Klára Eliášková: Speciální školy jsou nezastupitelné

„Určitě je správné, že se jako společnost snažíme zajistit, aby se všechny děti mohly vzdělávat v jedné škole. Měli bychom se ale zabývat také tím, jak v nich hendikepované děti učit, aby to pro ně bylo podnětné, motivující a hlavně přínosné, aby se skutečně něco naučily. Jestliže integrovaný žák vypracovává úkol samostatně s asistentem, často třeba i v jiné místnosti, zatímco se učitel věnuje zbytku třídy, nemůžeme hovořit o skutečné integraci,“ říká odbornice na výuku dětí se speciálními vzdělávacími potřebami z Pedagogické fakulty UK a ředitelka pražské střední školy pro zrakově postižené Klára Eliášková. 

Výzkumně se zabýváte historií výuky mateřského jazyka u zrakově postižených dětí v českých zemích. Mohou být tehdejší učitelé pro ty dnešní něčím inspirativní?

Rozhodně mě během studia historických pramenů příjemně překvapil entusiasmus, s jakým se snažili nevidomým dětem vědění zprostředkovat. Navzdory tomu, že pro jejich výuku neměli potřebné vzdělání, chyběly jim speciální osnovy, kompenzační pomůcky nebo třeba jazykové učebnice, sami vymýšleli a vytvářeli speciálně didaktické pomůcky a hledali nejrůznější metodické postupy, jak nevidomé děti naučit co nejvíc z jejich mateřského jazyka, aby o tolik nezaostávaly za těmi zdravými.

To ohromné nadšení, s jakým dětem věnovali pozornost a čas, mě asi oslovilo nejvíce, a je to podle mě také ten největší impuls pro současné školství – protože výuka vždycky stojí na učiteli. Můžeme vytvářet spoustu teorií a metodik, ale pokud je pedagog nepřijme za své a nebude se je snažit s nadšením přenést do vyučovací praxe, zůstanou jen na papíře.

V monografii, na niž jste získala finanční podporu od Grantové agentury UK, mapujete vývoj jazykového vzdělávání dětí se zrakovým postižením od roku 1807 do roku 1989. Je nějaká didaktická pomůcka z počátku tohoto období, která se užívá dodnes?

Nejzásadnější pro výuku českého jazyka dětí se zrakovým postižením bylo rozhodně prosazení Braillova písma do jazykového vyučování. Jeho zavádění do výuky ovšem bylo velice komplikované (vymyslel ho v roce 1824 tehdy patnáctiletý nevidomý Francouz, budoucí učitel Luis Braill úpravou francouzského vojenského systému umožňujícího čtení za tmy – pozn. red.).

Fotografie vznikly na  Gymnáziu pro zrakově postižené a Střední škole pro zrakově postižené v Praze, kde je Klára Eliášková ředitelkou. 

Ve své práci zmiňujete dvě další slepecká písma – Kleinovo a Heboldovo, která mu konkurovala. V čem se lišila a proč se nakonec prosadila Braillova abeceda?

V případě Kleinovy písemné soustavy šlo o reliéfní vytlačované písmo složené z velkých písmen jednoduché latinky. Částečně ho doplňovalo, popřípadě nahrazovalo takzvané Heboldovo – hůlkové písmo psané tužkou přes šablonu s tvary písmen. Jednalo se ale o plošné písmo, které nemohli nevidomí číst a mělo sloužit především pro písemný styk s vidoucími. V současnosti používaná Braillova abeceda byla zaváděna do zpočátku velmi laického jazykového vyučování jako poslední. Ač byla přijata jako univerzální slepecké písmo už v roce 1879, měla řadu odpůrců.

Proč?

Protože ho lidé se zdravýma očima neuměli přečíst. Nemá podobu latinky, nýbrž hmatného šestibodu a jeho odpůrci tvrdili, že pouze reliéfní latinka, jak byla prezentována Kleinovým písmem, mohla zajistit písemnou komunikaci vidomých a nevidomých. Pokud nevidomé děti psaly latinkou, učitel to po nich přečetl. Univerzálnost Brailleova písma si uvědomovali především samotní nevidomí a někteří jejich pokrokoví učitelé, kteří si vlastně jeho postupné zavádění do slepeckého vyučování vynutili. Tyto neshody negativně ovlivnily i vyučovací proces, neboť žáci si museli osvojovat všechny tři speciální písemné soustavy.

Prosazením Braillova písma se nevidomí stali vlastně gramotnými – od té doby dokázali písemně komunikovat mezi sebou; co napsali, si mohli po sobě přečíst; informace byla pro ně uchována v písemné podobě, což byla naprosto přelomová věc. Mluvíme o přelomu 19. a 20. století a jeho první čtvrtině, kdy bylo jazykové vyučování slepců (oficiální dobový termín) opravdu na počátku své institucionalizované podoby. Dneska žákům se zrakovým postižením mnohé usnadňuje speciální technika.

Můžete mi popsat proces, jak vlastně nevidomí píší?

Musíme si uvědomit, že nemáme jen nevidomé žáky, ale také žáky se zbytky zraku, slabozraké žáky apod., u nichž se přístupy ke čtení, psaní a práci s textovým či jazykovým materiálem liší. Nevidomí používají k psaní Pichtův psací stroj (autorem vynálezu z roku 1901 je německý učitel Oskar Picht – pozn. red.). Existují tři typy, levoruký, pravoruký a obouruký. Jinak ale v dnešní praxi používají žáci většinou speciální počítač s hlasovým výstupem, elektronické záznamníky, diktafony, které jim v mnohém usnadňují práci.

Ale ještě před tím, než se dostanou k samotnému psaní na Pichtově stroji, se potřebují naučit Braillovu abecedu.

Ano, a na to je poměrně složitá metodika, kdy se, ideálně už v předškolním věku, nevidomé děti cvičí a postupně zdokonalují v hmatovém poznávání Braillova šestibodu. Každý znak Braillova písma totiž tvoří mřížka šesti bodů uspořádaných do obdélníku dvakrát tři. Jednotlivá písmena vznikají podle toho, zda a na kterém z těchto šesti míst vyvýšený bod je anebo není. Podobně jako se zdravé děti v mateřské škole připravují na nástup do první třídy, trénují nevidomé děti svoje hmatová bříška prstů pomocí takového figurkového šestibodu, na němž se učí hmatově rozpoznávat pozice šestibodu třeba v podobě kačenky, stromečku nebo panáčka. Teprve později se dostávají k samotnému psaní.

Takzvaný Braillův šestibod, jehož znalost předchází Braillovu písmu, se učí děti se zrakovým postižením již v  mateřských školách. 

To probíhá jak?

To by si zasloužilo velmi detailní popis celé metodiky, na to zde určitě nemáme prostor. Na cestě k samostatnému psaní pracovaly nevidomé děti s četnými pomůckami. Jednou z nich byla třeba speciální pomůcka takzvaná pražská tabulka. A zde se dostáváme k dalšímu zásadnímu historickému vynálezu, na který jste se ptala – který přetrval do současnosti – a my jsme na něj ohromně pyšní.

Autorem je Čech?

Ano. Pražská tabulka vznikla v Klarově ústavu slepců nejpravděpodobněji v roce 1886. Jejím tvůrcem je tamější učitel Václav Malý a dnes ji používají nevidomí po celém světě, i když i ji v mnohém dnes nahrazuje speciální technika.

Jak funguje?

Připomíná klasickou dvoustránku sešitu, akorát z tvrdého nejlépe kovového materiálu a s okénky na jednotlivá písmena Braillova písma, do níž se speciálním rydlem vtlačují jednotlivé pozice. Není to vůbec snadné. Tabulka se zavře jako sešit, dovnitř se vloží Braillský papír a písmena se do něj vtlačují zrcadlově – protože nevidomý pak čte body, které se na papír vytlačily z druhé strany (jak přesně se na tabulku píše, se můžete podívat ve videu).

V monografii ovšem uvádíte, že dovednost používat Braillovo písmo v současné době klesá. Čím to?

Paradoxně je to jeden z negativních dopadů inkluzivních tendencí. Tím, že stále více nevidomých dětí navštěvuje běžné školy, nemají tolik prostoru a času se Braillovo písmo učit. Jak už jsem zmiňovala, jedná se o technicky náročnou dovednost, kterou je nutné rozvíjet dlouhodobě a systematicky, podobně jako se zdravé děti učí od první třídy číst a psát.

Myslela jsem, že umět Braillovo písmo je pro nevidomé stejně zásadní jako pro neslyšící znakovat. To už tedy neplatí?

Je to složité. Jsou lidé, kteří oslepnou v pozdějším věku, třeba z důvodu progrese jejich zrakové vady. Leckdy svůj hendikep těžko přijímají, nechtějí ani používat slepeckou hůl, do poslední chvíle pracují s maximálně zvětšeným textem, hodně používají počítač. Tím, jak technika pokročila – existují ozvučené telefony, pomůcky do domácnosti, hlasové programy a aplikace, mívají někteří nevidomí pocit, že Braillovo písmo tolik nepotřebují. Já učím děti se zrakovým postižením český jazyk dvaadvacet let a zodpovědně mohu říct, že ovládá-li nevidomý žák Braillovo písmo, mnoho věcí se může naučit snadněji.

Výuka zrakově postižených dětí byla i v tehdejším Československu hodně pokroková. Ve své práci zmiňujete například tematické propojování předmětů.

Ano, a bohužel i od toho se nyní kvůli inkluzi ustupuje, protože, opět, k tomu není v běžné škole přirozený prostor. Uvedu vám příklad, jak to fungovalo v minulosti. Děti dostaly v hodině českého jazyka za úkol napsat slohovou práci na téma Jak roztál můj první sněhulák. Při prvouce nebo tělocviku si ho postavily na zahradě speciální školy. Měly dostatek času si ho osahat, hmatově sledovat po delší dobu, jak roztává, co se přitom měnilo. Paní učitelka vše verbálně popisovala a žákům se tak vytvořila zkušenost pro to napsat příběh, navzdory tomu, že sněhuláka nikdy roztát neviděly. Možná se vám to zdá laické, ale určitě to bylo funkční. A teď si představte běžnou školu. A znovu opakuji: ti učitelé za to nemohou, ale taková je prostě realita, nemají k tomu podmínky.

Jak vás tak poslouchám, vy inkluzi příliš nefandíte.

To ne, já rozhodně nejsem proti inkluzi. Ostatně na Pedagogické fakultě se jazykové výuce integrovaných žákům intenzivně věnujeme. Myslíme si, že je to velmi potřeba. Určitě je správné, že se jako společnost snažíme zajistit, aby se všechny děti měly možnost učit v jedné škole. Měli bychom se ale zabývat také tím, jak v nich hendikepované děti učit, aby to pro ně bylo podnětné, motivující a hlavně přínosné, aby se skutečně něco naučili. Jestliže integrovaný žák vypracovává úkol samostatně s asistentem, často třeba i v jiné místnosti, zatímco se učitel věnuje zbytku třídy, nemůžeme hovořit o skutečné integraci.

Na druhou stranu je dobře, že si mohou děti a rodiče sami zvolit typ školy. Pokud jim klasická nevyhovuje, mohou přestoupit do speciální.

V současné době dokonce platí, že dítě s hendikepem je do běžné školy přijímáno automaticky, zatímco pokud chce chodit do speciální školy, potřebuje k tomu doporučení školního poradenského pracoviště nebo speciálně pedagogického centra.

Princip svobodné volby je samozřejmě správný, ten bychom neměli dětem a rodičům odebírat. Je ale správné nahlas říct, že inkluze nemusí mít vždy pozitivní dopady na žáky. Na individuálním případu z naší školy, kterých bych jistě mohla uvést i mnohem více, vám ukážu i její odvrácenou stranu: Nevidomý student byl opravdu motivován zkusit integraci do běžné střední školy, ale pouhé tři týdny v ní stačily k tomu, aby z tlaku okolí, stresu a pocitu nepřijetí velkým kolektivem a pedagogy začal koktat a bál se chodit do školy. Po přestupu k nám na speciální školu trvalo téměř rok, než se této řečové vady zbavil. Díky individuálnímu přístupu vyučujících se brzy vrátil do psychické pohody a začal si zase věřit.

Jste ředitelkou Gymnázia pro zrakově postižené a Střední školy pro zrakově postižené. Snižuje se zájem o studium u vás?

Ne, to bych neřekla, navíc jsme jediné gymnázium pro nevidomé v České republice, ale mění se složení dětí. Poměrně dlouho platilo, že na speciální školu se přijímalo 75 procent žáků s hendikepem a 25 procent bylo možné dobírat ze zdravých dětí, které potřebovaly třeba jen menší kolektiv (ve třídách máme maximálně 14 dětí). Vytvářelo se tak velice zajímavé a podnětné mikroklima, děti se vzájemně ohromně podporovaly. Toto se legislativně ukončilo a nyní máme ve škole 75 procent zrakově postižených dětí a zbylých 25 procent jsou děti s jinými hendikepy.

Gymnázia jsou výběrové školy. Platí to i pro to vaše?

Ano. Naši uchazeči musí absolvovat úplně běžné přijímací zkoušky – didaktické testy připravované společností Cermat. Vzděláváme studenty podle klasických rámcových vzdělávacích programů, poskytujeme jim tedy plnohodnotné vzdělání. Přesto je na nás někdy nahlíženo jako na jakousi méněcennou instituci. Ale opravdu to tak není. Stává se třeba, že k nám přestoupí děti, které byly na běžné škole osvobozeny z řady gymnaziálních předmětů s odůvodněním, že se danému oboru nebudou moci kvůli svému postižení věnovat. To u nás neplatí, to je nepřijatelné. Vyučujeme chemii, biologii nebo tělocvik, žáci chodí například lézt na stěnu, věnují se speciálním sportům pro zrakově postižené apod.

Souhlasím s tím, že pokud to funguje – dítě je součástí běžného kolektivu, v němž se všichni od sebe vzájemně učí, pomáhají si a v němž má žák s postižením prostor získat kvalitní plnohodnotné vzdělání – je integrace skvělá. Ale jsem rovněž přesvědčena, že speciální školy mají ve vzdělávání stále nesmírně důležité a nenahraditelné místo, protože ne všechny děti mohou chodit do běžných škol, i když by to bylo úžasné.