Absolventka PF UK: Ve světě mají akademici větší prestiž

„V Česku a v kontinentální Evropě obecně se právo studuje a zkoumá dominantně v izolaci od sociálních problémů,“ podotýká Nicole Štýbnarová. Absolventka Právnické fakulty UK v zahraničí objevila jiný přístup, který plně koresponduje s jejím vnitřním nastavením a smyslem pro sociální spravedlnost. Na Univerzitě v Helsinkách se jako doktorandka začala zabývat právem z perspektivy kritických sociálních teorií a svůj zájem ještě prohloubila během studia na Oxfordu, kde dnes učí. Kritický přístup ke studiu práva přinese zpět na pražskou právnickou fakultu, kde od jara povede doktorandský seminář.

Nicole Štýbnarová v současnosti učí na Oxfordu a dělá si doktorát na Univerzitě v Helsinkách.

Kdy jste začala uvažovat o tom, že byste chtěla vycestovat do zahraničí a rozšířit si vzdělání o zahraniční zkušenosti?

Mezi roky 2015–2016 jsem byla na Erasmu na Islandu a potom jsem pracovala dva roky na české ambasádě v Dánsku. Akademická dráha mě ze začátku nelákala, nenapadlo mě, že by to mohlo být zajímavé, protože v Česku nemá akademie takovou prestiž nebo společenský vliv jako v zahraničí. Myslím si, že to je z toho důvodu, že tu akademici nejsou dostatečně placení a akademičtí právní experti ani nejsou tolik vidět. Sice hrají velkou roli při přípravě legislativy nebo při různých konzultacích, pořád ale zůstávají spíše v pozadí. Politické ministerské konference, kde vystupují i akademici nemají tolik pozornosti, jako je to zvykem v zahraničí, a ani v médiích akademici nedostávají tolik prostoru, kolik by zasloužili.

Když jsem pracovala na ambasádě v Dánsku, naskytla se mi příležitost navštěvovat různé konference a reportovat zpátky českému ministerstvu, co se řeší v Dánsku v rámci zahraniční politiky a mezinárodního práva. Tam jsem viděla, že akademie má skutečnou prestiž, politici naslouchají akademikům, kteří dostávají hodně prostoru a jsou skvěle zaplacení.

Až tehdy jsem začala přemýšlet o doktorátu. Vůbec jsem ale neuvažovala o tom, že bych ho dělala v České republice, protože když chcete v Česku dělat Ph. D., musíte žít několik let na menší než minimální mzdě, což jde na úkor uspokojujícího osobního života. A prestiž neboli vliv výzkumu na společenské dění a veřejné myšlení? To přijde, pokud vůbec, třeba až na úrovni profesora.

Na doktorát jste se přihlásila nakonec na Univerzitu v Helsinkách. Proč Finsko a ne Dánsko, kde jste už nějakou dobu žila?

Ve Skandinávii mají obecně všechny doktorské programy podobné podmínky. Doktorandi dostávají plat, který se rovná průměrnému platu v dané zemi, mají granty na výjezdy na konference nebo akademické pobyty, na zakoupení publikací. Existuje tam hodně institucionální podpory k tomu, aby se doktorandi profilovali jako mezinárodní experti (spíš než národní). Hlásila jsem se na několik skandinávských univerzit, v Helsinkách to vyšlo.

K Helsinkám si Nicole Štýbnarová přidala také Oxford.

Kromě Skandinávie jste se rozhlížela ale i jinde. Proč jste si k Helsinkám naložila ještě Oxford?

To má co dělat s typem právního výzkumu, který mě zajímá. V Česku a v kontinentální Evropě obecně se právo studuje a zkoumá dominantně v izolaci od sociálních problémů. Když kontinentální právníci vedou debaty, dělají to v rámci alternativního abstraktního právního vesmíru, kde poměřují, které argumenty se k sobě hodí, nebo nehodí a jak na sebe navazují. V Helsinkách, na Harvardu a v Melbourne jsou tři centra na světě, která mají trošku jiné analytické priority a dívají se na právo jako na strukturu moci.

Vidět to můžeme například na tom, jak se pravidla, která upravují domácí násilí, prezentují formálně jako neutrální, přitom jsou ale postavená na mužském vidění světa, tím pádem znevýhodňují ženy. Toto se dá aplikovat i vůči ekonomickým znevýhodněním, tedy jakým způsobem jsou právní pravidla tvořena, aby usnadňovala ekonomickou akumulaci kapitálu v rukou omezené skupiny subjektů, a přitom se tváří, že jsou spravedlivá se stejným dopadem na všechny.

Měla jsem štěstí, že jsem se k tomuto typu právního výzkumu v Helsinkách dostala. Dveře by se mi k tomuto uvažování otevřely nejspíš i tak, protože mám v sobě docela silnou motivaci pro sociální spravedlnost a vnímám, že právo je k tomuto cíli vhodným nástrojem, trvalo by to ale asi několik let.

Pak jsem zjistila, že mi uniklo celé obrovské množství akademického výzkumu, které se věnuje studiu práva jako struktuře moci. Cítila jsem, že bych si toho chtěla načíst víc, než ukončím doktorát, tak se mi dostal do cesty Oxford. Hledala jsem místo, kam bych na rok mohla vyjet a kde bych se mohla věnovat jen této úzké tematice. Podařilo se mi získat stipendium nadace Bakala Foundation a na rok jsem odjela studovat do Oxfordu.

Jak náročné bylo získat stipendium Scholarship nadace Bakala Foundation? Měla jste výhodu při usilování o něj v tom, že už jste měla zkušenosti ze zahraničí?

Asi ano, ale ne v tom, že bych byla víc znalá v tematice, ale spíš v tom, že jsem dokázala pojmenovat, co mi na českém právním vzdělávání chybí. V tom mi zahraniční zkušenost pomohla. Myslím, že v nadaci jdou hlavně po talentu, nezáleží na tom, jestli už má člověk za sebou nějaké úspěchy, kterými se může „parádit“. Jdou po nápadech a po tom, jestli člověk dokáže přesvědčivě popsat to, co chce změnit k lepšímu.

Co vám chybí na českém vzdělávacím systému?

Můžu mluvit jen o právním vzdělávání. Jak už jsem částečně naznačila, v Česku je právo učeno hodně doktrinálním způsobem v izolaci od sociálních problémů. Je také hodně směřované do praxe, což je důležité, ale zároveň se tím právníkům zužuje perspektiva toho, jak mocensky působí, když právo vykládají. Přemýšlejí v abstraktním vesmíru práva, ale nedohlížejí úplně na strukturální dopady toho, co pak jejich výklad způsobuje. To, že věří, že právo je objektivní a spravedlivé, umocňuje jejich etické odpojení od dopadů právních norem.

Uvědomila jsem si také, že studenti z postkomunistických zemí mají mnohem menší finanční a materiální možnosti, jak jít studovat do zahraničí než studenti nejen ze Západu, ale i z postkolonií nebo tzv. rozvojových zemí. Západoevropské a skandinávské země mají většinou vládní masivní schémata, která v tomto studenty podporují, zatímco v Česku jsou podpory věcí filantropie a delegovány pouze do rukou několika soukromých nadací. V současnosti jsem v Oxfordu součástí výběrové komise, která vybírá adepty do našeho programu. Z východní a střední Evropy se hlásí strašně malé procento v porovnání se zbytkem Evropy a v porovnání například i s rozvojovými státy.

Na jaře se Nicole Štýbnarová podívá zpět do Prahy.

Nakonec vás tedy akademický svět přeci jen vtáhnul a dnes učíte dokonce na Oxfordu…

V Helsinkách jsem vytvořila kurz zaměřený na migrační právo a lidská práva. Učila jsem ho tam tři roky. Na Oxfordu se náhodou otevřela pozice přesně na můj profil, proto jsem tam zůstala i jako vyučující. V akademii chci zůstat, jelikož v právu jsem si zkusila skoro všechny jiné alternativy. Pracovala jsem v korporacích, ve velkých konzultanských firmách, na ambasádě. Přemýšlela jsem i nad soudem. Nikdy mě to ale nějak moc nechytlo (možná proto, že v těchto profesích je člověk odkázán na ten zmiňovaný alternativní vesmír právní argumentace). Akademie mě baví, protože jsem si našla způsob, jakým můžu právo používat směrem k sociální spravedlnosti – tj. nejen ekonomické, ale i genderové nebo rasové rovnosti. Skrze publikaci článků a názorů v neakademických médiích (třeba v Hospodářských novinách nebo The Guardian), šířím výsledky svého zkoumání mezi lidi a zvyšuji tak povědomí a citlivost širší veřejnosti vůči domnělé neutralitě práva a vůči vlivu práva a veřejného diskurzu na diskriminaci a reálnou rovnost.

Neláká vás vrátit se do České republiky a formovat systém, když jste s ním jako studentka nebyla spokojená?

Loni mě oslovili z Právnické fakulty UK, jestli bych nechtěla vést doktorandský metodologický seminář, který by se zaměřil na kritická právní studia a s tím propojená práva a sociální problémy. Souhlasila jsem, od jara tam budu učit.