Lékárníkova zpráva z mise: Všichni na světě chceme to samé

„Nejhorší otázka pro mě je: ,Tak jaké to tam bylo?´ Pracujete v extrémním prostředí, řešíte tolik věcí, že hlava nedokáže tak obecný dotaz zpracovat,“ říká absolvent Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové, lékárník a účastník misí Lékařů bez hranic Stanislav Havlíček. O svých zážitcích napsal tři knihy. Ta druhá, Hlas větru, získala Cenu Hanzelky a Zikmunda v kategorii Cestopis roku 2021. 

Loni na jaře jste se vrátil ze své páté mise, tentokrát v Palestině. Není těžší vyjíždět opakovaně, když už víte, co vás čeká?

Nevnímám to tak. Postupně jsem omezil už tak malý počet věcí, které si sebou beru. Do obou Jemenů (2019, 2020) i do Palestiny jsem byl připraven vyrazit do týdne.

Myslela jsem těžké spíš psychicky, když víte, že budete muset řešit věci, jaké jste si před první cestou v roce 2016 do Jižního Súdánu nedokázal představit.

Možná nejtěžší na tom je, že čím víc misí máte za sebou, tím do zodpovědnější pracovní pozice odjíždíte. Vždycky jsem si myslel, že činnost člověka nade mnou znám, ale není to tak. Na druhou stranu musím říct, že dávám přednost práci v terénu – sedět v kanceláři a počítat tabulky můžu i tady.

První misi jste prý plánoval dlouho dopředu, jen jste čekal, až děti odrostou a budete tu moci nechat rodinu půl roku samotnou. Dá se to chápat tak, že jste si tím splnil dvě potřeby najednou – cestovat a pomáhat?

To tak nejde říct. Když člověk jede na misi s Lékaři bez hranic, nedá se to považovat za cestování. To je úplně mylná představa. Sice se dostanu do země, do níž se normálně turisticky nejezdí, ale prakticky z ní vidím letiště, dům v hlavním městě, kde sídlí místní vedení organizace, a pak jedu do areálu, z něhož se už nehnu.

Panorama uprchlického tábora v Bangladéši: „Nouzové příbytky kam se podíváš.“

Cestování není jenom navštěvování resortů, ale také poznávání místních lidí. A takovou možnost na misích přece máte.

To ano. V tom je práce u Lékařů bez hranic hodnotná, protože organizace má 63 tisíc zaměstnanců, z nichž 57 tisíc jsou domorodci. Takže kontakt s místními lidmi je vždycky velmi intenzivní. A i když je to pracovní vztah, nejde se oprostit ani od toho běžného lidského jako v každém jiném povolání. V Jižním Súdánu jsme třeba mívali před koncem dne takovou desetiminutovku, která se někdy protáhla na hodinu, kdy jsme si opravdu jenom povídali o tom, co je u nás, co u nich. Oni jsou samozřejmě zvědaví, ptají se na spoustu věcí i během dne, jenže na to není čas. Říkal jsem jim, že si to tedy povíme po práci.

Obecně známá zásada pro činnost na misích je snažit se místní co nejvíce naučit, aby si později dovedli poradit sami. Co naopak naučili oni vás?

Všechno. Samozřejmě jiný pohled na svět, ale není to jenom o tomhle. V Česku jsme třeba zvyklí, že když není v lékárně něco skladem, tak za dvě hodiny maximálně druhý den už ano. Na misi buď máme věc skladem, nebo ji seženeme za týden až tři, anebo za půl roku. Tak dlouho trvá trasa od objednávky přes výdej z centrálního skladu v Evropě zpět do tábora. Ale u řady diagnóz je úplně jedno, jestli to budeme mít za týden nebo za několik měsíců, protože to potřebujeme hned. Z toho důvodu se učíme být hrozně moc flexibilní v tom jak něco, co máme, použít jinak.

Co třeba?

Například kolegové z chirurgie si u mě objednávali žaludeční sondu a já se ptal proč, když nemáme výživu do ní, proč na chirurgii, a ne na JIP. Ukázali mi, jak ji používají při průstřelu nohy – udělali tou trubičkou spojku cévy, protože nemají čas se „vyšívat“ s žilní náhradou (viz obrázek vlevo dole), a s provizorním řešením pak pacienta přesunuli na specializované pracoviště.

Dá se říci, že jsou všechny mise podobné a liší se jen náročností, nebezpečím, mírou stresu?

Podobné jsou si v okamžiku, kdy má daný projekt podobný design. Třeba v Jižním Súdánu byla nemocnice s porodnicí a chirurgií, kde převládaly tyto obory, a samozřejmě ještě interna ve smyslu malárie a podobně. V Jemenu, kde jsem pracoval, dělalo traumacentrum i komplikované porody (viz obrázek vpravo dole), takže tímto si byly obě mise velmi podobné.

A Bangladéš (největší uprchlický tábor na světě, kde našla útočiště pronásledovaná komunita Rohingů – pozn. red.)?

To je úplně jiná liga, úplně jiný svět. Ale musím říct, že každá mise mě připravila na tu další – ve smyslu realizačních dovedností.

Lékaři bez hranic evidují, co jste kde dělal, a podle toho vám vyberou další, v níž můžete nabyté zkušenosti uplatnit?

Nemyslím si, že by to bylo cílené. Možná by to bylo dobré, ale jde spíš o nastavení jednotlivce, co je ochoten vstřebat a dál využít. Když jsem nějakou situaci určitým způsobem vyřešil v Jižním Súdánu a byl jsem v podobné v Bangladéši, už jsem věděl jak na to, a ještě postup třeba vylepšil.

Říká se, že mise jsou návykové. Vy jste po návratu ze své druhé odmítl, že by to byl váš případ. Myslíte si to stále? Nemáte pocit, že vám výjezdy přece jen nějak pomáhají – třeba v tom, že si díky nim udržujete odstup od běžné rutiny tady v Česku, vyčistíte si tam hlavu?

Vy máte hrozně romantické představy o tom, co je tamní způsob čištění hlavy. Vypadnout z běžné rutiny můžete i bez mise. Sebrat se, vzít si batoh, tři měsíce naplaceného volna a vyrazit do přírody.

Ve vašem případě to má ale ještě tu připadnou hodnotu, že pomáháte a jste potřebný.

Ano, ale ta pomoc nebo jak říkáte způsob relaxace, je vysoce stresující. Nutkání vycestovat znovu nemám. Nepatřím k typu lidí, kteří jdou z mise do mise a mají to jako životní styl. Po návratu se mě můj pool manažer zpravidla ptá, kolik chci mít volna a kdy budu dostupný. Odpovídám: Ani jedno není důležité. Udělám si čas, když bude opravdu potřeba lékárník, a klidně se ozvěte kdykoli.

Znovu Bangladéš: „Této fotce říkám hrnčířský kroužek. I v situaci, kdy každému z těch dětí někdo nedávno zemřel a často násilnou smrtí před jejich očima, dokáží si hrát a smát se.“

Smysl práce tam je jasný, ale co ten tady v české lékárně?

To je jedno a totéž. Všude na světě jsou pacienti a lékárna je jednou z prvních nárazových zón mezi zdravím a nemocí. Konkrétně v covidu, kdy byly minimálně první měsíce zavřené lékařské ambulance, se prokázala naše prospěšnost a nezbytnost. Zrovna jsem se tehdy vrátil z Jemenu a okamžitě jsem logistické zkušenosti využil tady, když jsme nejdřív u nás v Plzni a pak i celorepublikově, s přispěním České lékárnické komory, přešli na centralizovaný způsob distribuce respirátorů. Šetřili jsme čas i lidi.
U Lékařů bez hranic je zaměření na dovednost jednotlivce propracované k dokonalosti. Když jste najatý jako farmaceut, děláte farmacii, protože jste příliš drahý na to, abyste si vařil snídani. Každý dělá, co nemůže svou profesí zastoupit nikdo jiný a co umí nejlíp, aby všichni ostatní mohli zrovna tak dělat to svoje.

Kde berete na misích čas psát? Z vaší první knížky Syn buvola jsem nabyla dojmu, že jde o podrobné deníkové zápisky.

Je to svým způsobem deník. Asi to znáte. Když jste kdekoli v cizině, a nemusíte být zrovna na misi, známí nebo příbuzní se ptají, jak se vám žije. Na misi je to ještě intenzivnější, protože je to exotika, něco se tam určitě děje a zároveň o vás mají strach. Nejde odepisovat každému, na to čas prostě není. Navíc z různých důvodů, hlavně bezpečnostních, se spousta věcí nedá publikovat na sociální sítě. Na radu kolegy, chirurga Tomáše Šebka (rovněž účastník misí Lékařů bez hranic, který o nich také píše knihy – pozn. red.), jsem si udělal hromadný mailing list, a jednu zprávu jsem tak posílal všem – babičce, kamarádům, kolegům. Bral jsem to jako svou informační povinnost. V průběhu dopisování mi přišlo pár reakcí, že je to hezké a bylo by fajn to přetavit do knižního textu. Tomáš Šebek mi pak dal kontakt na svoje nakladatelství a já to zkusil.

Od té doby jste napsal další dvě knihy – Hlas větru a Káva z Mocha. Změnil jste v nich styl vyprávění.

Nechtěl jsem se opakovat. V první jsem se zaměřoval na svoje pocity a svoje vstřebávání. I když Tomáš (nemůžu ho nezmiňovat, je to můj kamarád, kolega, na první misi jsme byli spolu) říká, že zatímco on píše o tom, co dělá, já jsem spíš pozorovatel. Většina mých zápisků není mnou prožitá, ale posbíraná.

V knize Hlas větru o Bangladéši jsem ke své dějové lince přidal ještě jednu z pohledu uprchlíka, což byl zároveň i náš tlumočník. Nešlo o jeho příhody, ale o situace lidí, s nimiž se znal, jejichž příběhy nám překládal. V knize vypráví o tom, co já jsem logicky zažít nemohl. Díky tomu je obraz místa plastičtější. Zároveň to bylo i doporučení od Anny Horáčkové z nakladatelství PASEKA, že moje deníková linka se první knihou vyčerpala a je potřeba se posunout dál.

V Synu buvola se podrobně věnujete i svojí dovolené uprostřed mise, kdy jste během týdne obešel jeden z Komorských ostrovů. Spal v hamace, pil dešťovou vodu, jedl, co kde našel… Vy těm dobrodružstvím chodíte hodně naproti.

To se tak sešlo. Domů jsem jet nechtěl – cesta tam a zpátky by mi vzala šest dní, a třídenní setkání s rodinou by bylo pro všechny hodně bolestivé. Nebo jsem mohl jet jako většina kolegů na Zanzibar někam do resortu, potápět se, jíst ryby, leháro. To ale můžu kdykoli.

V Česku chodím trempovat, rád přespávám venku, říkal jsem si, proč to neudělat i tady. Samozřejmě je to trošku jiné. Neznám tamní přírodu, všechny možné jedovaté věci, ale udělal jsem si před tím trochu rešerše a fakticky jsem se toho nebál. Větší strach jsem měl z přijetí lidí v zemi, kde turistika, natož v takovéto podobě, není běžná. Ale dopadlo to výborně. Byl jsem pro ně exot, takový evropský podivín.

Zato v druhé knize, především v jejím závěru, zníte hodně unaveně, když píšete: „Za týden už na to nebudu muset myslet, to už bude řešit někdo po mně“.

Tak to přesně je a takový je design mnoha krátkých emergentních misí Lékařů bez hranic (v Bangladéši byl tři měsíce – pozn. red.). Je to extrémně náročná práce v extrémním prostředí, nesmírně těžká na přizpůsobení se místnímu životu a fungování. Neustále vidíte ty samé lidi, jsou všude, nejde se jim vyhnout. Spí se v malém domku na zemi, jsou tam komáři a choroby, které přenášejí… I když je na to člověk zvyklý a připravený, odčerpává mu to energii. Nevnímáte to, ale je to tak.

Další věc je obrovsky stresující prostředí uprchlického tábora. To je koncentrovaná beznaděj, kde neustále zachraňujete drobnosti. Jednu věc vyřešíte a přilítnou tři další. Zároveň je i samotná práce nesmírně komplikovaná, protože vždycky potřebujeme všeho mnohem víc, než máme k dispozici. Pořád jen něco hasíte. A tohle všechno se stupňuje. Za tři měsíce jsou duševní rezervy pryč. Přijel jsem domů a nebyl jsem schopen nic dělat ani myslet, natož něco vyprávět. Nejhorší pro mě byla otázka: „Tak jaký to bylo?“

Jak to?

Protože na to nemám odpověď. Hlava nedokáže takhle obecný dotaz zpracovat – vůbec nevím, co ti mám říct? Zeptej se spíš: „Jak jste jedli, jak jste spali?“ Nebýt toho, že jsem si všechno psal, nedokázal bych nic říct. Dneska bych z té mise měl jenom mlhu a útržky vzpomínek.

Co vás tam nabíjí nebo aspoň trochu doplňuje vyčerpané zásoby? Místní lidé, cítíte jejich vděčnost?

Obrovskou. Konkrétně třeba v Bangladéši jsem s uprchlíky moc v kontaktu nebyl. Čas od času jsem prošel táborem, kde mě nějací malí kluci chytli za ruku, abych je převedl přes most, to jsou takové spontánní věci. Ale především jde o kontakt se spolupracovníky z řad místních. To byli strašně fajn lidi. Jeden z nich mě a kolegyni pozval do restaurace, před odjezdem pro mě manželka jiného celý den připravovala hostinu na rozloučenou. Fakt z nich cítíte obrovský vděk.

Stává se vám pak, že doma mentorujete ve stylu: „Važte si toho, co tady máte“?

To nedělám. Zdejší stížnosti beru spíš se shovívavým nadhledem, než že by mě to rozčilovalo. I srovnání světů, že já mám doma televizi a oni maximálně rádio, jsem úplně zrušil. Když mají štěstí, jdou se podívat na tržiště na fotbal, kde je společná televize s generátorem, zaplatí a sednou si tam jako v kině. Komentátora kvůli generátoru neslyší, děj jim popisuje někdo místní v jejich dialektu. Úroveň našeho a jejich materiálního dostatku je naprosto neporovnatelná, ale především je úplně nepodstatná.

Z celého toho světa jsem si domů přinesl jedno poznání. Můžeme mít jinou barvu pleti i vyznání, ale všichni chceme to samé. Mít kde bydlet a s kým. Aby byly naše děti zdravé a my jsme byli zdraví. Aby děti chodily do školy, něco se naučily a měly se líp než my. Tohle je všude na světě stejné. Jen v té podobě „na dřeň“ je to tam víc vidět. Ale fakticky nechtějí nic jiného než my.