Na první dojem zaujme svým jménem, ale ještě víc Adléta Hanžlová ohromí šíří zájmů, jimž se věnuje. Studentka fonetiky na Filozofické fakultě UK už spolupracovala s divadelními soubory i prestižním muzeem, pomáhá vést studentský spolek, zpívá v univerzitním sboru, a ještě ve volném čase stíhá chodit na operu a učit se hře na ukulele. Ve svojí bakalářské práci se zaměřila na šepot.
Když se podíváte na rodinné zázemí Adléty Hanžlové, vlastně se té široké škále zájmů nelze divit. Zatímco bratr skládá hudbu pod pseudonymem Dustah, maminka učí japonštinu, takže se jako malá učila i tento exotický jazyk, což se jí hodilo při práci na workshopech s japonskou tématikou pro Náprstkovo muzeum. A tatínek pracuje na řečových technologiích, tudíž po něm zdědila dětskou zálibu ve vynalézání a byl jí také inspirací pro studium fonetiky.
Fonetika jako sbližování oborů včetně přírodovědných
„Mě osobně nejvíc baví, že v jednom oboru můžete studovat několik různorodých věcí. U fonetiky jde totiž o spojení několika oborů – například fyziky v podobě akustiky, při fyziologické fonetice zase zabrousíme do biologie, neboť se důkladně probírá dýchací ústrojí a jakým způsobem vzniká samotný hlas. Všechno se přitom točí okolo hlasu a řeči – nejen jak hlas vůbec vzniká, ale také jak jej vnímáme,“ připomíná Adléta.
Fonetiky proto využívají i divadelní soubory, aby herce upozorňovali, kdy jim v hledišti není dobře rozumět. „V podstatě během zkoušek sedíte v hledišti a posloucháte, jak herci mluví. A pokud vám něco není jasné nebo úplně nerozumíte, přemýšlíte, proč to tak je. Nejde ani tak o obsah, ale o formu v jaké je to řečeno – například proč dává důraz na nějaké sloveso, nebo že to někdy může působit zvláštně a dokonce i měnit smysl samotné věty.“
Adléta se fonetické spolupráci věnovala na inscenaci v DISKu a měla možnost poznat i slavný Činoherní klub, kam se dostala jako host s kroužkem z gymnázia na přehlídce dramatických souborů. „V dramaťáku jsem hrála tři roky, ale došla jsem k závěru, že jsem raději sama sebou než abych představovala nějakou postavu. Tak jsem se postupně přesunula do zákulisí a pomáhala s čím bylo potřeba – podílela jsem se na scéně, kostýmech, pomocné režii, a tak dále,“ vypráví.
Fonetickou spolupráci vnímá jako velmi užitečnou nejen pro divadelní představení. „Hlas se dá ovlivnit různým cvičením. Existuje řada výzkumů zabývajícím se tím, co způsobuje, že je nám nějaký hlas sympatičtější než jiný nebo je nám naopak nepříjemný.“ A to platí dokonce i pro šepot, ostatně Adléta napsala o melodii šepotu bakalářskou práci.
Bakalářka o šepotu a intonaci
„Zkoumala jsem, jestli je šepot vůbec rozeznatelný a pokud ano – jak při něm intonujeme. Je to poměrně málo zkoumané téma a v češtině se tomu, myslím, ještě nikdo pořádně nevěnoval,“ říká Adléta, která ve studiu nahrávala čtyři mluvčí při tom, jak šeptají předlohu, jež byla nahrána normálním hlasem.
„Pak jsem z nahrávek vystříhala intervaly, které jsem chtěla zkoumat a dala ho do percepčního testu. Sehnala jsem lidi na poslech, kteří poté hodnotili a určovali, jestli slyší stoupnutí nebo klesnutí v melodii. A poté jsem stejná data zkoumala z pohledu různých akustických parametrů a hodnotila, co se liší v určitých tónech,“ říká jedna z hlavních postav studentského spolku FňUK.
„Měli jsme spoustu plánů, ale hodně nám jich překazil covid. Spolek jsme založili v únoru 2020, v březnu jsme stihli jedno setkání a den poté se vše uzavřelo a rok a půl se nic nesmělo. Nicméně jsme každý měsíc pořádali alespoň online setkání, abychom udrželi jakousi kontinuitu. Jde o neformální setkání studentů fonetiky i vyučujících; jednou to bylo spojené i s přednáškou, chystali jsme i seznamováky pro prváky,“ líčí.
Zajímavá setkání v pěveckém Sboru UK
Na akademické půdě se Adléta angažuje i mimo Filozofickou fakultu UK, je několik let členkou univerzitního Sboru Univerzity Karlovy. „Potkáte u nás skvělé lidi z různých oborů, se kterými byste se jinak třeba tak snadno nesetkali. Navíc část sboru každý semestr tvoří zahraniční studenti, takže máte příležitost snadno potkat i lidi z různých zemí. Koncerty také bývají na velmi zajímavých místech, kde bych se jinak tak snadno neocitla,“ rozplývá se Adléta, jež chodila do sboru už na základní škole.
S hudbou ji pojí i další záliby, například se učí hrát na ukulele. „Ukulele si nejprve koupil můj bratr, který má spoustu hudebních nástrojů. Já už předtím zkoušela hrát na kytaru, ale vždy jsem se zasekla na nějakém akordu, a prostě mi to nějak nešlo… Tak jsem zkusila bratrovo ukulele a pak si pořídila vlastní – je to přenosnější než kytara, má to míň strun a jsou měkčí,“ usmívá se Adléta.
Pokud si má ale vybrat hudbu k poslechu, dává přednost vážnějšímu žánru: „Jako malá jsem při venkovním představení v Šárce poprvé zažila operu a naprosto mě to uchvátilo. S rodiči jsme pak občas chodili na představení v divadlech nebo živé přenosy z Metropolitní opery, začala jsem operu poslouchat i doma.“
A protože chtěla vědět, o čem se v tradičních představeních zpívá, naučila se italsky. „Takže umím spoustu zvláštních výrazů, které se ale v běžné komunikaci v podstatě nevyskytují,“ směje se fanynka oper od Pucciniho nebo Philipa Glasse. A ráda vzpomíná na českého operního pěvce Adama Plachetku, jehož zažila zpívat u Jezulátka Rybovu mši vánoční.
| Bc. Adléta Hanžlová |
| Po gymnáziu nastoupila na Filozofickou fakultu UK, kde je nyní na magisterském studiu fonetiky. Spolupracovala na Elektronické databázi českých reálií a lingvoreálií češtiny či na projektu Sémantika a intonace českého verše počátku 20. století. Domluví se anglicky, francouzsky, německy, italsky. Ve volném čase zpívá ve sboru, hraje na ukulele i šije. |
