Půlnoční království jako alegorie. Noc uhranula historičku

Lidé během ní nejenom spí, ale také pracují a baví se. Funguje i jako symbol. Nocí v době socialistického Československa se zabývá historička Lucie Dušková z Filozofické fakulty UK. Sleduje každodenní prožívání této části dne i představy, které se s nocí pojily. Odkazy na ni hledá v různých typech pramenů, třeba i ve filmu, jenž v padesátých letech zažíval rozmach podobný tomu, kterému se dnes těší sociální sítě. Zabývala se proto i ve své době diváckým hitem a dnes vánoční klasikou – pohádkou Pyšná princezna.

Řada věcí se v životě Lucie Duškové stala náhodou. A náhoda ji nakonec přivedla i k tématu jejího výzkumu. Když končila střední školu, mnoho jejích kamarádů odcházelo studovat do Francie, a protože Lucie cítila, že také potřebuje vyletět z hnízda a poznat svoje vlastní silné i slabé stránky, řekla si, že to zkusí také. Dnes o tom mluví jako o skoku se zavřenýma očima do hluboké vody.

Do Francie odešla na vlastní pěst, bez financí, proti přání rodiny. Bez hlubšího rozmyslu se přihlásila na Univerzitu Paul Valéry v Montpellier, záměrně do města, kde nikoho neznala, aby naplno prověřila svoje vlastní schopnosti. Zvolila francouzský studijní program, díky čemuž sice nemusela platit školné, jako česká občanka však neměla nárok na stipendia určená Francouzům. Nedosáhla však ani na ta česká, protože nebyla zapsaná v mezinárodním studijním programu. Aby mohla ve Francii žít, musela tedy vedle studia také tvrdě pracovat. Letní měsíce ve Francii tak pravidelně trávila v sadech, kde sklízela jablka. Výdělek z náročné zemědělské práce jí pak umožňoval v zimních měsících poměrně v klidu studovat.

Rozhodla se pro historii, což byla jedna z dalších šťastných náhod v jejím životním příběhu. Ačkoliv studovala ve Francii, zabývala se dějinami Československa: „Francouzský systém výuky mě naučil pečlivě a systematicky pracovat s texty, prameny, informacemi a zaměřovat se na jiné oblasti než jen na čistě politické dějiny velkých mužů. Francie mi dala metodologický rámec a schopnost uchopit různorodá téma, strukturovat své myšlenky, konstruovat argumenty a zasazovat události do kontextu doby,“ vysvětluje Lucie a doplňuje, že právě studium dějin Československa z francouzského úhlu pohledu jí pomohlo dívat se na historii rodné země s větším odstupem i nadhledem.

Cesta tam a zase zpátky

Když dokončila magisterské studium, ve Francii ale nezůstala. „Potřebovala jsem se vrátit do České republiky, abych věděla, jaký kus cesty jsem urazila. Mám tady rodinu a přátele, říkala jsem si, že tomu dám šanci. Věděla jsem, že kdybych pokračovala na doktorátu ve Francii, už bych se do České republiky nikdy nevrátila,“ líčí. Nastoupila na Filozofickou fakultu UK, kde se zapojila do práce týmu Ústavu pro hospodářské a sociální dějiny. A i když docent Jakub Rákosník (dnes proděkan pro infrastrukturu FF UK), jenž se stal jejím konzultantem, byl k jejímu tématu dizertace zprvu skeptický, dokázala ho přesvědčit, že má nosný nápad.

Za téma svého výzkumu si totiž zvolila „noc“ v době od konce druhé světové války až po konec padesátých let, kdy Československo procházelo razantní proměnou ekonomického, politického a společenského řádu. „Chtěla jsem se zabývat Československem jinak než jen přes politické dějiny. Noc to umožňuje. Je to neopominutelná část našeho života a také symbol. Je zajímavé to skloubit dohromady. Zajímá mě způsob myšlení lidí, jejich jednání a mentalita. Sledovala jsem mimo jiné, jak vypadal každodenní život a jednání lidí, kteří byli mimo kontrolu, na okraji společnosti. I noc je v našich představách období dne, které je tak trochu mimo naši kontrolu,“ podotýká historička Lucie Dušková.

Noc nejen jako doba, ale i jako symbol

Ve svém výzkumu se zabývala nocí z mnoha úhlů pohledu, nejen jejím faktickým prožíváním, ale i její symbolickým vnímáním. Sledovala to, jak lidé nejprve s elánem a touhou po rychlé poválečné obnově pracovali i v noci, aby toto nadšení pomalu upadalo, až se proměnilo v odpor k noční práci (ještě podpořený deziluzí po měnové reformě v roce 1953, která připravila občany Československa o jejich úspory).

„Nechala jsem se vést prameny, postupně se mi z toho vytvořila mozaika socialistické noci. Nejvíce jsem se zabývala filmem,“ říká Lucie Dušková.

Zabývala se také tehdejším nočním životem, zábavou i tím, jak nový režim narýsoval také nový kalendář oficiálních slavností. Všímá si toho, jak vypadala československá noční města, jak fungovalo veřejné osvětlení a jaký vliv to mělo na život lidí. Upozorňuje také na to, jak po únoru 1948 mizely z ulic reklamní neony, tak typické pro podobu nočních předválečných měst. Zabývala se i kriminalitou tehdejší doby, která se symbolicky pojí s nocí (prostituce, drobné krádeže, krádeže aut, vloupání, loupežná přepadení). Sledovala i reformu justice a sestavování nového právního řádu.

„Nechala jsem se vést prameny, postupně se mi z toho vytvořila taková mozaika socialistické noci. Nejvíce jsem se zabývala filmem. Dnes často mluvíme o tom, jak sociálně sítě odrážejí a zároveň konstruují dobu. Tehdy měl přesně tuto roli film. Tím, jak četně se některé motivy ve filmech objevovaly, vyskakovala na mě postupně řada dalších témat, různé aspekty noci, kterými jsem se zabývala,“ vypráví historička.

Ten umí to a ten zas tohle

Lucie Dušková za dobu svého výzkumu zhlédla prý všechny československé filmy, které se od konce druhé světové války do konce padesátých let natočily. „Je to zajímavá sonda do myšlení doby. Třeba Zítra se bude tančit všude z roku 1952, to je obrovský budovatelský flák, na to člověk jenom zírá, jak je to neuvěřitelné... Některé filmy jsou ale trochu podceňované, řeší se v nich sociální témata nebo vztahy mezi lidmi, i když v sobě nesou prvky propagandy, je škoda je tak snadno zavrhnout. Za vidění stojí například dobové kriminálky, jako je 105% alibi, komedie, jako například Katka, nebo civilní dramata, jako je Kruh. Svým zahraničním studentům také někdy pouštím písničku z filmů Císařův pekař – Pekařův císař. Dívají se na to úplně jinak než český divák! Nemají předsudky a často nacházejí paralely s děním v jejich zemích, a to i studenti ze západní Evropy,“ upozorňuje mladá vědkyně.

V padesátých letech se natočila také řada pohádek, jež přinášely alegorický obraz ideálního světa. Patří mezi ně Byl jednou jeden král, Obušku, z pytle ven!, Princezna se zlatou hvězdou či Pyšná princezna. Protože vedle dobového étosu reprezentují univerzální nadčasové hodnoty, s oblibou je sledují diváci i dnes.

„Noc má v Pyšné princezně centrální úlohu. Ocitá se v názvu říše symbolizující kapitalistický svět. Způsob, jak (filmové) Půlnoční království funguje, je reprezentací tohoto světa, v němž je dle těchto obrazů kladen důraz na peníze a moc je v rukou úzké skupiny bezcharakterních jedinců, kteří přemýšlí jen o tom, jak si ještě více nakrást. Lidé zde žijí v bídě, ze své práce nemají prospěch a nesmějí se ani poveselit písní, nemají v podstatě žádná práva. V opozici k tomuto obrazu je Miroslavova země zalitá sluncem se šťastnými a spokojenými lidmi, jež jejich práce baví a zpívají si při ní prototypem socialistického světa,“ píše ve své dizertační práci historička z FF UK.

Noční práce v širém světě

Během doktorského studia Lucie vyjížděla často na studijní stáže do zahraničí. Při pobytu na Univerzitě v Řeznu ji oslovil sociální antropolog Ger Duijzings a společně pak začali chystat monografii Working at Night, do níž přispěli vědci z celého světa, kteří se zabývají noční prací v rozličných politických režimech a různých epochách. Autoři tak čtenáře provedou celým světem od Indie až po Jihoafrickou republiku. Publikace, do níž přispěl vedle Lucie Duškové též Jakub Rákosník svou studií o noční práci předválečného Československa, vyšla v říjnu v nakladatelství De Gruyter a je volně ke stažení.

I když Dušková dizertaci dokončila před třemi roky, tématu noci by se ráda věnovala i nadále, i když by se chtěla přiblížit k devadesátým letům. „V současné době se ale zaměřuji na práci z pohledu symbolu i každodennosti. Zabývám se tím, co práce vůbec znamená. Aplikuji to na socialismus, protože tam už kontext znám, ale nasadit by se to dalo na jakékoliv historické období. To je opět francouzský vliv – hledání témat, které mají dlouhé trvání. Chtěla bych zjistit víc, jak lidé fungovali v rámci pracovní doby. Zajímá mě, za jakou práci se platilo, jaké jsou hierarchie profesí a jak se proměňují. Má to sociální i genderové aspekty. Ženy měly často nekvalifikované, hůře placené práce a k tomu péči o rodinu. Když byly rozvedené, mnohdy nedostávaly alimenty a finančně pak na tom byly hodně špatně. Snažím se prostřednictvím historie promlouvat k přítomnosti, což je asi další vliv, který si z Francie nesu,“ popisuje své plány historička. V budoucnu se snad ukáže, že náhody, které provázejí její život, ji přivedly na cestu, jež má smysl.