Profesor Bohumil Němec, jenž žil v letech 1873 až 1966, patřil mezi nejvýznamnější české vědce 20. století. Výjimečnou osobnost, rektora Univerzity Karlovy a botanika neúnavně se zapojujícího též do společensko-politického dění v tehdejším Československu přibližují Viktor Žárský a Tomáš Hermann. A to u příležitosti konference na Přírodovědecké fakultě UK, která se koná ve dnech 8. a 9. června.
Akademičtí představitelé Univerzity Karlovy v akademickém roce 1921/22: rektor Bohumil Němec uprostřed, děkani zleva: Jindřich Matiegka (PřF), Matěj Pešina (LF), Josef Vajs (TF), Vilém Funk (PF), Václav Tille (FF) / Zdroj: Archiv UK
Hned dva dny zasvěcené profesoru Bohumilu Němcovi slibuje akce, která do Viničné respektive na Albertov přivede vedle odborníků na výzkum rostlin i běžnou veřejnost. Všichni si připomenou význam jedné velké vědecké osobnosti dvacátého století, veřejného činitele a myslitele, jenž ovlivnil nejen události a objevy doby, ve které žil.
Jaký byl zakladatel Přírodovědecké fakulty University Karlovy, jak by se asi tvářil na objevy ve „svém“ oboru, a co politika? – i ta jej přece zajímala. Magazín Forum se ptal profesora Viktora Žárského z katedry experimentální biologie rostlin a doktora Tomáše Hermana z katedry filosofie a dějin přírodních věd; oba pánové se na zorganizování konference podílejí. |
Zkuste, prosím, odhadnout, co by asi profesor Němec říkal na úspěchy ve výzkumu biologie rostlin dosažené do dnešních dnů?
VŽ: Jistě by především ocenil integrující pochopení všeho živého z perspektivy genetiky a evoluce. Nakonec základy genetiky byly položeny v prostředí biologie rostlin a profesor Němec se významně podílel ještě na sklonku svého života na rehabilitaci genetiky v post-stalinském Československu.
A který z objevů by ho asi nejvíc „potěšil“?
VŽ: Existuje fotografie sekce rostlinných cytologů z Botanického kongresu v Ithace na Cornellově univerzitě z roku 1926 – za sedícím úctyhodným profesorem stojí mladičká Barbara McClintocková – pozdější nositelka Nobelovy ceny za objev mobilních genů – transpozonů. Jako vášnivý cytolog by profesor Němec jistě ocenil tento průlomový objev, který rozbil tradiční představy a stabilitě genomu. Jistě by byl nadšen také pokrokem v detailním molekulárním pochopení gravitropické odpovědi kořene rostlin. Správně předvídal, že buňky kořenové čepičky, které vnímají vektor zemské tíže, musejí být vnitřně polarizované.
Němec byl akční i v politice. Jak by se mu zamlouvala ta naše, současná?
TH: Odpovědět není prakticky možné, okolnosti se příliš změnily. Můžeme snad ale něco usuzovat z jeho obecnějšího hodnotového zakotvení. Zde bych v největší stručnosti použil z jeho Vzpomínek, ač nám to může znít dnes už trochu archaicky, výraz touhy po „opravdovém všeobecném světoobčanství, při němž by každý mohl svobodně vyznávat svou národnost“. Přes všechny obtíže by Bohumil Němec byl jistě velkým stoupencem Evropské unie, demokratického parlamentarismu a nadnárodní spolupráce, při jejíž vědeckých orgánech by se usilovně angažoval. Současně by ale byl obhájcem národních zájmů a v domácí politice by se i dnes pohyboval na pravé straně politického spektra. Na rozdíl od mnoha současných demagogů po celé Evropě, on by v těchto dvou zaměřeních hledal soulad. S nadsázkou si představuji, že i dnes by se ocitl mezi vážnými, ale neúspěšnými prezidentskými kandidáty. Sebekriticky tvrdil, že vedle svých předností postrádal sarkasmus a vtipnost…
VŽ: Profesor Němec byl poměrně konzervativní politik a jistě by byl překvapen například problémy s politickou a jazykovou korektností, kterými se dnes zabýváme i na půdě univerzit.
Bohumil Němec coby děkan tehdejší Filosofické fakulty UK měl velký podíl na zřízení Přírodovědecké fakulty UK. Jak nahlížíte na tento „odklon“, proč k němu vlastně došlo?
TH: Rektoři a děkani byli tehdy z profesorského sboru voleni, prakticky rotovali, vždy pro následující školní rok. Ve funkci děkana Filosofické fakulty v roce 1919 Němec ihned vypracoval návrh na její rozdělení, ministerstvo školství a národní osvěty ho rychle posvětilo, takže již následující rok spatřila světlo světa samostatná přírodovědecká fakulta. Stojí za připomenutí, že týmž zákonem byla ustavena i na pražské Německé univerzitě a současně vznikla Přírodovědecká fakulta i na nové univerzitě v Brně.
Němec pochopitelně využil příznivých okolností institucionálních reforem po vzniku republiky, ale celá věc měla delší prehistorii. Závratný rozvoj přírodních věd v celé druhé polovině 19. století, doprovázené v Praze rozsáhlou výstavbou lékařských a přírodovědných zařízení od Albertova po Karlov a Karlovo náměstí, již dříve vedl i z ryze praktických důvodů k úvahám o podobné reformě po vzoru některých evropských univerzit. A Němec patřil k okruhu iniciátorů samostatné přírodovědecké fakulty již na počátku 20. století. Světová válka jednání pozdržela, ale po jejím skončení v nových podmínkách mohl i silou své autority na starší návrh navázat.
Je tedy skutečným „otcem“ pražské Přírodovědy, je to tak?
TH: Zcela určitě. A ta zase vzorem všech dalších v Československu. Sice i bez něho by asi došlo k nějaké podobné reformě, nicméně u konzervativní instituce, jakou byla tradiční univerzita, to není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Vždyť například na Vídeňské univerzitě došlo k podobnému rozdělení Filosofické fakulty až v roce 1975!
Domnívám se, že Univerzita Karlova by si měla být patřičně vědoma a být hrdá na tento modernistický krok ve své novodobé historii. Nesporně se ukázal jako správný a užitečný pro další pěstování přírodních i humanitních věd, obecněji odrážel úspěch nejen vědecké, ale hlavně též hospodářské emancipace celé české společnosti posledního půlstoletí. Tento první zásah do struktury středověkých čtyř fakult ale zároveň upomíná na to, že fakulta filozofická spolu s přírodovědeckou a matematicko-fyzikální (která se oddělila po dalších asi třiceti letech), ač si to málokdy v dnešních debatách uvědomujeme, jsou blízkými sestrami se společným křestním listem: jsou to fakulty s ohromnou vědeckou diverzitou a vedle těch nejprogresivnějších specializací i s velmi tradičními nebo menšími, avšak nezastupitelnými základními či teoretickými obory.
Profesor Němec byl vědecky i společensky neuvěřitelně činný. Najdeme dnes mezi žijícími stejně akční a invenční osobnosti?
TH: Akčních a invenčních osobností v současné vědě najdeme řadu, přesto bych si na takové srovnání jmenovitě netroufl. Němec byl vpravdě tím, koho označujeme za „renesanční osobnost“, nejen badatel, organizátor vědeckého života a všestranný popularizátor, ale také robustní funkcionář v dobrém slova smyslu, diplomat a vědní politik, zaujímal mnoho funkcí na univerzitě, v akademii i při mezinárodní reprezentaci s oporou třeba v senátorském křesle. Možná pro někoho překvapivě bych naopak řekl, že ve srovnatelných rolích se podobná osobnost dnes uplatňovat nemůže a že je to dobře! Věda se od Němcových časů neskutečně proměnila nejen co se týče specializací, provozu a administrace, ale vůbec jako sociální a ekonomický fenomén.
(Vpravo: portrét Bohumila Němce z roku 1933; MÚA, A AV ČR, f. Fotosbírka Bohumila Vavrouška)
Ve zkratce, v nějakém oboru dnes současně pracuje řádově víc vědců než dříve v součtu za celou jeho třeba několika set letou historii. Také zkušenosti zneužití vědy – a míním tím zde role a postavení určitých vědců samotných – v autoritářských režimech minulého století, ale rovněž soudobá rizika ideologických, politických či ekonomických manipulací, vedou k tomu, že doba takových „velmožů vědy“, jakým byl také Bohumil Němec, nenávratně pominula. On sám tuto postupnou proměnu do určité míry již reflektoval.
Snad mi rozumíte, že tím nechci nijak Němcovu osobnost snižovat, ba naopak. Ovšem nemůžeme si zároveň jeho dobu nijak idealizovat. Jakkoliv byl ctěným a respektovaným vědcem, když v roce 1935 přistoupil na prezidentskou kandidaturu, čehož později sám litoval, stal se nutně objektem také dost nepěkné „mediální“ štvanice a podpásových útoků, ne nepodobných dnešním.
Na fotograficích: |
Někdo se úspěšně se skvělými výsledky uplatňuje v rámci svého oboru a nepotřebuje z něho vystupovat, někdo je puzen překračovat dál a projeví svůj talent třeba v popularizaci, což je stále velmi důležité pro vzájemnou komunikaci ve společnosti i mezi obory, někdo je vynikající pedagog nebo odborný redaktor. Němec spojoval tyto schopnosti a v tom je stále nesmírně inspirativní.
Pane profesore Žárský, chtěl byste s Bohumilem Němcem pracovat?
VŽ: Z genealogického hlediska, diachronně, do jeho týmu přímo patřím, protože školitel mé dizertace na Ústavu experimentální botaniky AVČR profesor Jaroslav Tupý byl jedním z jeho posledních doktorandů.
TH: Já bych v této souvislosti chtěl poznamenat ještě jednu věc. Němec byl svobodomyslným liberálem, a to se projevovalo především v jeho přístupu k vědě, která svobodu bytostně vyžaduje. Jeho laboratoř na Přírodovědecké fakultě byla nejen prostorem moderní kolektivní experimentální práce a líhní nových specializací, ale také tehdy výjimečné tolerance, ve které jedinou mírou pro uplatnění byly osobní schopnosti. Chceme-li opět trochu aktualizovat, mohly zde například působit ženy jako začínající Němcova žačka a pozdější významná spisovatelka a literární teoretička Milada Součková. Laboratoř poskytovala také prostor badatelům z prostředí ruské a ukrajinské protibolševické emigrace. Jinde se setkávali i s určitou konkurenční nevraživostí, ale Němec byl vždy pro jakoukoliv podporu a internacionalizaci.
Při všech těch superlativech a chválách, existuje vůbec něco, co byste panu profesorovi vytkli?
TH: Pokud bych směl Bohumilu Němcovi něco vytknout, lépe řečeno politovat, asi by to byla paradoxně určitá kvantita jeho literární produkce na úkor hlubšího propracování. Uvedu příklad: jeho velmi invenční knížka Duše rostlin, ve které vedle velkého objemu poznatků podal jakési své botanické a biologické vyznání. Je psaná krásným slohem a prokazuje ohromnou šíři tehdejších botanických znalostí, otevřených aktuálních otázek a teorií života. Přesto trpí určitou „kolážovitostí“, mnohé jako by autor z nedostatku trpělivosti či času nedořekl a přímo cítíme, že je to spíše příprava k syntéze. Nutno dodat, že Němec sám si byl určité provizornosti těchto svých prací vědom, jako kritický badatel a myslitel měl i jakousi vnitřní zdrženlivost k tomu, aby své vlastní teoretické náhledy ucelil.
O čem byste si s ním popovídali, co byste rádi – u čaje, u piva, v laborce – probrali?
TH: Představa, že by bylo možné pohovořit s osobností, jakou byl Bohumil Němec, vlastně chodící „instituce“ české vědy tří čtvrtin století, je pro historika nesmírně lákavá a vždy takový vnitřní dialog nutně vede. Zanechal po sobě rozsáhlé Vzpomínky a objemný archiv, přesto by se ke všemu nabízelo mnoho dalších osobnějších otázek k politice i vědě od nejstarších dob jeho působení. Memoárové materiály jsou vždy formulovány z určité perspektivy, nutně zanechávají řadu bílých míst, a to nevědomě či záměrně, a ve větším časovém odstupu se vždy otevírají pohledy nové.
Abych ale otázku neobcházel. Vzpomínky (naposled vydány v NLN roku 2021) Němec ze starších materiálů sestavoval a bohatě doplňoval v 50. a 60. letech, a právě tato dosti dramatická doba je v nich nutně mezerovitá. Při pomyslném setkání by moje otázky mířily na jeho zkušenosti v padesátých letech po založení Československé akademie věd (ČSAV), do které byl přijat a spíše trpěn až dodatečně, přesto zde vykonával pozoruhodné aktivity a stal se i tehdy autoritou a záštitou mladým badatelům. Pro biologii to byla neblahá doba lysenkismu a stalinistických kampaní proti klasické genetice.
Tehdy určitě vždy nešlo o harmonické vztahy mezi vědci, jak byste své otázky konkretizoval?
TH: Němec patřil i v evropském kontextu už před první válkou k progresivním propagátorům mendelismu a chromozomové teorie dědičnosti, na sklonku života v 60. letech se ještě aktivně účastnil Mendelovy rehabilitace. Setkáme se proto s názory, že jeho drobné vstřícné poznámky vůči I. V. Mičurinovi a T. D. Lysenkovi v jeho Vzpomínkách jsou výrazem dobové autocenzury. Věc ale není zdaleka tak jednoduchá a černobílá. Lysenkův původní výzkum stadijní citlivosti rostlin na vnější vlivy, zejména fotoperiodismu a vlivů teploty metodami jarovizace s možností vyvolat dědičné změny, měl své racionální jádro a bylo to současně jedno z center Němcovy specializace. Kritickou reflexi tohoto napětí a tehdejšího dění při formování experimentální biologie rostlin v rámci ČSAV u Němce už bohužel nenacházíme. A jak by to bylo zajímavé od tohoto skutečného pamětníka a oborového insidera!
Kdybyste, pane profesore, měl vybrat jeden, který jeho „čin“ nejvíc oceňujete?
VŽ: Vážím si velmi jeho celostního přístupu k problémům rostlinné biologie. Byl silně zaměřen na rostlinnou cytologii a významně přispěl k jejímu rozvoji na světové úrovni, přesto nebyl v žádném případě omezený, jednostranný specialista. Ukazoval, jak je důležité pro opravdové porozumění rostliny studovat na mnoha úrovních a hledat jejich propojení.
Informace o konferenci konané na PřF UK u příležitosti 150 let od narození Bohumila Němce hledejte zde.
Hlas profesora Bohumila Němce zachytil v roce 1932 Český rozhlas (a 20. května 2023 zazněl v pořadu Meteor), tehdy přednášel na téma: Evoluce, Charles Darwin a darwinismus (začátek v čase 3:10). Němcův přínos vědě následně komentuje biolog a popularizátor vědy Jaroslav Petr.
Prof. Bohumil Němec (1873 – 1966) |
Narodil se v Praseku u Nového Bydžova. Studoval přírodní vědy na Filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde patřil mezi žáky profesora Františka Vejdovského, přednosty Ústavu zoologie a srovnávací anatomie. Na univerzitě stál u vzniku Ústavu fyziologie rostlin Ústavu anatomie a fysiologie rostlin a přednášel o všeobecné botanice. Roku 1907 se stal profesorem a o rok později členem České akademie věd a umění. Jakožto děkan Filosofické fakulty UK byl též iniciátorem vzniku Přírodovědecké fakulty UK, následně zastával též pozici rektora univerzity. Pedagogické práci se věnoval celý život a vychoval několik generací botaniků. Centrem vědeckého zájmu Bohumila Němce byla biologie rostlinné buňky. Je autorem mnoha vědeckých a vědeckopopulárních prací i učebnic: O původu a vývoji života (1916), Dějiny rostlinstva na zeměkouli (1916), Fysiologie rostlin (1921), Záhady života na zeměkouli a neviditelné bytosti (1926), Rostlinopis (1929), Nauka o buňce (1930), Duše rostlin (1937). Angažoval se i v politice; jakožto přítel Aloise Rašína působil v Národně demokratické straně. Byl též poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii. Aktivní byl až do vysokého věku, stal se například jedním z organizátorů československé expozice na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. |
Poděkování: Článek vznikl s laskavým přispěním Ústavu dějin UK a Archivu UK, jmenovitě Marka Brčáka, a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, Vlasty Mádlové.