Medik, který se zabaví i jako průvodce v hospitálu Kuks

„Průvodcovství na hospitálu Kuks mě naučilo umění komunikovat s lidmi. Žádnému medikovi by neškodilo, aby byl nějaký čas i průvodcem,“ prozrazuje Jaroslav Matějka, student-třeťák ze 3. lékařské fakulty UK.

Rozhodnutí, že si půjde v šestnácti letech přivydělávat brigádou na „zámecký“ hospitál Kuks ve východních Čechách, mu přineslo mnohé: „Příběh, kterým je opředena historie bývalé nemocnice, mě dodnes uchvacuje,“ přiznává sympatický Jaroslav Matějka, jenž měl cestu do hospitálu přece jen snazší: jednak zde jeho maminka už řadu let pracuje a pak bydlí skoro za rohem – ve vísce Vlčkovice v Podkrkonoší. Mladému průvodci kolikrát stačí sednout na kolo a po pár šlápnutích do pedálů být v „práci“. Pokud tedy zrovna nemá studijní povinnosti v Praze, kde většinu měsíců v roce žije na koleji. V Praze má během zimy, kdy je malebný Kuks mimo provoz, i „náhradní“ brigádu v call centru. Však už víme, že mluvit se nebojí.

Kuks, to jsou hlavně lidé 

„Jezdit po památkách mě nikdy nebavilo. Výklady průvodců mne většinou nudí a nezaujmou. Proto mi stačí projít se jen po venkovních expozicích a neztrácet čas poslechem textu, který si mohu sám dohledat,“ říká Jaroslav, jenž i díky neblahým zkušenostem „z venku“ věří, že u nich, na Kuksu, je to naprosto odlišné: „Celkovou atmosféru a pohodu dělají lidé. Kuks, to je v prvé řadě skvělá parta – od studentů, učitele, přes právničku či bývalého ředitele školy až po důchodce – se kterou je radost trávit čas. Výklad každého z nás je jiný, každý chce ten svůj příběh něčím okořenit; přitom samozřejmě vycházíme z reálných historických pramenů.“

Zdroj informací o Kuksu se mu stále jeví bezedným. „Často i díky historikům, kteří v hospitálu pracují, přijdu na něco, co jsem ještě nevěděl. Občas na něco přijdu sám a svůj ,objev´ pak s kolegy konzultuji,“ líčí s nadšením. Třeba jako nedávno: „Díky dokumentu z přelomu let 1968 a 1969 víme, že tehdy Kuks fungoval coby léčebna dlouhodobě nemocných nebo trutnovská interna či dokonce blázinec! Na záběrech byla kupříkladu zachycena místnost, ve které byli do rakví snášeni zemřelí z celého hospitálu. Mrazilo mě, vždyť dnes to tam vypadá úplně stejně! Nutně se musíte ptát, proč a jak to probíhalo…,“ zamýšlí se mladík. A rázem pokračuje: „Kuks mě prostě dostal i proto, že studuji medicínu. Je skvělé vědět, jak se zde zdravotnictví před více než třemi stovkami let praktikovalo.“

Přesto přiznává, že kdyby si mohl vybrat břeh Labe, na němž by v čase fungování špitálu (tedy v 18. století) na Kuksu žil, bral by ten protilehlý, levý, kde stály Šporkovy lázně. „Do špitálu bych se občas a maximálně na den přišel podívat, i když tu almužníci či špitálníci – tak se kukským chovancům říkalo – měli hezký život: fungovala zde hospoda, fasovali alkohol i cigarety, a dokonce mohli na celé tři dny hospic opustit,“ vypráví s úsměvem.

Medicína je sexy

Než v dubnu začíná průvodcovská sezóna, je Jaroslav na několik měsíců „jen“ medikem a má hlavu plnou učení. „Rok co rok, po překonání zásadní a nejtěžší zkoušky, mě starší spolužáci ubezpečují, že od teď už si budu studium užívat na pohodu. No a já vlastně pořád čekám... Zatím mně ze školy akorát slézají vlasy,“ říká pobaveně a s nadsázkou třeťák.

Zatím nemá zcela jasno o své specializaci. „Je hrozné, že kamkoliv jdu na praxi, tak se mi to tam líbí. Aktuálně mám za sebou chirurgii, kde byl naprosto skvělý personál – od sester až po doktory –, takže bych nejraději k nim. Ale už vím, že po zkušenostech na oddělení ARO budu chtít být i árař. Pracovat s lidmi je pro mě velmi důležité. Proto bych po škole rád nastoupil do nějaké velké nemocnice, kde bych se toho mohl co nejvíce naučit,“ plánuje budoucnost.

Proč se rozhodl pro studium medicíny? „Je to sexy obor,“ zní Jardova jednoznačná odpověď. A dodává: „Medicína stojí člověka hodně práce, vlastně celý život se musí vzdělávat.“ Být stále připraven a sebevzdělávat se, to mají dle něj medicína i průvodcovství společné.

„Ano, omíláte dokola tentýž zažitý text. Jsou známá fakta, a ta zkrátka říct musím. Je však jen na mně, jak dokážu návštěvníky zaujmout a jestli se mi je podaří strhnout... Samozřejmě se někdy mohou sejít lidé, u kterých stačí zapnout automat a mluvit, a přitom myslet na něco jiného, což hrozně nemám rád. Naštěstí je mnohem více lidí, kteří se ptají a motivují mě k výkonu,“ říká. Přiznává, že když má za sebou pernější pracovní den na Kuksu, doma už mu do řeči moc není. Prý se někde „zašije“ a jeho blízcí už vědí: „Á, pán se dnes vykecal jinde.“

Napodruhé, na třetí

„Když jsme měli ještě ve školce namalovat čím budeme, já se zvěčnil jako doktor v bílém plášti, kterak před sebou tlačím lehátko. Ještě teď se mi to vybavuje,“ směje se Jaroslav. Zdá se, že o svém budoucím povolání měl jasno už v útlém věku. Přesto mu první pokus o přijetí na medicínu – to se hlásil na fakultu do Hradce Králové – nevyšel. „Byl jsem tenkrát namachrovaný, nikdy jsem se moc neučil. Říkal jsem si, proč to měnit kvůli přijímačkám... No, a pohořel jsem na fyzice,“ vzpomíná dnes už pobaveně. A tak se tehdy na rok ocitl v Ústavu jazykové a odborné přípravy UK (ÚJOP) v Poděbradech.

„Co se týče studijních let, šlo o nejlepší rok mého života,“ konstatuje. Získaná zkušenost deseti mladých lidí se společnou touhou dostat se na medicínu je neskutečně semkla, a to jak lidsky (setkávají se pravidelně dodnes), tak studijně (spolu se řadu měsíců učili a vzájemně i zkoušeli). A osmi z nich se to opravdu podařilo! „Dostal jsem se pak hned na dvě medicíny. Vybral jsem si tu třetí,“ uzavírá s úsměvem Jaroslav Matějka, student 3. lékařské fakulty UK, který od letošního dubna opět působí jako kukský průvodce – již v osmé sezóně.