Nové univerzitní centrum nabízí nejen duchovní podporu

Naše společnost prochází složitým obdobím. Když si pomalu začala vydechovat po prožitých dvou letech ve strachu a pandemické izolaci, přišla válka v podobě, o které si mnozí Evropané mysleli, že se už na starý kontinent po „šíleném 20. století“, jak o něm píše Ivan Klíma, nemůže vrátit. Otřáslo to i silnějšími jedinci, a ještě víc to zdůraznilo potřebu starat se o vnitřní stabilitu člověka. I proto vzniklo Centrum péče o duši Univerzity Karlovy, kam se se svými pochybnostmi, otázkami i strachy mohou obracet všichni studenti a zaměstnanci univerzity. Dveře do něj má ale otevřené také širší veřejnost. Symbolicky proto našlo zázemí v Kampusu Hybernská, společném centru UK a hlavního města Prahy.

Termín „péče o duši“ si autoři myšlenky na vybudování univerzitního centra v čele s profesorkou Ivanou Noble vypůjčili od Jana Patočky, potažmo Platóna. Oba filozofové ji chápou jako péči o nitro člověka a „o spodní vlnu našeho života, kde se potkávají všechny naše vztahy, touhy, frustrace i všechno to, co se nám v životě nepovedlo,“ jak vysvětlila Ivana Noble, profesorka na Evangelické teologické fakultě UK, vedoucí Ekumenického institutu ETF UK a nyní také Centra péče o duši.

Centrum sídlí v Kampusu Hybernská. 

Inspiraci pro založení mezioborového a mezináboženského centra, které vítá i lidi, jež se nehlásí k žádnému vyznání, tým našel kuriózně nikoliv na věhlasných zahraničních univerzitách, kde obvykle fungují spíše dobře vedená kaplanství, která jsou však vždy úzce spjatá s nějakou církví, ale v západních věznicích a nemocnicích. Pandemie pak ukázala, jak potřebné takové centrum je.

„Pro nás byla doba covidu rozhodujícím bodem, protože jsme viděli, že se mezi našimi studenty začaly objevovat nové problémy, které se týkaly nejenom psychické oblasti, ale i hodnotové orientace a hledání toho, kam vlastně patří, když jsou fyzicky izolováni od ostatních. My jsme se před tím dlouhou dobu zabývali náboženskou skladbou naší společnosti a následně, v rámci univerzitního centra excelence, teologickou antropologií. Teď přišel čas na to, abychom naše poznatky převedli do praxe,“ vysvětlila profesorka Noble, která je také husitskou kněžkou.

Péče v češtině, portugalštině i ukrajinštině

Ačkoliv centrum vychází z duchovních základů, jeho tým zdůrazňuje, že je otevřené příslušníkům všech církví a vyznání i nevěřícím. Jako nízkoprahové centrum chce být přístupné skutečně všem. Své služby navíc nabízí nejenom v češtině, ale i v angličtině, v italštině a portugalštině, navíc tým spolupracuje s duchovními, kteří ovládají ukrajinštinu.

Duchovní podpora

Základním programem, který centrum zájemcům nabízí, je duchovní podpora, tedy možnost setkat se a promluvit si se školenými duchovními průvodci. „Nazýváme to duchovní doprovázení, ale k tomu je třeba dodat, že to bude velice široce pojaté. Nepředpokládá se, že by člověk musel být z nějakého vyhraněného náboženského prostoru, ani že by musel používat náboženskou řeč, když bude chtít mluvit o tom, co se děje v jeho nitru, co dává smysl nebo co mu chybí, když hledá zdroje síly a inspirace, čeho se bojí nebo po čem truchlí. Život duše tak, jak mu rozumíme, se děje ve vztazích s druhými lidmi, s přírodou, s kulturou, s politickými realitami, v nichž se nacházíme a do různé míry je spoluutváříme s přesahem, kterému věřící říkají Bůh a má pro ně osobní tvář, ale kterého se nějakým způsobem dotýkají všichni lidé. Chceme tady být a naslouchat, když budou přicházející mluvit o hodnotách, které jsou pro ně důležité, o způsobech, jak žít svůj duchovní život v dobrých i v náročných obdobích, o inspirativních setkáních i o těch, která dezorientují včetně zkušeností s nějakými extrémnějšími náboženskými hnutími, s nimiž se lidé potřebují nějak srovnat,“ podotkla profesorka Noble.

Řada z duchovních doprovázejících má trénink psychoterapie, v týmu působí i jedna psychiatrička. Samozřejmostí je i spolupráce s psychologickými poradnami. Proto jsou tyto služby Centra péče o duši začleněny do systému poradenské činnosti Centra Carolina Univerzity Karlovy.

Společné meditace

Jednou měsíčně se budou v Kampusu Hybernská konat také společné meditace pro veřejnost. První z nich by měla proběhnout už v polovině března. „Na meditaci může přijít kdokoliv, kdo chce. Je to způsob, jak se zklidnit, začít vnímat jinak svoje tělo, dech a přítomnost, otevřít se tomu, co se děje v nejvnitřnějším prostoru člověka. Máme zkušené průvodce meditací, kteří využívají jak křesťanských, tak například buddhistických praktik, a kteří můžou hodně otevřeným způsobem pomoct člověku najít stabilní bod v životě, a to i lidem z hodně problematických prostředí, například ukrajinským běžencům,“ upozornila profesorka Noble. Vedle toho centrum ve spolupráci s Kolínským klášterem pořádá také třídenní intenzivní kurzy meditace.

Pro ty, kteří by se přeci jen ostýchali překročit pomyslný práh Kampusu Hybernská, centrum nabízí maximálně nízkoprahovou aktivitu v podobě společných tematických procházek Prahou. Pilotní verze v češtině a angličtině už proběhly na podzim minulého roku a setkaly se s velkým ohlasem. Jejich tématem byl Komenského Labyrint světa a ráj srdce. „Plány cest vymýšlí můj kolega František Štěch, který má dlouholetou zkušenost s organizací, která používá metodu Spiritext – spiritualitu a texty. Část cesty jde skupina v tichu, naplánované jsou ale různé tematické zastávky, během nichž se například čtou související texty. Využíváme metody zážitkové pedagogiky. Po procházce pak nad šálkem kávy probíhá společná reflexe toho, co účastníci během dne prožili. Společná cesta v tichu se zastávkami na zajímavých místech, s texty, které se nějak dotýkají jejich i naší paměti, krásy, někdy i tíhy, lidem pomáhá klást si podobné otázky nebo se dotýkat podobných problémů,“ vysvětlila profesorka Noble.

Další procházky plánují zaměřit na téma naděje v různých životních fázích a na téma empatie v dobách krizí. V přípravách je i další cesta Prahou spolu s představiteli menšin, které u nás žijí, a případnými návštěvami u nich.

„Doufám, že se nám podaří dotknout se témat, jako je naděje a empatie, konkrétním způsobem. Setkat se s lidmi, kterým válka vzala domov nebo blízké a narušila životy úplně jinak než ty naše, je docela něco jiného, než jen denně o válce slyšet, číst různá stanoviska a poslouchat debaty. Když začala válka na Ukrajině, řada našich spolupracovníků pomáhala v první linii, máme docela silnou zpětnou vazbu ohledně toho, co prožívali. Navíc s ukrajinskými uprchlíky přímo spolupracujeme. Obojí nás vede k tomu, abychom vytvářeli prostředí, kde téma války nebude tím jediným, co migrantům zůstalo. Od některých Ukrajinců i toto přichází jako výzva. Aby to dobře zvládli, potřebují se soustředit i na jiné věci, než jen na válku. Potřebují žít, pracovat, tvořit, zažít svou vlastní hodnotu, která není postavená jen na soucitu. To jim pomůže vidět v tom, co se děje, možnosti, jak dlouhodobě přispět k obnově jejich země. A nám ostatním to může pomoci vnímat širší souvislosti a vztáhnout jejich zkušenost k dalším problémům, které tady jsou,“ zdůraznila profesorka Noble.

Tým chce pořádat také různé kulaté stoly, workshopy, diskuze a semináře. Jeden z prvních, který připravili, se věnoval rizikům a příležitostem komunikace duchovních hodnot v kyberprostoru. Centrum také navazuje spolupráci se studenty umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni, spolu se kterými by chtěli na podzim uspořádat v Kampusu Hybernská výstavu na téma duše.

Nezapomínat na hygienu duše

A jak o svou duši pečuje sama vedoucí centra profesorka Ivana Noble? „Pro mě je jedno velké téma čas. Udělat si čas na meditaci. Na to, aby se zklidnil běh dne, a mohla jsem se nadýchnout ještě jiné přítomnosti, reflektovat to, co dělám, co se v mém životě děje, a co potřebuje nějaké přenastavení. Pro mě je ta jiná přítomnost živá, osobní, dá se s ní mluvit, dá se v ní čerpat síla. Jsem farářka, je pro mě tudíž důležitá praxe nedělních rituálů, což je nejenom bohoslužba, ale i jakási forma odpočinku. Jednou za rok máme s manželem týdenní duchovní cvičení, to je velká hygiena duše. Je pro mě také důležité udělat si čas na přátele. Na konci roku je dobré vyhodnotit si, co se v uplynulých dvanácti měsících podařilo a co ne, a zda to koresponduje s tím, kým jsem a kým chci v životě být, věnovat pozornost tomu, co je v nesouladu. Něco podobného v menším je dobré dělat každý měsíc. Denně je pak třeba hlídat si, aby se člověk nedostal do fáze, kdy běhá jako tělo bez duše jen od jedné povinnosti ke druhé. Když už jsem unavená ze slov, maluji. U obrazů si hodně odpočinu, je to pro mě takový vnitřní rozhovor, modlitba. Líbí se mi, že část řeckých církevních otců používala stejné slovo pro pozornost a modlitbu – pro mě je modlitba pozornost vůči Bohu i vůči životu v detailech, které v něm jsou.“