Lukostřelba je i o důvěře a správném naladění v hlavě

Možná z ní mohla být matematička nebo právnička, ovšem nakonec se Klára Grapová rozhodla pro studium žurnalistiky. Třetím rokem studuje na Fakultě sociálních věd UK a myslí na kariéru sportovní novinářky. Ke sportu má mimořádně blízko, je totiž úspěšnou reprezentantkou ČR v lukostřelbě.

Jako malá dívenka jezdila s rodiči často na výlety po hradech a zámcích, nicméně Kláru více než interiéry šlechtických sídel zajímalo, co se dělo na nádvořích. „Na mnoha místech se pro zabavení dětí pořádalo střílení z luku, a to mě moc bavilo. Vyzkoušela jsem to snad na každém hradě, kde to bylo možné,“ vzpomíná nyní 21letá blondýnka na první setkání s náčiním, jež ovlivnilo další roky jejího života.

Luk klidně za sto tisíc korun

V deseti letech tak vstoupila do ostravského lukostřeleckého klubu, za který závodí dosud. „Deset let je optimální věk pro začátky s lukostřelbou. Děti už nejsou tak rozlítané a dokážou se lépe soustředit, což je důležité, protože přece jen dostáváte do rukou zbraň,“ vysvětluje Klára. Děti poprvé dostávají obyčejné dřevěné luky a postupně se střelci vybavení „roste“.

„Lukostřelecké kluby dětem zpočátku všechno vybavení poskytují, vlastní si pořizujete až tak okolo patnácti let. To už se kupují luky, u kterých očekáváte, že několik let vydrží,“ říká Klára Grapová, jež v současnosti vlastní dva špičkové luky, každý s hodnotou okolo sto tisíc korun. Ani takový ale nemusí vydržet navždy: „Každý rok vychází nový model a něco zřejmě bude třeba časem vyměnit. Ovšem hodně spotřební zboží jsou šípy; ty jsou karbonové a rychle se opotřebovávají.“

Klára si lukostřelbu zamilovala a brzy začala sbírat úspěchy. V šestnácti se stala halovou mistryní České republiky mezi kadetkami, poté byla třikrát po sobě zlatá mezi dorostenkami, vítězí i na Akademických hrách. Má za sebou i účasti na největších světových akcích včetně mistrovství světa nebo Světové univerziády. V létě 2020 se též zúčastnila kvalifikace pro letní olympijské hry v Tokiu.

Českou lukostřelbu nakonec v Japonsku reprezentovala pouze kolegyně z národního týmu Marie Horáčková. A Klára byla jedna z prvních, kdo jí gratuloval, a to rovnou během rozhovoru pro televizi! „Vždycky mi připadalo směšné, když se novináři ptali sportovců na jejich pocity po závodě. No a když mě dokopali k rozhovoru s Maruškou, tak první, co ze mě vypadlo, bylo: ,Dostala jsi se na olympiádu - jak se cítíš?´“ směje se s odstupem studentka žurnalistiky.

„Dříve, když jsem viděla nějaký rozhovor, jsem si říkala ,Jak se na tohle můžou zeptat?´ Ale když jsem pak sama měla v praxi někoho vyzpovídat, uvědomila jsem si, že vlastně taky nevím, na co se pořádně ptát. Zvláště, když se to týká sportu, o kterém už všechno vím. Takže od té doby už otázky novinářů raději nesoudím,“ líčí Klára Grapová. Každopádně televizi se její krátký rozhovor líbil a během konání olympijských her ji dokonce pozvala do studia jako spolukomentátorku lukostřeleckého závodu.

S politiky raději rozprávět nebude

To byla pro začínající novinářku skvělá zkušenost, tu další získala například během stáže v ostravské redakci České tiskové kanceláře (ČTK). Před krajskými volbami zpovídala v rámci ankety místní politiky: „Tam jsem si uvědomila, že politiku bych jako novinářka dělat nechtěla. Na druhou stranu mi to potvrdilo, že novinařina je zajímavá práce, kdy člověk není jen na jednom místě a často chodí do terénu a potkává se s různými lidmi. Ovšem do sportu se logicky dokážu vcítit nejlíp.“

Přitom jako dítě nebyla zrovna ideální sportovní typ. „Oba rodiče se sportovně prosadili – táta v baseballu, mamka byla i v softballové reprezentaci. Jenže já byla jako malá na házení a chytání vždy ,úplně levá´ a to je zrovna u těchto sportů nejdůležitější, takže tímhle směrem to se mnou ani nezkoušeli,“ směje se střelkyně Klára.

„Ale třeba tělocvik ve škole mě vždy bavil, protože to byla hlavně zábava s kamarády. Jenže jinak jsem měla raději kroužky jako malování nebo keramiku, doma jsem si raději vzala knížku, než abych vyběhla ven. Až lukostřelba mě fakt chytla.“

Cesta na světové střelnice

Ovšem ani tady neměla dlouho jasno. „Zhruba do čtrnácti jsem vlastně tápala, jestli mě lukostřelba vůbec baví – neuměla jsem se správně soustředit a na trénincích jsem víc blbla s kamarády, než abych se soustředila na střílení. Ale když pak za mnou občas někdo přišel a řekl, že stačilo nastřílet o deset bodů víc a byla bych v reprezentaci, tak mi to najednou začalo vrtat hlavou,“ vypráví studentka FSV UK.

Dostat se na světové soutěže začalo být pro Kláru zajímavou motivací, a tak začala více pracovat na technice a soustředění, a výsledky se brzy dostavily. V současnosti například spolupracuje i se sportovní psycholožkou: „Protože v našem sportu je to také hodně o hlavě. Kromě správné techniky je třeba mít důvěru v to, že mám vše ve své přípravě nastaveno správně a že to funguje. Nehledat chyby tam, kde nejsou.“

O lukostřelbě se dá říct, že patří mezi sporty, kdy je tělo často vystaveno jednostranné zátěži. „Většina lukostřelců má nějaké svalové disbalance a snažíme se na to zaměřit během kondiční přípravy. Každý z nás trpí zdravotně na něco jiného; záleží na tom, jakou má techniku střílení. Často bývají zraněná ramena, hodně zabrat také dostává krční páteř,“ vyjmenovává úskalí svého sportu.

Přesto na lukostřelbu nedá dopustit.

„Díky sportu mám kamarády všude po republice, a poznávám lidi, s nimiž bych se normálně nepotkala. Stejně tak bych se asi bez lukostřelby nepodívala na spoustu míst. To udržuje moji motivaci v tom pokračovat. Proto trénuji i šestkrát týdně, abych zjistila, kam až se ještě mohu posunout,“ dodává Klára.