Na cestě dostat české taekwondo na olympiádu

Jan Fiala je v současnosti naším nejlepším mužským reprezentantem v bojovém umění taekwondo a rád by se stal historicky prvním českým závodníkem v tomto sportu na letních olympijských hrách. Je před ním však ještě náročná cesta, na právě skončeném mistrovství Evropy obsadil student UK FTVS devátou příčku.

V prvním kole ME jste porazil Slovince Korena, přestože jste výrazně prohrával.
Nezačal jsem vůbec dobře. V počáteční minutě jsem ztuhnul, nemohl jsem správně přečíst soupeřovu vzdálenost a celkově jsem reagoval pozdě. V pauze mi trenér poradil, jak narušit jeho vzdálenost a dostat se blíže k tělu a zkusit zaútočit z klinče. Ve druhém kole jsem začal jsem více a přesněji útočit, povedl se mi zásah na hlavu, a postupným tlakem jsem ho zahnal do rohu tatami, kde dostával napomínání za vykročení z bojovací plochy. Hlídal jsem si jeho pohyb a do konce druhého kola se Slovinec vybodoval na napomínáni a trestné body.

Pak ovšem nastal souboj s favorizovaným Španělem Caballerem...
Věděl jsem, že je ve světovém žebříčku na 6. místě a jakým stylem bojuje, takže jsem nastupoval s klidnější hlavou. První kolo bylo zahřívací a spíše oťukávací, oba jsme chtěli vypozorovat, jak soupeř bojuje. Na začátku druhého kola se mi povedlo zasáhnout přímo obličej a skóre bylo vyrovnané. Celou dobu jsem se ho snažil vyvést z koordinace přední nohou a zabránit útoku, bohužel byl v těchto ohledech silnější, držel si dobrou vzdálenost, a zatímco já se snažil o pohyb a následný útok, Španěl využíval delších nohou a vždy mě zasáhl na vestu přímo proti mému pohybu. I přes to, že jsem na tatami nechal všechny síly, jsem bohužel stav nedorovnal a prohrál.

Pokud byste vyhrál, byl by to cenný skalp, Caballero nakonec získal bronzovou medaili.
Byl to kvalitní soupeř, z minulosti má více medailí z mistrovství světa i Evropy. Takže si myslím, že se za svůj výsledek nemusím stydět. Byl to, až na pár mých chyb, skoro vyrovnaný boj. On po většinu času těžil z delších nohou a také z mých trestných bodů, které jsem dostal za padání a vykročení z tatami. Bohužel jsem se nedostal na bližší vzdálenost, kde bych mohl skórovat na vestu nebo na hlavu, co se mi většinou vždy daří, a tato technika mi funguje na hodně soupeřů.

Nakonec jste v kategorii do 68 kilogramů obsadil devátou příčku. Jste s výkonem na ME spokojený?
Chyběl mi takový ten stav, kdy je člověk rozbojovaný a v tempu. Přece jen, takováhle vrcholná akce po skoro půl roce bez bojového tempa není úplně ideální. Věřím, že příště to bude lepší a já do té doby zapracuji za svých nedostatcích, což byla určitě výbušnost a právě narušování soupeřova pohybu. 

Jak přísná panovala pravidla na ME kvůli pandemii koronaviru?
Koronavirová opatření byla velmi přísná. Celé mistrovství se konalo uzavřené v sarajevském hotelu s velkým kongresovým sálem. Všichni závodníci museli mít při příjezdu na hotel negativní PCR testy, nikdo po celou dobu nemohl opustit hotel, byla pro nás vyhrazena část celého hotelu, všude jsme byli nucení dodržovat rozestupy a po celý čas nosit roušku, i mimo své pokoje.

Vyskytly se i nějaké komplikace před zápasy?
Organizátoři nám docela ztížili samotné rozcvičování před bojem, protože v rozcvičovací hale mohlo být v jeden moment pouze třicet lidí a pouštěli nás tam teprve tři boje před naším bojem, což je velmi málo na to zahřát tělo a rozkopat se na lapy a odražeč. Museli jsme se tedy připravovat na pokojích a chodbách, což nebylo úplně pohodlné. Alespoň tomuto mohlo být zamezeno, když už jsme stejně všichni měli negativní testy na koronavirus. Ostatní nařízení ale samozřejmě chápu a jsem rád, že se konečně podařilo zorganizovat nějaký turnaj v tomto složitém čase.

Byla to první větší akce po půl roce, jak jste trávil čas během karanténních opatřeních?
Do nařízení vlády o zákazu sportování ve vnitřních prostorech jsme trénovali normálně v tělocvičně, poté jsme byli nuceni trénovat v malých skupinách na venkovním hřišti. Po nařízení zákazu pobývání ve více než dvou lidech a nutném vycházení ven jsme tréninky ukončili a přesunuli se do improvizovaných domácích podmínek. Od mého klubového trenéra Petra Lacka a reprezentačního trenéra Viktora Jankovského jsme měli tréninky přes videohovor. Snažil jsem se doma sám posilovat s vahou vlastního těla, a doplnil jsem to běháním venku, které naštěstí zakázáno nebylo.

Pro řadu sportovců to bylo mimořádně složité období.
K mému štěstí i neštěstí mi celá pandemie koronaviru v něčem i pomohla. Začátkem roku jsem byl zraněný, měl jsem podruhé zlomenou ruku. To mi zadělalo na problémy, jelikož léčba se protáhla, a s takovýmto zraněním nejde bojovat. Měl jsem tedy čas na zotavení, když žádné turnaje neprobíhaly. Přece jen - zdraví je to nejdůležitější, co všichni máme.

Jak jste se vůbec dostal k taekwondu?
Když mi bylo asi sedm nebo osm let, tak jsme na náměstí v Pelhřimově zahlédli exhibiční vystoupení taekwonda. Mě se to zalíbilo a chtěl jsem si to vyzkoušet. Tak mi mamka našla, kdy se konají tréninky a nastoupil jsem do oddílu, ve kterém působím dodnes.

Předlohou pro taekwondo bylo karate, jak moc se od něj váš sport liší?
My tolik nepoužíváme ruce, máme je spíše na blokování a krytí, z devadesáti procent kopeme nohama. Nejvíc se mi líbí, že je to takový komplexní a kontaktní sport – karate, ač hezky vypadá, tak tolik kontaktní jako taekwondo není. My se do sebe reálně trefujeme do trupu a do hlavy, přičemž kopy do hlavy jsou víc bodované. Proto také musíme mít povinně helmy.

Kopy v taekwondo jsou velmi rychlé, jak je rozhodčí dokáží správně bodovat?
Technologický vývoj šel velmi nahoru, takže v dnešní době máme helmy a vesty propojené elektronikou. A na nártech nohou máme takovou speciální ponožku, která komunikuje s počítačem a počítá platný zásah.

Jste držitelem nejcennějšího, černého pásku, jak dlouho vám trvalo se k němu propracovat?
Asi čtyři roky, protože jsem měl poněkud pomalejší nástup. Taekwondo mě nejprve hodně chytlo, ale na přelomu kategorie kadetů a juniorů, když mi bylo patnáct, šestnáct, jsem měl menší krizi. V tomhle věku máte kolem sebe spoustu jiných zájmů a kamarádů, chcete čas trávit i jinak a já nebyl výjimkou. Nevěnoval jsem se tréninku tolik, jak bych měl, ale brzy jsem se vrátil na správnou cestu.

Stále závodíte za mateřský klub v Pelhřimově?
Ano, jsem pořád členem oddílu SK Taekwondo Lacek, ale většinu času nyní trávím v Praze buď na akcích reprezentace nebo pod vedením kouče Viktora Jankovského. V Praze bydlím s přítelkyní, která studuje FSV.

Vy na UK studujete Fakultu tělesné výchovy a sportu, jaké máte zkušenosti s letošní distanční výukou?
Mohu říct, že studium mi nedělá žádné obtíže. Přesunuli jsme se na kompletní distanční výuku, všechny předměty máme podle rozvrhu přes online videohovory, a vyučující se nám snaží vyhovět i třeba tím, že přednášky nahrávají a my si je můžeme zpětně přehrávat nebo opakovat. Zdá se mi také, že na učení mám celkově více času, avšak má to i své nevýhody. Lépe by se samozřejmě učilo na fakultě společně se spolužáky a tak, jako tomu vždy bylo. Snad to nebude dlouho trvat a všichni se brzy dočkáme.

Proč jste si na UK FTVS vybral zrovna obor Trenér?
Rád bych se tomu věnoval i do budoucna, ostatně už jsem trenéřinou načichl ve svém domovském oddíle v Pelhřimově, kde jsem trénoval menší děti. Baví mě ta práce s nimi a jejich rozvoj. Vnímám to jako příjemný doplněk svého tréninku a rád mladším předávám něco ze svých zkušeností.

Název taekwondo se skládá ze tří částí: tae = kopat, kwon = pěst, do = cesta. Co pro vás znamená ta poslední část - cesta?
Znamená v podstatě osobní vývoj, příběh toho daného jedince. Každý trénuje jinak, má jiné zázemí, životní podmínky… Je na nás, jak si tu cestu utvoříme my sami. A jaké úsilí do toho vložíme.

Vy už máte svou cestu nyní srovnanou?
Ano, momentálně mám hlavu nastavenou na cíl kvalifikovat se na olympijské hry. Ať už na tento rok nebo za čtyři roky v Paříži.

To se ještě žádnému českému zástupci nepodařilo. Jaká cesta k tomu vede?
Evropská kvalifikace na olympijské hry proběhne v lednu v bulharské Sofii a k postupu na olympiádu je třeba dostat se do finále.