Snad každý člověk prošel v životě nějakým psychologickým testem. Nebo ne? Lze za něj považovat sérii dvaceti otázek v časopise? Je rozdíl mezi zkouškou inteligence na internetu a v ordinaci psychologa? Kde končí pracovní pohovor a začíná psychodiagnostický rozhovor? To vše vysvětluje psycholožka Markéta Niederlová, odbornice na psychodiagnostiku z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Připadá mi, že každé trochu živější dítě skončí dříve či později v pedagogicko-psychologické poradně. Vím minimálně o pěti dětech ze svého okolí, které buď „papír na hlavu“ už mají, nebo je návštěva psychologa čeká. Nezdá se vám, že je v dnešní době „přediagnostikováno“?
Máte pravdu, že se k psychologické diagnostice přistupuje častěji, než by bylo asi skutečně nezbytné. Podle mého názoru je to způsobeno dvěma hlavními faktory. Nedostatečnou komunikací mezi rodiči, učiteli a dítětem, protože se důležité informace nedostávají včas a srozumitelnou formou k těm správným lidem. A druhým důvodem je přesouvání odpovědnosti, kdy lidé potřebují odborný posudek, aby se odhodlali ke změně. Diagnóza bývá pro rodiče zprvu nepříjemná, posléze si však uvědomí, že je vlastně osvobozující. Dítě zlobilo, neposlouchalo, oni si to vyčítali a ptali se: „Co dělám špatně?“ Teď vidí, že v rámci možností dělali, co mohli, chyba nebyla ve výchově. Konečně vědí, na čem jsou, a navíc dostanou do ruky „manuál“, jak situaci řešit.
Zaráží mě, že k psychologovi jsou posílány už čtyřleté děti většinou po přestupu ze soukromé školky do státní a z popudu nových učitelek, kterým nezapadají do systému. Do té doby je nikdo jako problémové nevnímal.
Myslím si, že by se tomu dalo předejít skutečným respektováním doby adaptace – připravovat dítě na změnu už předem a pak mu poskytnout dostatek času, aby si na ni zvyklo. Problém je, že se toho po dnešních dětech chce příliš mnoho a pokud možno hned. Ohromná změna je pro ně i přestup z prvního stupně základní školy na druhý, natož když mění školu nebo školku. Zde si dovedu představit, že by mohl psycholog pomoci a spoluúčastnit se procesu přípravy či adaptace dítěte na nové prostředí.
Mateřská škola je teprve začátek. S psychodiagnostickými metodami se dále pracuje při volbě budoucího povolání nebo při přijímacích zkouškách na vysoké školy. Vy jich zde na katedře psychologie také využíváte, že?
Ano, na všech úrovních přijímacího řízení. V písemné části jde o testy obecných studijních předpokladů, zkoumáme tedy schopnosti uchazečů. V ústním kole odborná komise posuzuje jejich komunikační dovednosti a znalosti, schopnost vyrovnat se se zátěží a snaží se odhalit případnou psychopatologii. Myslím si, že takovéto síto je obzvlášť důležité u budoucích pomáhajících a doprovázejících profesí, jako jsou právě psychologové, lékaři či pedagogové.
Do jaké míry se lze na testy osobnosti připravit, a tedy je zmanipulovat?
Někdo se v nich může dělat lepším, klasicky při žádosti o místo. Ale také horším, například předstírá duševní nemoc, aby se vyhnul nástupu do vězení. Kvalitní testovací metody jsou však vybaveny takzvanými validizačními škálami nebo skóry, které snahu o zmanipulování dokážou do jisté míry odhalit. Samozřejmě na internetu jsou k dispozici různé modelové příklady psychodiagnostických metod. I když vypadají v očích laika velice věrohodně, nikdy si nemůžete být jista, zda mají také správné psychometrické vlastnosti: validitu, reliabilitu, vnitřní konzistenci a normativní soubor, s nímž jsou výsledky z testů porovnávány. Nic o nich nevíme. S jejich pomocí se můžete na seriózní psychologický test připravit, ale směrodatné výsledky od nich nečekejte.
Jakou tedy mají veřejně dostupné testy hodnotu?
Podle mého názoru spíše zábavnou. Může to být také celkem užitečná intelektuální gymnastika, která vás donutí se nad sebou zamyslet, položit si otázku, která vás nikdy předtím nenapadla, a díky tomu se o sobě nebo o někom ze svého okolí dozvíte něco nového.
Chápu tedy správně, že pokud psycholog testuje svého klienta, používá k tomu metody, které nejsou přístupné veřejnosti?
Ano, mělo by to tak být. Bohužel nemáme žádnou psychologickou komoru, která by stanovala pravidla a hlídala jejich dodržování, co se smí a nesmí šířit ven. Souvisí s tím i etická a kompetenční stránka věci. Pro práci s určitými psychologickými metodami nestačí mít titul z oboru psychologie. Abyste si mohla test pořídit, musíte například projít speciálním tréninkem či dlouhodobým školením, jež bývá nezřídka zakončeno i supervizí. Vedle toho existují i typy psychodiagnostických postupů, metod či testů, u kterých stačí projít kurzem a smíte je provádět i bez vysokoškolského vzdělání v oboru psychologie.
Takže každý psycholog má svůj soubor psychotestů, z nichž čerpá?
Většinou to tak je. Používá takové psychodiagnostické nástroje, kterým dobře rozumí a dlouhodobě s nimi pracuje. Buď působí v instituci, jež už má své prověřené postupy, anebo si pořídí vlastní metody či testy. Jak jsem říkala, každá metoda má jiné podmínky pro užívání a vyžaduje určitou odbornou kvalifikaci. Teď vám ovšem popisuji ideální stav. Jak vypadá realita, je věc jiná.
Dochází ke zneužívání psychodiagnostických testů, dostávají se do rukou nepovolaným?
Spíše jsem se setkala se sklony ke špatné interpretaci výsledků. Jedna společnost si ode mě například nechala vypracovat diagnostiku osobnosti zaměstnanců. Po skončení se mě manažeři ptali: „kdo tam vyšel špatně?“ Vysvětlovala jsem jim, v čem test osobnosti spočívá, že nelze paušálně říct, co je dobrá či špatná vlastnost. Vždy ji musíte zasadit do souvislostí: vhodná / nevhodná v jaké situaci, vzhledem k čemu. Bylo obtížné si vzájemně porozumět.
Myslíte, že by měli mít zaměstnanci HR oddělení psychologické vzdělání?
Neřekla bych, že je to nutné. Podle mě je mnohem důležitější, aby přesně věděli, koho na určité místo hledají, jaká kritéria musí jejich budoucí zaměstnanec splňovat a na co se tedy mají při pracovním pohovoru zaměřit. Je zbytečné zadávat uchazeči test inteligence, když je z jeho životopisu jasné, že má pro práci odpovídající vysokoškolské vzdělání a léta se systematicky profesně či pozičně vypracovával. Nejdůležitější je individuální přístup, protože neexistuje jediná správná diagnostická metoda či postup. Uvažujeme spíše o výběru adekvátních psychodiagnostických metod pro konkrétní jasně zadanou zakázku. Ať už testujeme předškoláka, budoucího vysokoškoláka, nebo potenciálního zaměstnance, pokaždé nejprve zjišťujeme, co má být předmětem zkoumání a podle toho vybíráme metodu.
PhDr. Markéta Niederlová, Ph. D., vystudovala jednooborovou psychologii na FF UK, kde posléze získala doktorát. Nejprve působila jako odborná asistentka v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR a v Dětském krizovém centru jako klinická psycholožka. V současné době působí jako zástupkyně vedoucího katedry psychologie FF UK a garantka vzdělávacích programů, mezi něž patří například Základy klinické psychologie, Diagnostika dospělých, Interakční psychologický výcvik, Psychodiagnostická praktika či Psychologie pro učitele. Psychologickou diagnostikou se v současnosti zabývá v rámci poradenství v Psychologickém poradenském centru při FF UK a v rámci vlastní soukromé praxe. |
