Olympijské hry nejsou jen o sportu a o radosti z vítězství. Sociologové si všímají také toho, jakou roli při jejich pořádání hraje politika, peníze nebo globalizace a jak se v nich odráží podoba současného světa. „V podstatě každé hry trpí nějakou kontroverzí, jednou je to politika, podruhé vystěhovávání obyvatel, skoro pokaždé pak předražení her,“ říká v rozhovoru pro Forum Matouš Veselský, který se na Fakultě humanitních studií UK zabývá sociologií sportu. Jako sportovní fanoušek olympiády miluje, jako sociolog se na ně ale dívá trochu kritičtěji.
Jakou roli hrají ve společnosti velké sportovní události, jakými jsou olympijské hry?
Impakt olympijských her na společnost je naprosto zásadní. Takovéto velké sportovní akce, které sociologové označují termínem mega-eventy, nejsou jen o medailích a o rekordech, ale o celé řadě dalších fenoménů.
Sociologie si všímá třeba toho, jak obrovský nástroj politické moci to je. Olympijské hry, primárně letní, jsou vedle mistrovství světa ve fotbale jednou z nejsledovanějších sportovních akcí na světě. Pořádající stát může najednou působit na miliardy lidí a ukázat se v takovém světle, v jakém chce.
Impakt je i směrem dovnitř do pořádajícího státu. Hostitelské země pro hry nestaví jen nové stadiony, často se buduje celá nová infrastruktura – železnice, dálnice, nové čtvrti. Takový mega-event může zásadním způsobem proměnit ráz města. Olympijská vesnice a zázemí, které se vybudovaly v Barceloně pro olympiádu v roce 1992, jsou dodnes využívány. V Londýně se kvůli hrám v roce 2012 revitalizovala celá část města.
Velkou roli v souvislosti s olympiádami pak hraje reklama a komercionalizace her. S tím se pojí ale celá řada kontroverzí. Příkladem může být třeba to, že největšími sponzory her do roku 2018 byly poněkud paradoxně firmy Coca-Cola a McDonald's.
Jak poznamená společnost, když se olympijské hry konají v zemích, které úplně nectí demokratické principy?
Pro organizující zemi je to silný mocenský nástroj, pro Mezinárodní olympijský výbor je to trošku selhání. Výbor takovým výběrem hazarduje nejen se svou vlastní pověstí, ale především s pověstí olympijských her jako takových. Hostit olympiádu je ekonomicky extrémně náročné. Řada zemí v posledních letech ani hry pořádat nechce, protože je to obrovská zátěž pro státní rozpočet. Se zimními olympiádami je to ještě horší, protože mají na rozdíl od letních menší sledovanost. To může nahrávat tomu, že se olympiády odehrávají v zemích, jakými je nyní třeba Čínská lidová republika.
V minulosti se objevila kritika, že se hry konají jen v bohatých západních státech a že by měly dostat šanci pořádat hry všechny země. Ale i to vyvolává problémy a kontroverze. Kvůli letní olympiádě v Rio de Janeiru se už tak zadlužená Brazílie propadla do ještě větších dluhů. V Rio de Janeiru kvůli hrám navíc zmizela velká část chudinské čtvrti Vila Autodromo. Kdo ji neopustil dobrovolně na výzvu úřadů, byl k vystěhování donucen.
Nemůže se státům strategie vykreslit se v lepším světle prostřednictvím olympiády vymstít? Přeci jen se k zemi před hrami a pak především během nich otočí obrovská pozornost médií, které si všímají nejen sportů samotných.
Všechny státy, které se rozhodnou organizovat olympijské hry, to mají dobře spočítané a vědí, co dělají. K široké veřejnosti se například téma porušování lidských práv, na které se poukazuje v souvislosti s Čínou, nemusí vůbec dostat, protože ji takové věci nezajímají a sleduje hry jen jako sportovní událost. Zabývá se jen výsledky sportovců, nebo tím, jak jsou hry připravené a jak ohromující byl zahajovací ceremoniál, a na tom si dá pořadatelská země vždy záležet.
Na začátku zimní olympiády v Pekingu žádal sportovní komentátor České televize Robert Záruba veřejnost, aby lidé neuráželi ani sportovce ani novináře, kteří do Číny jedou, protože si nikdo z nich tuto zemi dobrovolně nevybral. Zdá se, že letošní hry místo toho, aby kontinenty a společnost spojovaly, jak symbolizují olympijské kruhy, tak ji rozdělují?
S Robertem Zárubou souhlasím. Podobně se vyjádřil i kajakář Josef Dostál, který veřejně vystoupil s tím, že nezávidí svým kolegům, kteří se věnují zimním sportům, do jaké pozice je Mezinárodní olympijský výbor staví. Jedna chyba je to, kde se hry konají, a pak to, že hry jsou tak drahé, megalomanské a náročné, že státy nemají zájem o to je pořádat.
V podstatě každé hry ale trpí nějakou kontroverzí, jednou je to politika, podruhé vystěhovávání obyvatel, skoro pokaždé pak předražení her. Všechny olympiády od 60. let minulého století trpěly prodražením v průměru o 176 procent oproti původnímu plánu. Letní olympiáda v Montrealu z roku 1976 se prodražila dokonce o bezmála 800 procent, město se kvůli tomu zadlužilo na dalších třicet let.
Letos se staly součástí výbavy organizátorů olympiády i nepropustné ochranné pláště.
Poslední dvoje olympijské hry poznamenala pandemie nemoci covid-19, která z her vyřadila diváky. Neztrácejí pak takové olympiády smysl? Jak se to promítlo do financování her a do zájmu mezi sponzory?
Pandemie covid-19 ukázala, jakým způsobem velké sportovní akce fungují. Fanoušci na stadionech jsou žádoucí, dodávají atmosféru. Ale to, proč se mega-eventy pořádají, jsou televizní diváci. Na velký stadion se vejde 80 tisíc diváků, u televize jich ale může sedět i několik miliard. Ti všichni sledují událost, danou zemi a také reklamu. Pořádající země samozřejmě přijde o nějaké peníze, když na hry nepřijedou fanoušci, nejdůležitější ale je, aby se událost dostala do televize.
Kvůli letní olympiádě se v roce 2012 revitalizovala část Londýna. Jedním ze symbolů her se stala plavecká hala postavená podle návrhu architekty Zahy Hadid.
Zabýváte se i fenoménem fandění. Může být fanouškovský prožitek zprostředkovaný obrazovkou nebo rozhlasem stejně silný, jako když je člověk přímo na stadionu?
Dělal jsem rozhovory s lidmi, kteří sledují sportovní zápasy a chodí na ně. Atmosféra na stadionu je speciální. Možnost být přímo u akce fyzicky je něco výjimečného v životě a v paměti konkrétního člověka. Na druhé straně současné možnosti vysílání a obrovské množství informací, které má dnes člověk prostřednictvím internetu k dispozici, dokáže situaci velmi dobře simulovat. Řada lidí navíc říká, že když jde například na fotbalový stadion, zažije tam také spoustu nepříjemných věcí – dělobuchy, dýmovnice, tlačenice, horší viditelnost. Doma před velkou obrazovkou se vším pohodlím a s opakovanými záběry můžete mít zážitek ze hry daleko komfortnější. Sociologové si všímají toho, že není až tak podstatné být na stadionu, ale sdílet situaci s dalšími lidmi. Proto lidé chodí do různých sportbarů, kde ve skupině fandí svým oblíbeným týmům nebo sportovcům. To také potvrzuje důležitost televizních přenosů her. Vztah médií a sportu a role sportovního vysílání ve společnosti je velkým tématem sociologie.
Ne vždy ale zázemí vybudované pro hry najde další uplatnění. Areál zimních sportů postavený pro olympiádu v Sarajevu v roce 1984 dnes doslova obrůstá mechem. Místo navíc fatálně utrpělo během války v Bosně a Hercegovině.
Je dnes sport ještě vůbec hrou? Nebo už jde o něco jiného?
Je to právě ta hra, kvůli které lidé sport sledují. Vyvolává emoce – vášeň, radost, smutek. To je to, co lidé na sportu milují. Sportovní hra ale někdy může vyjít mimo hřiště, a tím ovlivňovat dění ve společnosti. Když v mistrovství světa ve fotbale v roce 2014 Brazilci prohráli v semifinále s Německem 1:7, z frustrace brazilští fanoušci na ulicích zapalovali autobusy. Šlo tedy „jen“ o hru, její důsledky byly ale velmi reálné. Hra se tím vlastně stává odrazem společnosti samotné. Vidíme to i na olympiádách, na medializaci a globalizaci sportu i na sociálních nerovnostech ve sportu.
Sociologové říkají, že sport je takový, jaká je společnost. Češi jsou milovníci fotbalu a hokeje. Co to říká o naší společnosti?
To je složitá otázka, žádný sociolog se tím dosud nezabýval. Fotbal je celosvětový fenomén. Miluje ho celý svět. FIFA má větší počet členů než OSN, což je tedy do jisté míry způsobené tím, že třeba Velká Británie v OSN vystupuje jako jeden stát, zatímco ve FIFA je rozdělená na jednotlivé svazy – anglický, skotský, velšský, severoirský.
Hokej je ale náš domácí fenomén. V roce 1908 vznikl český svaz ledního hokeje. V roce 1933 se u nás konalo první hokejové mistrovství světa. Přestože to byla u nás v té době novinka, šampionát vyvolal v celém Československu úplný poprask. Čechoslováci tehdy brali bronz, byli nejlepším evropským týmem. Do té doby neznámou hru znal najednou každý. To se pak opakovalo v roce 1947, kdy se v Praze konalo první poválečné mistrovství světa. Čechoslováci vyhráli, ve společnosti to vyvolalo úplnou euforii. Samotnou kapitolou jsou pak zápasy se Sověty po roce 1968. Jejich sledovanost se v Československé televizi pohybovala pravidelně mezi 80–90 procenty. Když se hrálo, skoro každý koncesionář se díval. Další fanouškovskou vlnu pak vyvolalo vítězství národního týmu na olympiádě v Naganu v roce 1998. A trvá to dodnes. Mistrovství světa z roku 2015, které se konalo v České republice, je dosud tím nejnavštěvovanějším v historii všech mistrovství světa, a to vše v době, kdy se českému národnímu týmu příliš nedaří. Láska k hokeji se u nás asi předává z generaci na generaci.
| Mgr. Matouš Veselský |
| Zabývá se historickou sociologií se zaměřením na sociologii sportu. Je doktorandem na Fakultě humanitních studií UK, kde o sociologii sportu vede také vlastní seminář. V rámci své disertace se zabývá tématem sportovních událostí střední velikosti a jejich dopadu na společnost na konkrétním příkladu mistrovství světa v hokeji z pohledu jeho organizátorů. Zabývá se také fenoménem hry a sportovního fanouškovství. V roce 2020 zvítězil v soutěži Science Slam. Původně uvažoval i o studiu DAMU, svůj talent a extraverzi ale nakonec raději uplatňuje během výuky a také při pořádání řady kulturních a společenských akcí na FHS UK. |
