Jakou vysokou? Web vám pomůže vybrat tu nejlepší školu

„Chtěl jsem, aby uchazeči o studium na vysoké škole neopakovali moje chyby. Je až děsivé, kolik můžete ztratit špatným výběrem školy, a jak málo přitom stačí k tomu najít vhodný obor, když víte, jak na to, jaké otázky si před podáním přihlášky klást a kde hledat odpovědi,“ vysvětluje svoji motivaci autor webového projektu Jakou vysokou Jan Zeman, absolvent pedagogiky na Filozofické fakultě UK.

Na vámi vytvořeném webu Jakou vysokou nenajdou uchazeči soupis oborů, jak by asi leckdo podle názvu tipoval. Předáváte spíš takové myšlenkové know-how.

Nejdůležitější je opravdu si hned na začátku upřímně odpovědět na otázku, proč chci studovat právě tuto školu – kvůli čemu, ale často také kvůli komu? Celý ten průvodce volbou vysoké školy funguje na bázi virtuální nástěnky Padlet, jejíž aplikaci si uživatelé zdarma stáhnou. Do ní pak průběžně doplňují své odpovědi a informace, které si o konkrétních oborech či přímo studijních programech zjistí.

Dáváte jim tedy univerzální návod, jak postupovat. A pokud se nedostanou na vysokou školu letos, mohou ho použít i za rok...

Přesně tak. Jako spoluautor (projekt vytvořil s Lucií Špytkovou z Přírodovědecké fakulty UK) na webu oceňuji, jak je trvalý a bezúdržbový. Nestojí a nepadá na aktualitách z webů škol nebo na termínech přijímacích zkoušek, které se každý rok mění. Uživatelé musejí být sami aktivní. My jim „pouze“ říkáme, co a kde mají hledat. Vedeme je k tomu, aby pátrali po pro ně směrodatných údajích a studijních plánech, a hlavně, aby zkusili vystoupit ze své komfortní zóny a vznášeli dotazy na studentských fórech nebo sociálních sítích, protože tam se toho dozví o svém oboru nejvíc přímo od lidí, kteří ho už studují.

Dozvědí se nejen to, co studovat chtějí, ale i to, co nechtějí, že?

Už před podáním přihlášky tak mají informace, které by často zjistili až na první přednášce, kde by se pak třeba chytali za hlavu: „Sakra, proč je tady tolik té matematiky? Vždyť já jsem chtěl studovat počítače!“ To člověk většinou zjistí až z rozvrhu. Jenže ten rozvrh už na webu vysoké školy dávno je!

Jenže „nevisí“ v kolonce uchazeč, ale student, a musíte se k němu složitě proklikávat. Ocenili a oceňují středoškoláci vaše webové stránky?

Ano. A nejvíc to, že se nad výběrem školy museli skutečně hluboce zamyslet a pro zjištění nezbytných informací něco sami dělat. Díky tomu si ujasnili, co všechno ke studiu potažmo k přijímačkám potřebují. Donutili jsme je všechno si sepsat na jedno místo, které je jim neustále přístupné a mohou si kolonky průběžně aktualizovat.

I takto může vypadat práce s virtuální nástěnkou. Klíčové otázky jsou položeny, je jen na uživateli, jak upřímně a precizně si na ně odpoví.

Stránky Jakou vysokou vznikly v rámci volitelného kurzu Rozjeď projekt, který organizuje Inovační laboratoř Univerzity Karlovy a do něhož se může přihlásit kdokoli z řad studentů UK. Vy jste se pro něj rozhodl z jakého důvodu?

Právě proto, že se v něm naučíte přetvářet svůj nápad v reálný projekt – službu, která má svou cílovou skupinu, jež ho dovede ocenit a využít v praxi. A já ten nápad měl. Sám jsem si nedokázal před lety správně vybrat vysokou školu a až po přijetí jsem zjistil, kde jsem udělal chybu. Snažil jsem se ze studia pedagogiky vytěžit maximum, dnes už ani to rozhodnutí nevnímám jako omyl. Ale chtěl jsem mladším kolegům uchazečům výběr vysoké školy zefektivnit a přetavit svoje zkušenosti v něco pozitivního a smysluplného. Inovačka mi to pomohla uskutečnit.

Během vaší finální prezentace, na konci zimního semestru 2020/2021, jste s kolegyní mluvili o tom, že je potřeba web Jakou vysokou dostat do povědomí středoškoláků. Podařilo se?

Moc ne, ale já pro to taky nic nedělám (smích). Nemám na to teď kapacitu. Kdybych pro to víc „hořel“, vytiskl bych tu virtuální nástěnku a rozeslal ji výchovným poradcům na střední školy. Za dvě hodiny by měli maturanti vyřešených tak sedmdesát procent toho, co k výběru vysoké školy potřebují. Je až děsivé, o co všechno mohou lidé přijít špatným výběrem školy, a jak málo přitom stačí k tomu vytvořit si kvalitní plán studia, pokud vědí, na jaké otázky se zaměřit a kde a u koho hledat odpovědi.

Dlouhodobě se věnujete problematice vzdělávání. Pracoval jste jako stážista v neziskových organizacích, na ministerstvu školství, organizujete dětské tábory, absolvoval jste obor pedagogika... Učit vás neláká?

Trochu ano, nechávám tomu ale volný průběh. Původně jsem se hlásil na Pedagogickou fakultu UK, ale nedostal se. Jsem hodně pečlivý; tehdy jsem veškerou energii věnoval přípravě na maturitu a neměl pak už tolik času věnovat se přípravě na přijímací zkoušky. Znalosti ze střední školy mi na přijetí na PedF UK nestačily, ale na pedagogiku na Filozofické fakultě ano. A přiznávám: byl to trochu únik. Pomohly mi znalosti z maturitního předmětu Základy společenských věd. Testy byly hodně teoretické, stejně jako samotný obor, jak jsem zjistil hned v prvním ročníku.

Byl jste zklamaný?

Kvalita výuky se asi jako všude, a na humanitních oborech obzvlášť, odvíjí od kvality vyučujících. Vzpomínám na pedagogy, kteří dokázali teoretické informace skvěle převádět do praxe. Například semináře Jany Pálenské, která učila úžasně každý pátek v půl osmé ráno speciální pedagogiku. Bylo to schválně tak brzy, a studenti možná proto neměli zájem na ně chodit, protože ona pak šla do jiné práce. A to je právě příznačné – lidé, kteří měli nejvíc co říct, dělali ještě sto dalších věcí.

Dále třeba paní (Lenka) Krejčová, která nás učila opravdu prakticky psychologii. Došlo jí, že nám nemusí vykládat taxonomie a kategorie, jež zapomínají i profesionální psychologové, zatímco když výuku stočí alespoň trochu k praxi, má to pro studenta opravdu extrémní přínos.

Mohl byste po absolvování pedagogiky na Filozofické fakultě UK jít hned učit?

Právě že ne, musel bych si k tomu ještě dodělat pedagogické minimum, což katedra umožňuje a já s tím i začal. Zjistil jsem si, že by mi byly uznány téměř všechny předměty; chyběla mi jen praxe. Už jsem se na ni chystal, jenže do toho vlítnul covid… Ale až tak mě to nemrzí, vždy si to můžu dodělat a učit na středních pedagogických školách odborné předměty.

V čem pro vás bylo vysokoškolské studium nejhodnotnější?

Paradoxně úplně nejvíc mi dala účast na seznamovacím kurzu Via lucis, který organizují studenti pedagogiky a andragogiky a jsou neskutečně kvalitní. Navazují na Prázdninovou školu Lipnice, ale jejich cenová dostupnost je úplně jinde. Paradoxem je, že kurz je tak kvalitní, až jsou z toho účastníci překvapeni! Čekají klasický seznamovák s lahví vína, a tady mají už druhý den na zádech batoh a jdou dvacet kilometrů...

Jak tedy seznamovací kurz v režii filozofické fakulty vypadá? Jako kurz přežití?

Není to outdoorový víkend. Cílem je osobnostní rozvoj a týmová spolupráce. Studenti se učí zvládat psychické vypětí, ale třeba také asertivitu nebo jak odolávat přehnaným autoritám. Mně osobně to dalo tolik, a tak mě to nadchlo, že jsem se pak přihlásil do organizačního týmu a začal připravovat další turnusy.

Vedle studia pedagogiky mi to poskytlo skvělou praxi. Každá dvouhodinovka pětidenního programu se připravuje a promýšlí do největších detailů, kurz je hodně našlapaný. Na jeho konci si vypracováváme takzvanou SWOT analýzu (jedna z metod strategické analýzy, poskytuje podklady pro další rozvoj směrů a aktivit – pozn. red.), kterou s námi rozebírá supervizor – řešíme s ním, co by se dalo do příště zlepšit, v čem byly slabiny našeho týmu, kde vázla spolupráce. Na tuto zkušenost teď navazuji pořádáním zážitkových kurzů Expeerience.

Především ale pracujete na plný úvazek ve společnosti EDUin. Čím se zabýváte?

Pracuji v Informačním centru o vzdělávání jako analytik vzdělávací politiky, což je něco jako odborný novinář. Jsem placený za to, že sleduji konference, čtu nejrůznější analýzy nebo zprávy České školní inspekce, kontroluji statistiky MŠMT. A přemýšlím o nich a na základě toho, když se objeví nějaký problém – teď například s příchodem dětí z Ukrajiny – dokážu si sesumírovat témata, kolem kterých se bude vzdělávání a školství točit. Konkrétně v případě uprchlické krize se mi vybaví zákon o předškolním vzdělávání, který hovoří o povinné předškolní docházce v posledním roce mateřské školy. Reálně tak hrozí, že v mateřských školách nebude dost míst pro mladší děti, protože do nich budou nastupovat i předškoláci z Ukrajiny. Na to se musíme připravit. Průběžně proto vydáváme tiskové zprávy, „tlačíme“ témata přes média nebo kontaktujeme příslušné státní úředníky a odbory.

Tábory pro děti organizujete díky zkušenostem se seznamovacími kurzy Via lucis?

Díky tomu, že jsem na škole dělal vše, co člověk má – seznamoval se s novými lidmi, sbíral kontakty, pracoval na sobě, chodil na stáže – poskládalo se z toho všechno to, co dělám teď. Tábory pro děti jsou ryze dobrovolná záležitost, na které mě baví právě to, že je to zase něco trošku jiného. Potřebuji dobře komunikovat jak s rodiči, tak především s kolegy – dobrovolníky – patnácti až osmnáctiletými lidmi, kteří se dětem na táborech věnují. Je to pro mě strašně zajímavé, velká výzva, protože tito lidé mají úplně jinou motivaci k práci než běžní zaměstnanci. Platím je odpočinkem a zážitky, a tak k nim musím i přistupovat.