Geolog Opluštil: Láká mě tajemno i radost z objevování

Rád by cestoval v čase, alespoň o 300 milionů let zpět, a taky má rád přírodní katastrofy. V knize Pralesy a jezera mladších prvohor paleobotanik a geolog Stanislav Opluštil z Přírodovědecké fakulty UK s kolegy zprostředkovává znalcům i nadšencům svět z doby, kdy uhlí bylo ještě zelené. Rozsáhlou publikaci o více než 400 stranách právě vydalo nakladatelství Academia. Je i bohatě ilustrovaná. „Skoro je těžké najít dvoustranu, kde by ilustrace chyběla,“ říká s úsměvem profesor Opluštil.

Už jako kluk sbíral s kamarády na haldách zkameněliny. Toužil stát se paleontologem, ale stal se ložiskovým geologem. I z ryze praktického důvodu: na přelomu osmdesátých a devadesátých let těžba v uhelných dolech zažívala zlaté časy. Pak ale přišel masový útlum uhelného hornictví; kladenské doly byly postupně uzavírány, nedokončený Důl Slaný zasypán a perspektiva oboru se vytrácela.

„Vrátil jsem se ke svým studijním začátkům – k paleobiologii, tedy k oboru, který kombinuje metody a poznatky nalezené jak ve vědách o Zemi, tak ve vědách o živé přírodě. Je to větší detektivka – způsob zachování neumožňuje zjistit všechny detaily – přesto nepřestáváte pátrat po souvislostech a prapříčinách,“ přiznává Stanislav Opluštil na úvod rozhovoru pro magazín Forum.

Pane profesore, upřesněme a uklidněme na úvod čtenáře – jak to máte s těmi přírodními katastrofami?

Na vlastní kůži bych je rozhodně zažít nechtěl. Ale pro geologický záznam a pro studium pozůstatků života v pradávné minulosti jsou ideálním pomocníkem. Zpravidla totiž vedou ke vzniku unikátního fosilního záznamu, ze kterého můžeme získat mnohem více informací než třeba z běžného sedimentu.

O jakých katastrofách je vlastně řeč?

Jde o přírodní katastrofy známé i z relativně nedávné historie: třeba jako byla ta v Pompejích, kde sopečný popel pohřbil starověké město, krajinu, vlastně vše. Veškerá vegetace je pohřbena v místě svého růstu, a to máme my – paleobotanici – moc rádi (s úsměvem). Díky popelu, který zakonzervuje celou strukturu porostu, jej můžeme studovat do neběžných detailů. Rekonstrukce fosilních organismů, které na základě tohoto výzkumu provádíme, jsou pak mnohem přesnější.

Co třeba nedávný požár v Českém Švýcarsku? Poskytne něco budoucím vědcům?

Ve fosilním záznamu z této události vznikne vrstvička dřevěného uhlí. A z vrstvičky uhlíků si za nějaký čas patrně opravdu budou moci přečíst o rozsáhlém požáru. S použitím datovacích metod bude nejspíš možné specifikovat období, kdy k události došlo. Právě dřevěné uhlí – chemicky velmi odolné – se v geologickém záznamu uchovává po miliony let. Nejstarší výskyty, jež vznikly podobným způsobem jako v Českém Švýcarsku, jsou známy už ze siluru, z období před přibližně 420 miliony lety.

A jaké „čtení“ obecně chystáme my?

Za pár milionů let si ze sedimentů vzniklých v naší době budoucí vědci přečtou jednak pozůstatky tehdejších – tedy našich současných – organismů, včetně člověka. Ale protože po nás zbyde především hromadu plastů, možná si budou taky lámat hlavu nad tím, o co v tom fosilním záznamu konkrétně šlo. Z hlediska geologického času bude ale období masového používání plastů člověkem vnímáno nejspíš jako pouhý „okamžik“ zaznamenaný v podobě relativně tenké vrstvičky charakteru izochrony, tedy referenčního horizontu jasně identifikujícího období lidské civilizace. Rovněž průmyslová výroba po sobě zanechá v sedimentech výrazný geochemický signál o činnosti člověka.

Čím si vysvětlujete, že je „váš“ obor tak „sexy“? Přispívají k tomu i ilustrace Zdeňka Buriana, které stále musí znát snad každý?

Řeknu vám, co na tom láká mě: je to tajemno a radost z objevování nového, dosud neznámého, co se dá jen složitě specifikovat a porovnávat. Věřím, že i pro širokou veřejnost je cesta za formami života v dávných dobách a rekonstrukce zaniklých krajin přitažlivá a velice lákavá.

Dá se tušit, že „vaše“ kniha obsahuje mnoho obrázků…

(s úsměvem) Je jich tam víc než textu! Skoro je těžké najít dvoustranu, kde by ilustrace chyběla. Autorem obrazových rekonstrukcí je Jiří Svoboda, který už zhruba před dvaceti lety začal malovat pro naši výzkumnou skupinu. Po tu dobu se mu doma začaly kupit zásoby obrázků, které chtěl zužitkovat. I proto na nás začal tlačit – chtěl, abychom ilustrace opatřili komentáři, aby bylo možné vydat nějakou brožuru.

 A tohle má být ona „brožura“?  

Ano (s úsměvem). Je pravda trošku větší, než jsme původně předpokládali. Jejím základem jsou nádherné obrazy, rekonstrukce. Tvorba Jiřího Svobody je inspirována géniem Zdeňka Buriana; ostatně asi jako každého, kdo se rozhodne ztvárnit pravěký svět. Nicméně Svoboda má jednak malinko odlišný styl, a především vychází z mnohem novějších poznatků a vědeckých informací. Vždyť některým Burianovým ilustracím je více než sedmdesát let. Za tu dobu výzkum notně pokročil: v našich rekonstrukcích se kupříkladu objevuje mnohem širší plejáda druhů, a především kompozice rekonstruované krajiny je dnes – od Svobody – mnohem reálnější, než byla za Buriana. Výzkumy v rámci paleobotaniky – mimochodem existuje zhruba dvě století – zkrátka neustále odhalují nové informace. O krajině a prostředí, v nichž rostliny a živočichové pobývali, dnes víme podstatně více.

Komu byste knihu Pralesy a jezera mladších prvohor doporučil, „pro koho“ jste ji psal?

Původním záměrem bylo přinést nové informace, které se o období mladšího paleozoika podařilo získat za posledních padesát let. Aby nevznikla výhradně odborná publikace, ale oslovila co možná nejširší spektrum uživatelů, čtenářů. Snažili jsme se psát formou popularizující odborný text – takže připouštím, že jistá zjednodušení to s sebou přineslo. Přesto z knihy může čerpat i vysokoškolský student, který se bude chtít o mladších prvohorách dozvědět více, než je možné z běžných učebnic. Čtenář se seznámí s historií naší země coby kusem pevniny. Dozví se, že se území Česka kdysi – v době superkontinentu Pangea – nacházelo na rovníku a měli jsme moře!   

Publikace obsahuje vysvětlující boxy, které laikům přibližují základní problematiku období, jednotlivých vědních disciplín nebo přinášejí zajímavosti, které s geologickým vývojem souvisí. Jen namátkou: například Chrám sv. Víta je z významné části postaven z písčitých sedimentů karbonských řek, zpevněných v průběhu geologického času v tvrdou horninu, tzv. arkózu (pískovec se zvýšeným podílem úlomků živce, tedy horninotvorného minerálu ze skupiny živců).

Samozřejmě obrázky Jiřího Svobody a celá řada schémat a grafů přispívají k dokreslení atmosféry sledovaného období. A spolu s textem dělí knihu na jednotlivé příběhy – s koncem a začátkem –, které se odehrály na území České republiky, jež jsou zaznamenány v horninovém a fosilním záznamu sedimentárních pánví. Snad z nich každý čtenář pochopí, proč právě tyto „příběhy“ byly do knihy vybrány.

Jak dlouho kniha vznikala?

Zhruba tři roky. Asi nejvíce času zabrala tvorba ilustrací. Kniha jako taková byla dokončena více jak před rokem. Jelikož loni chyběl papír, řada na nás přišla až letos. 

Vraťme se, prosím, do vašeho dětství. Tipnu si, že to byl film Cesta do pravěku, který vás zásadně ovlivnil pro budoucí život a kariéru. Bylo tomu tak?

(bez zaváhání) Samozřejmě! Byl mým prvním zásadním životním impulsem a „kontaktem“ do tajemna geologické minulosti Země. Tím druhým se pak staly knihy Zdeňka Buriana a Josefa Augusty (spisovatel, paleontolog, vysokoškolský učitel a spisovatel literatury faktu; vědecký poradce filmu Cesta do pravěku – pozn. red.), vycházely někdy do osmdesátých let. Za výlohou knihkupectví jsem jako malý viděl knížku Ztracený svět; stála 25 korun, které jsem z kapesného velice rád uškudlil. A pak už jsem toužil po tom, sám zkameněliny nacházet. A protože jsem rodilý Kladeňák – a tehdy, za mého dětství, se tam ještě kopalo uhlí – s partou kamarádů jsme zkameněliny hledali právě v haldách. Našli jsme jich spoustu. No, a někomu tahle záliba zůstala na celý život…

Má cesta k paleobotanice měla vývoj: asi jako každý jsem se původně chtěl věnovat dinosaurům, pak jsem se ale dostal k nesmírně zajímavým mladším prvohorám – ostatně jsem je měl „za humny“, takže přísun materiálu byl největší a stálý (s úsměvem) –, což nakonec rozhodlo. Než jsem se začal plně věnovat paleobotanice, stihl jsem ještě vystudovat geologii uhelných ložisek u profesora Jiřího Peška. Vlastně to bylo i z praktického hlediska – geologové měli větší uplatnění.

Pak ale přišla doba, kdy se od těžeb začalo ustupovat a doly uzavírat, zasypávat…

A já dostal nabídku od profesora Peška, abych působil na fakultě. Začal jsem se více zajímat o paleobotaniku, vlastně jsem se k ní oklikou vrátil.

(líčí s viditelným nadšením) Vždyť období permokarbonu – chcete-li mladších prvohor – je extrémně zajímavé! Má úžasnou klimatickou dynamiku podobnou té v geologicky nedávném pleistocénu, kontinenty však vypadaly úplně jinak – existoval jeden supergigantický, který omýval předchůdce dnešního Pacifiku –, následně se začal rozpadat; vylamovaly se segmenty kontinentální kůry a vytvářela se oceánská dna… Zrovna teď pracujeme na projektu cykličnosti v sedimentárním záznamu. Zjišťujeme, co je příčina a důsledek změn. Jednou z možných příčin vzniku cyklického sedimentárního záznamu je totiž i klima.

V jednom z minulých rozhovorů jste se svěřil, že byste se rád vrátil o nějakých 314 milionů let do vaší oblíbené lokality – obce Radnice na Plzeňsku. Proč?

Paleontologie je disciplína, kdy si nemůžete výsledky svého bádání v řadě případů přímo ověřit. A právě tam, v lokalitě, která nám nabízí z pohledu flóry výjimečně dobře zachované indicie z období mladšího karbonu, bychom mohli zjistit, jak tamní les vypadal. Když se totiž nějaké problematice dlouho věnujete a dospějete – řekněme – k určitým představám, tak byste je ráda konfrontovala se skutečností.  

Kniha je venku, další výzvy před vámi. Co vás čeká teď?

Výzkum knihou samozřejmě neskončil. Naopak. Čím více reálií o oboru zjistíte, tím více obzorů na problematiku se vám otevírá. Nikdy nedokážete dohlédnout na samý konec, vždycky vidíte „jen“ další a další možnosti, co by se dalo… Dle mého, do svého důchodu nemám šanci zdaleka všechno stihnout.

Jak jsem už nastínil, s kolegy pracujeme na projektu zkoumajícím cyklický záznam v sedimentech z období mladšího karbonu: v sedimentárním profilu pánví z tohoto období se pravidelně opakují stejné typy sedimentů, jde vlastně o geologický chronometr. Nás zajímá mechanismus, který je zapříčinil. Centrum výzkumu se nalézá v Hornoslezské pánvi, její součástí je i Ostravsko-karvinský revír. Projekt je mezinárodní, česko-polský. Chceme v něm vyvinout metodiku pro identifikaci cyklů a ověřit její použitelnost. K dispozici máme letošní záznamy, z výzkumu v německé Ruhrské pánvi, jež budou sloužit jako srovnávací materiál.

Prozraďte – když jedete na dovolenou, vybíráte místo i podle šance, že si do půdy „hrábnete“ a něco v ní třeba i objevíte?

To by mi teď manželka dala! (se smíchem) Ale víte, že v minulosti se tak skutečně párkrát stalo? Už je to docela dost dávno, když jsme cestovali po českých luzích a hájích a párkrát jsme opravdu skončili na haldě uhelného dolu. Co šlo tehdy ukecat, by mi dnes neprošlo.