracoval jsem několik týdnů v Nemocnici Matky Terezy; dokonce jsem se s ní – nenápadnou, laskavou a skromnou ženou – osobně setkával v tamním kostele (řeholnice Matka Tereza zemřela v září 1997 a po devatenácti letech byla svatořečena – pozn. red.). Následovalo Kosovo, kde jsem byl doktorem zařizujícím medicínskou logistiku v rámci zajímavého programu pro děti se srdeční vadou, které se pak v Čechách operovaly.
To byl počátek vaší spolupráce s českou armádou?
Vlastně ano. Lidé, kteří vstupovali v osmdesátých letech do armády, nebyli žádný mravní výkvět společnosti. Na vojsko jsme se na medicíně dívali jako na kolaborantskou organizaci, která mladým mužům ničila život a do studentů zasekávala své pařáty prostřednictvím vojenských kateder. V Kosovu, bylo to v roce 2000, jsem se však setkal s českými vojáky, kteří tam chránili srbské vesnice. Přijel jsem si k nim pro pomoc se zvládáním epidemie tularemie. A zažil jsem tam šok: viděl jsem vojáky, na které jsem mohl být hrdý. I proto jsem o pět let později, po návratu z mého postdoku na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kývl na nabídku Armády ČR. Plánovala delší působení vojenských zdravotníků v Afghánistánu.
Psychiatr Jan Vevera sloužil rok i na vojenských akcích v Afghánistánu
Před pár lety jste ale malinko „přibrzdil“, usadil se. Je můj odhad správný?
Myslíte tím, že jsem dobrodružný, poživačný, zahálčivý, sebestředný život díky manželce a dvěma dětem vyměnil za plnohodnotný rodinný? Ano. A moc to doporučuji (usmívá se).
Co říkáte na současnou náladu ve společnosti? Válka na Ukrajině, inflace...
Mám pocit, že žiju jakoby ve dvou světech. Jeden je mediální, s rozdělenou společnosti, s růstem násilí. Druhý je svět výsledků našich studií a osobní zkušenosti lékaře velké kliniky; a v něm k žádným změnám k horšímu nedochází, ba právě naopak: pandemii covidu doprovázelo až padesátiprocentní snížení násilí a vražd a počet sebevražd byl nejnižší v historii od dob Rakousko-Uherska. Tím nechci říkat, že zde není deset nebo dvacet procent lidí, kteří jsou na tom špatně. Mám dojem, že čím lépe se lidé mají, tím hůře se cítí.
A víte proč?
Znám obvyklé podezřelé. Na prvním místě stojí nepřiměřená očekávání. Očekáváme spíš štěstí a úspěch než dosažení konkrétních cílů. Pokud všichni toužíme po autě, můžeme uspět. Jenže pokud všichni chceme lepší auto než soused, polovina z nás ho mít nemůže, protože ho mají právě naši sousedi. Pokud se domníváme, že máme všichni „právo“ mít 130 procent průměrného platu, nutně bude většina zklamaná. A podobně to funguje se štěstím, s novými zážitky, se zábavou. Šťastní nemůžeme být pořád; na to není náš organismus nastavený.
Dalším problémem je černobílé vidění: něco vám nevyjde a vy už víte, že „vás nepochopili“ a nejlépe je jít jinam, kde je tráva zelenější anebo partner chápavější. „Představoval jsem si to jinak,“ slýchávám od poloviny klientů na našem dětském oddělení. Nejde o děti sužované hlubokými depresemi, bludy nebo halucinacemi, které jsme na psychiatriích vídali před 25 lety, ale jde o děti plné frustrací z toho, že to doma, ve škole či mezi kamarády nejde, jak si představovaly, nebo viděly v mediích. Což platí i pro nás, pro dospělé.
Jak nepříjemnostem a stresům čelíme, vnímáme i prostřednictvím ostatních: co si o našich zážitcích a naší vlastní situaci ve společnosti myslí oni. Inu, jsme tvorové stádní. Pokud neustále slyšíme, že jdeme z jedné krize do druhé, spirála pocitů úzkosti a zoufalství se nepřestává točit. Přičemž všemu navzdory, žijeme v nejbezpečnější době lidské historie.
Co s tím? A kudy ven?
Naše schopnosti odolávat stresorům vycházejí z prostředí, na něž jsme zvyklí. Každá kultura vybavuje členy své společnosti schopností vzdorovat nepříjemnostem, které obvykle zažívá. Když se máme dobře, zvykáme si, že se nám příliš příkoří neděje, a tedy ztrácíme schopnost špatnému čelit. Pokud si vzory pro život bereme z napomádovaných příběhů z virtuálního světa, budeme vždy druzí. Srovnávejme se se spolužáky ze základní školy, ne s miliardáři. Soutěžit s těmi nejlepšími je recept na to, jak vyhrát olympiádu, ale nikoliv na šťastný život. Zátopkovo údajné motto – „Když nemůžeš, přidej“ – je pro nás smrtelníky receptem na vyhoření. Rád bych podpořil odvahu odborníků hazardovat se svojí dobrou pověstí.
Co prosím? Jak?
Vypadá dobře, když profesor volá po ostražitosti: „Mohlo by být hůře.“ Získáte tím pozornost a váš obor financování. Říkat lidem, ať s hledáním pomoci začínají na konci své paže je riskantní; tím si oblibu nezískáte. Ale právě podpora svépomocných aktivit a takzvaně primární prevence jsou ty nejefektivnější zbraně v boji proti úzkostem a stresům.
Covid nám poskytl i příležitosti býti hrdi na společenské semknutí, místo strašení davovou panikou a nárůstem násilí. Pamatujete na lživé titulky, že devět z deseti zdravotníků je obětí násilí? Lékaři se dobrovolně hlásili na covidová oddělení a medikům jsme vysvětlovali, že mají šanci pomoci lidem, jak neměl nikdo z jejich předchůdců v posledních desetiletích. To jsou intervence, které pomáhají proti frustraci, která zřejmě – na rozdíl od vážného násilí – skutečně rostla. Je chybou každého z nás, akademiků, že jsme jako odborníci spíše šířili obavy než důvěru. Pojďme lidem ukazovat čísla, z nichž vyplývá, že se mají celkem dobře.
Pane profesore, co se v nás „změnilo“?
Způsob, jak neseme fakta. Máme se lépe, což podstatně hůře snášíme.
Dosud spolu mluvíme víceméně o psychických strastech dospělých. Mnohem častějším tématem současnosti je ovšem psychická nevyrovnanost dětí.
Dětí na sebevraždu umírá v posledních dvou dekádách v Česku stejně, mezi třiceti až padesáti ročně. Výrazně ovšem vzrostlo sebepoškozování. Jeho spouštěčem ovšem nejsou hluboké deprese nebo psychotické stavy, ale úzkosti a frustrace.
Věřím, že máte vysvětlení. A snad i návod na zlepšení.
Podstatně více dětských či dospělých psychologů ani psychiatrů tu vbrzku mít nebudeme. Můžeme ale pomáhat všem – dětem i dospělým – jejich břemena nést, snášet. Hlavně nestrašit epidemií sebevražd, násilím a rozdělenou společností... Tvrdím, že pozitivní příklady a naděje snižují frustraci, stejně jako zlehčování problémů a vidění pomyslné sklenice spíše jako poloplné, ne poloprázdné. Bohužel, duch doby jde opačnou cestou. Za bolševika kdo nekradl, okrádal rodinu; dnes kdo nenaříká, okrádá svůj obor. Role oběti je nyní strašně přitažlivá.
Dokáže vás v otázce násilí a traumat ještě něco překvapit?
Ano. Byl jsem překvapený, jak se například oběti autonehod aktivně hlásí k diagnóze posttraumatické stresové poruchy (PTSD). V soudních síních je její výskyt velmi častý. Diagnózy kvetou tam, kde jsou „zalévány“ penězi, nejen tam, kde se skutečně vyskytují. Například o pacientech se schizofrenií, kteří byli třeba znásilněni a v důsledku toho trpí PTSD, se neví nic. A jsem rád, že se tomu teď s mými postgraduálními studenty věnujeme.
Ono už neplatí Nietzscheho: „Co mě nezabije, to mě posílí“?
Jako psychiatr tohle nemám rád. Znásilňováni v Buče anebo zkušenost holocaustu nikoho neposílí. Ale drobnější traumata, kde přeci jen trochu už o život jde, jako je například mise v Afghánistánu – tam žádný zdravotník nepadl, ale každý zažil raketový útok – tak odtud se opravdu vracejí lidé, kteří se někdy naučili klást větší důraz na mezilidské vztahy, a nejen na peníze... Samozřejmě za předpokladu, že nežijí pod hranicí chudoby.
Čeho se tedy lidé bojí nejvíc?
(chvilku přemýšlí) Ztráty důstojnosti, pokud se tedy pohybujeme na poli medicínském. Proto třeba onkologičtí pacienti chtějí mít otevřenou cestu k eutanazii.
A jak to máte se stresy vy sám? „Zastresujete“ si občas a třeba i rád?
Pracovat lépe se stresem jsem se naučil, až když jsem skončil v Mrtvé rybě; do té doby jsem stres řešil jako plno dalších: pivem a vysedáváním s kamarády. Teprve v poměrně dospělém životě – bylo mi kolem pětatřiceti – jsem začal chodit do posilovny. Ještě na postgraduálu v Berkeley; uprostřed skoro všech kampusů je posilovna. Stres je zdroj energie, která se dá pohybem dobře zpracovat. Většina misí v Afghánistánu nebyla pro zdravotníky fyzicky náročná. Myslím tím, že se nemuseli dlouhé kilometry někam přesunovat s batohem a s útočnou puškou typu Bren na rameni. Naopak, šlo spíše o dlouhé čekání v nejistotě. Proto jsme v prázdných stanech zřídili improvizované posilovny. A ti, co je pravidelně navštěvovali – a i v tom šíleném vedru a prachu šlapali na rotopedech –, na to dodnes v dobrém vzpomínají.
| Prof. MUDr. Jan Vevera, Ph. D. |
| Vystudoval 1. LF UK a jako postdoktorand působil dva roky na University of California v Berkeley a tři měsíce na Institute of Psychiatry v britském Maudsley. V roce 2000 se stal koordinátorem zdravotní péče organizace Člověk v tísni v Kosovu a na základě této zkušenosti vstoupil do armády. Roku 2006 se stal vedoucím psychiatrem 7. polní nemocnice Armády ČR, rok strávil na misích v Afghánistánu a do roku 2017 byl hlavním psychiatrem české armády. Tehdy se stal přednostou Psychiatrické kliniky LFP UK a Fakultní nemocnice Plzeň. Ve své vědecké činnosti se věnuje biologickým a environmentálním faktorům impulzivity, násilí, viktimizace a stresu. V roce 2018 společně s kolegy z FSV UK, PF UK, Matfyzu a FF UK založili univezitní Centrum pro transdisciplinární výzkum násilí, traumatu a spravedlnosti (VITRI). |
| Recept na pohodu: „Na psychiatrii jsem se dal proto, že jsem výrazně nezručný. Prostě jsem odhadl svoje možnosti, což spoustě lidem schází. Jsou nešťastní, jelikož mají od sebe naprosto nepřiměřená očekávání. Myslí si, že jim vše půjde lehce. Když jste leví jako šavle, musíte s tím umět naložit,“ míní sympaťák, když prozrazuje i recept na pohodu: „Pohyb, jídlo a spánek jsou hlavní udavatelé tělesných rytmů. A harmonie rytmů a jejich sladění je základem duševní hygieny. Což mě inspirovalo k zavedení fyzické aktivity i do programu psychiatrických oddělení.“ |
