Curleři Paulovi: O tom, kdo zametá, se rozhoduje předem

Ke sportu, který je stále spíš na okraji obecného zájmu, přilákali v prvních dnech olympiády miliony fanoušků u televizí. Manželé Zuzana a Tomáš Paulovi v Pekingu poprvé reprezentovali Českou republiku v curlingu a nadchli pro svůj sport další nadšence. S absolventy FSV UK jsme si povídali i o tom, jak se v curlingových halách po světě liší kvalita ledu, jak trénují komunikaci, nebo kdo je na olympiádě nejvíc zaujal.

Jako první jste dostali český curling až na olympiádu, jak jste si to v Pekingu užili?

T: Užili jsme si to hodně. Bylo to zase něco úplně jiného než na mistrovství světa. Nový zážitek pro nás bylo i to, že najednou tu byl tlak, na který nejsme úplně zvyklí – hodně se o nás psalo a lidi nás bedlivě sledovali...

Z: Média to prožívala až tak, že po porážce s Kanadou se nás někdo zeptal: A máte ještě vůbec motivaci dál hrát? (směje se) Ale my jsme přece nikde neříkali, že si jedeme pro medaile. Dali jsme si realisticko ambiciozní cíl být mezi pátým a sedmým místem, což se nám povedlo.

Měli jste vzhledem k přísným covidovým opatřením vůbec šanci potkat se s ostatními sportovci?

Z: Ty první dny byly spíš takové oťukávací a opatrné, protože všichni už jsme sice měli za sebou miliony negativních testů, ale člověk nikdy neví. Navíc jsme všude mimo pokoj neustále museli nosit respirátory. Ale když jsme dohráli naši soutěž a všichni už byli opravdu několikrát negativně otestováni a byla opravdu mizivá šance se nakazit, tak se obecně atmosféra uvolnila. A my jsme moc chtěli poznat i ostatní sportovce. Já chtěl třeba potkat biatlonisty, což se nám podařilo v letadle a na letišti. Pak už totiž vyjeli do hor a možnost je potkat, byla jen hodně zřídka.

Z: Já chtěla poznat třeba Evu Samkovou, která ale bohužel nakonec na hry nejela. Občas jsme se potkali s hokejisty nebo hokejistkami, což byla úžasná tlupa nezřízené energie (směje se). Byly naprosto skvělé.

T: Asi nejslavnější sportovec, kterého jsem na olympiádě viděl, byla bývalá tyčkařka Jelena Isinbajevová. Tu jsme viděli v olympijské lóži, když jsme byli curlingovou federací vybraní jako ti, kdo během zápasu o bronz zabaví předsedu MOV Thomase Bacha. Ale nejvíc ze všech se nám líbil lotyšský krasobruslař Denis Vasiljevss. Měl dlouhé vlasy a působil jako velký sympaťák. Není to sice hvězda, ale nás dva kupodivu bavil nejvíc.

Z: Na krasobruslení vůbec jsme se těšili, a užili jsme si z hlediště taky bronz Martiny Sáblíkové. Já jsem vlastně nikdy ani neměla nějaký idol, který bych obdivovala. Tedy kromě Tomáše samozřejmě (smích). Ale na řadě sportovců se mi líbí nějaká část – jejich vystupování, osobnost, nebo jakou technikou hraje…

Na olympiádě byly jen dva manželské páry - vy a Norové. To je tak neobvyklé být v týmu s manželem/manželkou?

T: V začátcích smíšených párů se tahle kategorie brala spíš jako doplňková, tak tam bylo hodně párů typu bratr-sestra, otec-dcera, matka-syn, přítel-přítelkyně. Ale když se i tahle disciplína dostala na olympiádu, tak to začaly i top země brát víc seriózně a skládali k sobě profesionální hráče, takže už nebyl takový prostor pro manželské páry – v podstatě jsme zůstali jen my a Norové.

Věnuje se u vás v rodině také někdo curlingu?

Z: Ne, vůbec, my jsme taková rarita. Normálně to bývá tak, že děti začnou hrát po vzoru rodičů nebo sourozenců, ale my oba jsme byli v našich rodinách průkopníky.
Já se k tomu například dostala shodou náhod, protože jsem se narodila asi sto metrů odsud na kopci (rozhovor proběhl v curlingové hale v pražských Roztylech, pozn. redakce). A když tady postavili curlingovou halu, tak to bylo jednoduché – bylo to blízko, rodiče byli nadšení, že mě nemusí nikam vozit, a taky se jim líbilo, že jde o kultivovaný sport.

Co jste tehdy o curlingu věděla?

Z: Vůbec nic. A vlastně přemýšlím, jestli toho dnes vím o něco víc… Co o tom vím dnes? (ptá se pobaveně manžela). Trošku víc, odpovídá s úsměvem Tomáš. Mě tenkrát hlavně připoutala ta komunita, v deseti letech to byla hlavně zábava, žádný tlak na výsledky. Už jsme se o tom bavili například s ohledem na krasobruslení, kde holky už v hodně mladém věku musí předvádět úplně neuvěřitelné výkony a jsou neustále pod tlakem. To já si ještě v patnácti v podstatě jen „hrála s kameny“.

T: Když jsme se dívali na olympijskou soutěž krasobruslařek, tak já si vůbec nedovedu představit, že na mě v patnácti koukají dvě miliardy lidí a řeší, jestli vyhraju nebo upadnu. To je úplně šílený. Myslím, že krasobruslení a gymnastika jsou pro mladé sportovce v ohledu na tlak naprosto přehnané sporty.

Z: V curlingu přichází vrchol kariéry mnohem později. V patnácti poznáte, jestli ten člověk má talent ale velké výsledky se očekávají třeba až ve dvaadvaceti. A takové opravdové dozrání je spíš až okolo pětadvaceti let.

Tomáš přitom teprve v šestnácti s curlingem začínal. Co na tomhle sportu upoutalo kluka v pubertě?

T: Já jsem vždy chtěl dělat jakýkoliv sport na nějaké vyšší úrovni, než že si jdu jen "začutat" balonem s kamarády před školu. Takže jsem se chtěl přidat do nějakého týmu, který už bude hrát nějakou organizovanou soutěž. A když mě oslovil spolužák na gymnáziu s curlingem, tak jsem si řekl, že to zkusím a uvidím, jestli se mi to bude líbit.

Při curlingu spolu hráči hodně komunikují. Které pokyny jsou nejdůležitější?

Z: Všechny! Celá ta hra je postavena na komunikaci a my se tomu i hodně věnujeme v tréninku – co si budeme říkat a v jaké frekvenci si to budeme říkat, abychom si neskákali do řeči, kdo mluví první... S tím jsme opravdu strávili hodiny. Naše disciplína netrvá moc dlouho a jsme opravdu pod velkým časovým tlakem, není prostor se nad něčím zastavit a diskutovat. Proto na sebe někdy i křičíme z dálky, protože prostě není čas se jinak domluvit.

T: Ono to není ani tak o moc o výměně slov a o tom, co má kdo říkat, ale spíš o komunikaci mezi námi a rozhodováním se o tom, kdo například bude mít poslední slovo v tom, co budeme házet. Plus je to také o tom, jak se k sobě chovat ve chvílích kdy se daří i když se nedaří. K tomu jsme využili i mentálního kouče, abychom ze sebe dokázali dostat nějaké naštvání a ještě se během zápasu nerozhádali.

Kdo vlastně rozhoduje o tom, kdo bude zrovna zametat a kdo házet?

Z: To je hezká otázka, kterou nám vlastně ještě nikdo nepoložil. Je to o rozhodnutí týmu. Jsou asi dvě nejtypičtější varianty: buď žena nemete nic a stojí v kruzích anebo žena mete 50:50 s mužem.

T: Jde i o časové hledisko. Protože ve chvíli, kdy se hráči střídají v zametání, tak to zabere trochu víc času. Zatímco když jsou role rozdělené, tak to šetří čas a je to jednodušší na komunikaci.

Máte nějak rozdělené své role i doma – někdo uklízí, někdo vaří?

Oba shodně: Je to padesát na padesát, kdo má zrovna čas a chuť. Třeba vaření nevnímáme jako zábavu ale spíš nutnost k zahnání hladu. Nejoblíbenější recepty jsou ty, které trvají maximálně 30 minut.

Musí vůbec curleři dodržovat nějakou životosprávu?

T: Není to tak přísné jako v ostatních sportech, přece jen nejsme sport založený na tom být někde nejrychlejší nebo nejsilnější. Takže na nás nejsou kladeny nějaké brutální nároky. Nicméně pokud chcete být dobrý metař, tak musíte být absolutně perfektní atlet, takže nějaká životospráva nutnost je, ale není to tak striktní jako v ostatních sportech.

Jak se připravujete, pokud nemáte k dispozici led?

T: Je to hodně závislé na tom, kolik máme času. Největší přidaná hodnota je pochopitelně být na ledě a jinak je to obecně posilovna, běh, kolo, cvičení na flexibilitu a posílení trupu. To všechno zapadá hlavně do letní přípravy, kdy nejsme na ledě.

Curling se hraje s kameny, které jsou ze žuly a váží téměř 20 kilogramů. To asi nebude jako v bowlingu, že by každý měl vlastní.

T: Kameny vždy patří konkrétní hale, která má žlutou a červenou sadu. Co se týká větších akcí jako je olympiáda nebo mistrovství světa, tak tam je vždy doveze světová federace, protože se často hraje na hokejových stadionech a kameny je tam třeba dovézt.

Dokážete mezi nimi poznat rozdíl?

Z: Většinou ještě před turnajem je možnost na trénink, kde si můžeme kameny vyzkoušet. A někdy se může stát, že se třeba kámen jinak točí oproti ostatním. Proto si zpravidla každý tým před turnajem nahází všech šestnáct kamenů jedním směrem a jednou rychlostí, a kreslí si, jestli nějaký kámen třeba víc nezahnul, nezpomalil, nezrychlil, jakékoliv vybočení v té sadě.

T: Laik v rámci té sady rozdíl nepozná. Ale pokud byste vzal kameny, které používáme například tady na Roztylech a ty, které byly na olympiádě, a dáte je vedle sebe, tak rozdíl poznáte. Důležitější než samotné kameny je kvalita ledu. Protože když led „netočí“, tak kameny už to nezachrání. Dá se pak hrát menší škála kamenů a samotná hra už není tak variabilní.

Z: A ledové podmínky v halách po celém světě jsou extrémně různé. A například i na tom jsme poslední čtyři roky museli pracovat. Není to tak, že kamkoliv přijedete, tak to bude všude stejné. To je asi unikát tohoto sportu. Protože ten led se stále vyvíjí, není to jako stále stejná podlaha v tělocvičně. Například přijedete, zjistíte, že kameny jezdí na střed 14 vteřin a za tři endy už to jezdí 13,5 vteřiny na střed. Také mohou být různé stopy, různě vyjeté tracky… Každá hala se chová jinak. Například tady na Roztylech levá strana první dráhy točí míň, protože jsou tam vchodové dveře a zkrátka tam „víc fouká“.

Takže se v každé hale musíte přizpůsobovat specifickým podmínkám.

T: A ani to ještě neznamená, že když tam přijedeme za rok znovu, tak to tam bude stejné jako předtím. Někdy se ty podmínky klidně mění ze zápasu na zápas, z tréninku na trénink. Nestává se, že by se to měnilo nějak markantně, ale pokaždé když na ten led vstoupíme, tak ho musíme „přečíst“ abychom věděli, jak se na něm budou kameny chovat.

Kolik lidí se v Česku věnuje curlingu?

T: Už dlouhou dobu říkáme, že je to okolo pěti set ale vlastně jsem nikdy neviděl nějaký oficiální list. Ale asi tak odhadem podle počtu týmů, které hrají mistrovství republiky plus junioři a hráči, kteří nehrají ligu, to tak nějak může vycházet.

Curling hrají dokonce i vozíčkáři
T: Tam je jediný rozdíl v tom, že nezametají a nehážou rukou. Mají takový extender – v podstatě delší tyč, na kterou navléknou to madlo kamene a díky tomu mohou z boku házet.

Oba jste shodou okolností absolventy FSV UK. Co vás přivedlo ke studiu zrovna na této fakultě?

T: Já chtěl dělat něco, kde bude matematika a ekonomie, takže jsem vybíral ze tří možností – Matfyzu, Institutu ekonomických studií nebo VŠE. Ekonomku jsem úplně nechtěl a nakonec jsem se rozhodl pro FSV. Už na gymplu jsem tušil, že humanitní obory nebudou úplně pro mě a fyzika vlastně také ne, takže jsem si byl celkem jistý, kudy asi budu směřovat.

Z: Tomáš by byl dobrý učitel matematiky, ale jsem ráda, že jím není (smích). Já byla na gymnáziu nejdelší dobu nadchnutá pro sportovní psychologii, ale to se v Česku nedá de facto studovat. A proč mezinárodní teritoriální studia? Mě vždy bavily jazyky a zajímala jsem se o historii, a myslím, že mi celkem jde taková ta analytická logika, možná by ze mě mohl být dobrý právník. Měla jsem nakonec přihlášek na víc škol, ale FSV jsem měla na prvním místě a vyšlo to.

Oba pracujete v bankovním sektoru, k tomu často vyrážíte na curlingové turnaje v zahraničí. Máte vůbec čas na společnou dovolenou?

Z: Na tu se dlouho těšíme, ta už dlouho nebyla.

T: Máme rádi klasické poznávačky. Třeba strávit den u moře a pak se vydat poznat nějaké památky a zajímavosti. Evropu máme procestovanou docela hodně ale třeba Asii bysme rádi poznali víc – především Japonsko.

Z: Také rádi utrácíme za kino. A je to i dobrá volba před turnajem, kdy jsme z nějakého důvodu nervózní. Lepší než sedět doma a moc přemýšlet o tom, jak budeme hrát, tak jít do kina na film a úplně vypnout.

Po olympiádě v Pekingu jste hlavními tvářemi českého curlingu. Na co byste nalákali děti, aby se k vám přidaly?

T: Pro mě je u curlingu největším lákadlem, že je to kombinace víc schopností. Není to jen o fyzické síle při metení nebo o přesnosti při odhozu, jde také hodně o strategii a přemýšlení nad tím, kam ty kameny umístit a jakým způsobem soupeře obehrát. Je to kombinace víc věcí.

Z: Já to opakuji docela často ale curling je hlavně o skvělé komunitě – tenhle sport často hrají vzdělaní lidé a je tak příjemné se v téhle bublině sportovců pohybovat. A pak je curling hodně o fair play – určitě se nestane, že by tu byly nějaké „tlačenky“ nebo ovlivnění rozhodčí. Naopak. U nás je pravidlo číslo jedna: nesmíš ponížit soupeře a nesmíš mu žádným způsobem bránit. Naopak se často v curlingu dostáváme do takových situací, že soupeři přejeme, aby mu kámen správně dopadl. Je to hodně gentlemanský sport a myslím, že tříbí ducha a formuje charakter člověka.