Jákl: Po Žižkovi si dám od režie pauzu, chci si užít své děti

Film Jan Žižka patří k nejočekávanějším filmovým událostem roku a je to i životní projekt režiséra a producenta Petra Jákla. S bývalým úspěšným judistou jsme si ve filmových ateliérech na Barrandově povídali o natáčení se světovými herci, jeho kaskadérské minulosti nebo i studentských letech na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK.

Výroba filmu Jan Žižka trvala čtyři roky, kdy vznikl samotný nápad?

To bylo už v roce 2011. Pak začal vznikat scénář ve spolupráci s několika scénáristy, já do toho vstupoval a koordinoval je, až jsem to začal psát sám. A už během té doby jsem začal shánět peníze. Nejprve jsme byli na 90 milionech, pak se to zvedlo na 300 milionů s tím, že bude mít film světový přesah. A nakonec se rozpočet dva měsíce před natáčením zvedl ještě o dalších 150 milionů, protože jsme získali herce jako Michael Caine nebo Till Schweiger. Samotné natáčení začalo v září 2018, zhruba půl roku předtím trvala příprava.  

Michael Caine patří mezi legendy světové kinematografie. Díky jeho jménu pak bylo asi jednoduché přesvědčit další herce.

Přesně tak. Díky jeho jménu pak bylo jednoduché přesvědčit další. Bude to navíc jeho vůbec poslední film. S Michaelem Cainem jsem sice produkoval i film Best Sellers, který vznikl až po Žižkovi, nicméně ten už proběhl kiny. Žižka by měl být posledním filmem Michaela Cainea, už nemá zájem ani zdravotní kondici dál točit.

Michael Caine hrál mimochodem i ve filmu z roku 1971 Poslední údolí, který jako jeden z mála historických filmů uznává profesor Petr Čornej, který napsal o Žižkovi oceňovanou knihu. Údajně jste jej kontaktoval jako poradce pro váš film?

Ano, s profesorem Čornejem jsme byli v kontaktu, nicméně společnou řeč jsme našli spíše s historikem Jaroslavem Čechurou. Ten měl více pochopení pro filmovou řeč, protože aby vše na plátně fungovalo, tak je třeba řadu věcí upravit. Což mi připomíná - na Žižkovi pracoval střihač Steven Rosenblum, který se podílel i na slavném filmu Statečné srdce, a ten mi říkal: Nejlepší film o skutečných událostech je ten vymyšlený! 

Film Jan Žižka má na české poměry obrovský rozpočet 450 milionů korun. Kolik producentů je třeba k tomu sehnat takovou částku?

V tomto případě jsem sehnal 100 procent financí já sám. Ale pochopitelně jsou projekty, kdy financování sháním s dalšími koproducenty, záleží na typu projektu. Někdy za mnou přijdou producenti s tím, že mají například třetinu a chtějí pomoci se zbytkem, anebo naopak já potřebuji někde dofinancovat posledních dvacet procent…. A někdy je projekt natolik zajímavý, že do něj vstoupím bez dalších společníků.

Kromě Žižky se jako producent podílíte na řadě dalších filmů. Jen letos jsou to snímky Wash me in the River (v hlavní roli Robert de Niro a John Malkovich), 57 seconds (Morgan Freeman), také jste byl v Dominikánské republice kvůli filmu o žralocích. Jak se to dá všechno stíhat?

Musíte mít okolo sebe dobrý tým lidí, jinak by se to stíhat nedalo. Nicméně na každý z těch projektů mám ještě jednotlivé producenty, a každý je zodpovědný za svůj daný film. Já do toho vstupuji tak, že seženu finance plus jim dávám kreativní připomínky. Ale samotné natáčení si už musí řešit sami. Já na natáčení v podstatě vůbec nemusím být, a když už přijedu, tak to beru spíš jako zábavu – když jde o zajímavou lokaci nebo jsou tam herci či tvůrci, které bych chtěl potkat osobně. Ale jinak vlastně není potřeba, abych tam byl.

Stalo se, že byste jako producent přijel na plac a zjistil, že natáčení probíhá mimo plány a je třeba výrazně zasáhnout?

Složitá doba byla během covidu, kdy jsem se podílel asi na pěti filmech a každé z těch natáčení probíhalo pokaždé úplně jinak. Například jsme řešili, že jsme museli kvůli různým restrikcím a opatřením poslat herce domů. A když jde o takové herce jako například De Niro, tak to znamená soukromé letadlo tam a zpátky. A to samozřejmě ovlivní rozpočet.

Silná vůle a judo

V čem vám pro roli producenta a režiséra pomohla minulost úspěšného sportovce?

Naprosto totálně. Já za vše ve svém životě vděčím sportu, v mém případě judu. Všechno, kam jsem to v životě dotáhl, ovlivnil sport! Ačkoliv jsem měl odjakživa silnou vůli, tak díky sportu jsem jí ještě velmi posílil a stala se mou nejsilnější zbraní. Když jsem prohrál, tak proto, že jsem na to v té chvíli neměl. Ale nikdy kvůli tomu, že bych pro to neudělal vše.

Silnou vůli jste dokázal i v roce 2000, kdy jste i přes riziko vážných zdravotních problémů vybojoval účast na olympiádě v Sydney.

Tehdy mě lékaři varovali, že mohu skončit na vozíku a kdesi cosi. Jenže já měl cíl dostat se na olympiádu tak pevně zakotvený v hlavě, že nešlo uhnout. Já dodnes dělám většinu věcí instinktivně tak, jak to vnímám v danou chvíli. A měl jsem to tak i v judu, to byl můj styl, nikdy jsem se moc nevěnoval taktice. Emočně jsem se do toho tak položil a udělal přesně to, co jsem v danou chvíli cítil. Dnes ale vidím, jak je i taktika velmi důležitá a že bych díky ní mnoho zápasů tenkrát vyhrál.

A sport obecně podle mě člověku hrozně pomůže i v osobním životě. Já všechno co v životě mám, tak mám díky judu. A to samé říká i můj táta, který byl jako první český judista na olympiádě a je několikanásobný mistr republiky.

Otec byl slavný judista, judu se věnoval i váš strýc, byla pro vás vůbec šance z téhle cesty uhnout, věnovat se jinému sportu?

Táta mi sám říkal, ať si vyzkouším i jiné sporty, a abych si judo pak případně vybral sám. Ale i když jsem zkoušel jiné věci, stejně jsem se vždycky k judu vrátil a byl snad už od první třídy rozhodnutý, že se mu budu věnovat. Ovšem za první dva roky jsem nevyhrál ani jediný zápas! Mě tak strašně třískali, že máma říkala tátovi: Hele, ono ho to asi baví, ale možná by si měl najít něco jiného (směje se). A táta odpověděl, že mě to alespoň zocelí, a budu tvrdší. A já to zase tak neprožíval a nebyl z těch porážek vyloženě smutný. Jen jsem věděl, že chci vyhrávat, a musím pro to udělat víc.

Největší zlom pro mě byla sportovní škola Nad štolou, kde jsem se najednou ocitl mezi kluky, kteří tam byli už od páté třídy a byli všichni vysportovanější a silnější. Já tam první rok sotva přežíval, doslova jsem bojoval o život! Nebyl jsem schopen běhat jako oni, techniku jsem nezvládal, každý trénink jsem končil na pokraji sil, byl jsem slabší než ostatní, takže mě mlátili…. A já se rozhodl, že budu celé prázdniny trénovat – chodil jsem sám běhat a cvičit, a vrátil jsem se v lepší formě. Během druháku jsem všechny ostatní dotáhl, pak je začal porážet, a ve třeťáku už jsem se posunul před většinu z nich. Ale musel jsem o prázdninách makat navíc.

Pak jste začal studovat FTVS a tam už vaše pozice byla asi úplně jiná.

To už jsem byl reprezentant, v nejlepší kondici a zvládal vše dobře. Takže to už jsem si školu spíš tak jako užíval.

Jak vám šlo samotné studium na vysoké škole?

Popravdě to nešlo pořádně skloubit, a tehdy nebyl možný individuální studijní plán. Takže jsem na denním studiu brzy zjistil, jak to bude složité, a celé studium si rozložil. Chodil jsem do ročníku s Petrem Lacinou, což je jeden z mých nejlepších kamarádů a současný trenér Lukáše Krpálka. A spolu jsme tu školu dělali snad osm let, z nás už si všichni dělali legraci. Ale měli nás rádi a říkali, že jsme talismani školy (smích). Měli jsme rozdělený prvák, abysme mohli současně sportovat, a pak jsme šli zase do prváku ale na kombinované studium. Takže zážitky z vysoké školy jsou bohaté.

Já už pak na škole znal úplně každého. A dokonce se mi stalo, že na plavání mi dával zápočet kluk, s kterým jsem začínal studovat. To jsem myslel, že omdlím. A řekl jsem si, že to už je vrchol, že to už studuji opravdu dlouho (smích). Ale nakonec jsem studium na FTVS zakončil jako nejlepší z celého ročníku – jedna dvojka, jinak samé jedničky. Protože při představě, že bych to musel celé absolvovat znovu, jsem se s tou svou zarputilostí na státnice maximálně připravil.

Tehdy jste jako vysokoškolák také vybojoval dvě bronzové medaile na akademickém mistrovství světa.

Správně. A to jsem si velmi užíval, reprezentovat FTVS mě hodně bavilo. Já vždycky hodně trénoval a často byly ty tréninky dost drsné, ale já měl rád ten pocit na konci, kdy jsem si mohl říct, že jsem do toho dal úplně všechno. Jen jsem měl bohužel vekou smůlu na zranění (před olympiádou 1996 si zranil nohu, o čtyři roky pak koleno, přesto se na LOH 2000 kvalifikoval, kvůli vleklým zraněním zad a kolen sportovní kariéru ukončil v roce 2001, pozn. autora). Když jsem byl ve formě, tak jsem porážel ty nejlepší z celého světa, ale pak mě začala zranění pronásledovat skoro nonstop a já musel začínat pořád znovu. To bylo hodně těžké.

Co jste si v té době myslel o dívkách v judu? Protože judu se nyní věnuje i vaše mladší dcera.

Tehdy jsem nad judistkami kroutil hlavou a připadalo mi to divné. Ale postupem času jsem zjistil, že některé z nich jsou opravdu dobré a některé z nich byly i lepší než plno chlapů, klidně by řadu z nich porazily. Takže jsem je nakonec vzal na milost (úsměv). Ale dcera si judo vybrala sama, já ji to nevnucoval. Sama si řekla, že to chce, ona je taková bojovná, a chodí do toho naplno. Starší dceru judo nikdy nebralo, ta má raději atletiku.

Kaskadérem přes Cestu peklem

Do kaskadérství jste pronikl také ve stopách otce, který byl jedním z prvních kaskadérů v Československu?

Když jste judista, tak umíte padat. A to je první předpoklad pro dobrého kaskadéra. A když táta napsal film o kaskadérech Cesta peklem, potřeboval i nějaké kluky z juda. A pak už to pokračovalo i v zahraničních produkcích, spolupracoval jsem na filmech jako Johanka z Arku, Mladý Indiana Jones, Česká spojka a další. Ale já nikdy nebyl kaskadér profesí, pro mě to vždy byla především zábava.

Dubloval jste i někoho z herců ve filmu? S vaší postavou (200 cm výška) to snad ani nešlo...

Jednou ano, v německém seriálu Místo činu, kde hrál stejně vysoký chlapík jako já. Hrál postavu, která se na Matějské pouti stará o atrakci s názvem Twister, v podstatě taková centrifuga. V seriálu tu atrakci spouští a začne ho ohrožovat chlapík v masce, takže on vyběhne, skočí za jízdy na jednu z kabinek, které se točí dokola, tam se s ním popere, útočník ho bodne nožem do břicha, a hrdina po zádech vypadne po atrakci dolů. V noci! Absolutně nejhorší akce, jakou jsem kdy dělal, a kterou vůbec kaskadér může dělat. Bez kontroly, ve tmě, v plné rychlosti vypadávat z něčeho, co je deset metrů nad zemí…

Když jsem vylétl z té točící atrakce, letěl jsem vzduchem a jen čekal, jestli dopadnu na krk a křupne mi hlava… Plácl jsem s sebou přímo na záda do připravených krabic svázaných provazem, ozvala se strašná rána, protože ty provazy praskly, krabice se rozjely, a já dojel po zádech až pod stativ kameramana. Koukal jsem na něj zespodu a říkám mu: Nebudeme to dělat podruhé, že ne? (smích).

A nakonec když jsem viděl výsledek v televizi, tak to vystříhali tak, že ze mě zbyla jen šmouha, která najednou proletí záběrem. A to ještě když jsme to zkoušeli poprvé, tak mi při skoku na jedoucí se Twister uklouzla noha a já nějakou dobu visel v té výšce jen za ruce. Tehdy jsem vážně myslel, že se neudržím a bude konec. Já visel za ruce a Twister se dál točil, trvalo nějakou dobu, než jsem se dostal zase na zem. 

Zahrál jste si i malou roli ve filmu XXX. Ta byla ale tak populární, že vás prý v Americe poznávali lidé na ulici?

Premiéra toho filmu byla v roce 2002. A zatímco před filmem nikdo netušil, kdo jsem, tak po víkendové premiéře jsme šli po ulici s klukem, který tam hrál odstřelovače, a všude nás lidé zastavovali a na všechno zvali. Tehdy jsme nikde vůbec nic neplatili, nepamatuju si, že bych vybral z kapsy jediný dolar na kafe. Když jsme si chtěli něco koupit k pití, tak nám to dávali zadarmo, to bylo neskutečný!

Tehdy jsem měl pro roli krátké blonďaté vlasy a plno lidí mě přirovnávalo k Dolphu Lundgrenovi (švédský herec, akční hvězda 90. let, například filmy Rocky, Univerzální voják, Expendables, pozn. redakce). Dokonce mě chtěl zastupovat jeho manažer, ale chtěli, abych v Americe zůstal a žil. Jenže já jsem moc velký patriot a Čechy moc miluju na to, abych mohl v USA zůstat.

Ani ta náhlá popularita vás nezviklala? Jaké to bylo být najednou někým, kdo budí pozornost?

Já se svojí postavou budil pozornost vždycky, takže na mě se lidé dívali ještě dřív, než jsem začal být známý. Ze začátku mi to nebylo příjemné, ale pak už jsem na to úplně rezignoval. Snažím se to už nevnímat. Ale někdy se stává, že si jdu někam sednout a je tam někdo, kdo se snaží být otravný. Já se to sice snažím pochopit, ale pokud je někdo už moc neodbytný, tak musím být trochu důraznější.

Je jasné, že v Česku vás pozná skoro každý, ale stane se vám to ještě v Americe?

Ještě se to občas stane, ale málo. Ovšem nedávno jsme byli na schůzce s producenty a někdo řekl, že XXX je jeho strašně oblíbený film. Tak jsem jen tak prohodil, že jsem si tam taky zahrál, a když poznal, že jsem byl jeden z těch zabijáků, tak byl v euforii (smích). 

Když jste tehdy účinkoval ve filmech známých režisérů, snažil jste se od nich na place něco odkoukat?

Určitě. Já bych nebyl schopen režírovat filmy jen tak, že bych si z plezíru řekl, že budu režisérem. Ale nesledoval jsem to s tou ambicí, že jednou budu režírovat, to byla moje přirozená zvědavost. Že budu režírovat, mě nenapadlo ani náhodou, na to bych si netroufl. Já měl vždy vztah k psaní a vymýšlení věcí. Mě hlava nevypíná ani v noci, dvacet let jsem bral prášky na náměsíčnost. Pořád mě napadají nějaké nápady, tak jsem se naučil si vše zapisovat. A při těch natáčeních mě zajímalo, jak co funguje a jak se co dělá, a věci mi postupně zapadaly do sebe.

Stává se vám ještě, že při režírování uděláte něco, co vám právě vadilo u režisérů, které jste zažil jako herec/kaskadér?

To se mi stává pořád! A pak si říkám, že si o mě asi musí myslet, že jsem úplný idiot (směje se). Taky si to možná i mysleli... Ale na druhou stranu – když pak třeba viděli výsledek z natáčení Žižky, tak si najednou řekli: jo tak ono to nakonec vypadá takhle, aha… Což jen potvrzuje, že když máte při režírování určitý záměr, tak se ho musíte držet.

Po pauze film o sportu?

U všech tří filmů, které jste režíroval (Kajínek, Ghoul, Žižka) jste nakonec psal i scénář. Znamená to, že věříte jen svojí práci a své představě?

Je to tak, že to chci mít až moc podle sebe. Jen za poslední rok jsem dostal nabídky na režírování asi deseti různých filmů. Jenže zaprvé byla strašná spousta práce s Žižkou, že jsem si to ani nedokázal představit. A za druhé u věcí, které bych i chtěl dělat, tak bych je musel výrazně upravit podle svého. Což by asi nakonec taky nějak šlo, ale samotné režírování je strašně náročná práce.

Znamená to, že si teď účelově dáte na nějaký čas od režírování pauzu?

Když zjišťuji, na jak velkém množství filmů se podílím jako producent, tak nějaká absolutní pauza ani není možná. Ale od režírování si chci určitě odpočinout, protože jako režisér trávíte neuvěřitelnou spoustu času jen s tím filmem. A já mám děti, kterým je čtrnáct a jedenáct, a chci si je co nejvíc užít.

Přesto – máte už v hlavě nějaké téma, kterému byste se jako režisér chtěl věnovat v budoucnu?

Mě hrozně baví sport, jenže sportovní filmy jsou hodně těžká disciplína. Ale mám v hlavě náměty, které jsou se sportem nějak spojené. A taky mě hodně baví ekologie a udržitelnost, před čtyřmi lety jsem se stal veganem. Myslím si, že udržitelnost je velmi důležitá s ohledem na to, jakým neuvěřitelným tempem se stále rozrůstáme. Takže by mě bavilo i tohle téma.

Všechny vaše filmy byly podle existujících postav nebo byly inspirovány skutečnými událostmi. Je to záměr?

Mě tohle baví, protože to pak filmu přidává nějakou emoci navíc. I řada filmů, na kterých se podílím jako producent, jsou podle skutečných událostí (Nejvyšší pocta, American traitor, a další). Ale na druhou stranu je v tom člověk nějak omezený tím, co může a nemůže. Speciálně u sportu je skvělé, když jsou podle skutečných událostí. Vždyť nakonec i Rocky byl inspirovaný skutečnými boxery.

Kdyby se povedlo, aby váš další film byl sportovní, byl by o judu anebo byste se tomu chtěl programově spíš vyhnout?

Pokud by to bylo možné, tak bych určitě rád něco natočil o judu. Ale vím, jak složité je přenést tu emoci ze zápasu na člověka, který se dívá doma v obýváku. Je daleko jednodušší přenést ránu pěstí, než když se dva judisté několik vteřin drží a nic se zdánlivě neděje. Přitom ta síla uvnitř obou borců je tak obrovská, že si myslíte, že každou chvíli něco praskne. Nicméně je řada sportů, které jsou pro filmování rozhodně jednodušší.

K filmu o Žižkovi vás inspirovaly snímky jako Statečné srdce nebo Gladiátor. Který film ze sportovního prostředí máte vy nejraději?

Rocky. Na tom jsem vyrostl. Každý díl jsem viděl snad stokrát. Některé scény jsem si hodně pouštěl i jako motivační věc ještě během mé sportovní kariéry. Když už jsem někdy cítil, že nemůžu, tak jsem si řekl, že musím být jako Rocky.