Svěrák: Hendikepované berte jako rovnocenné kamarády

„Mým hlavním úkolem bylo a je získávat od veřejnosti peníze na stavbu a provoz a ručit za to, že budou poctivě využity,“ popisuje Zdeněk Svěrák, mimo jiné absolvent předchůdkyně Pedagogické fakulty UK (od roku 1954 studoval na Vysoké škole pedagogické v Praze), svou roli v Centru Paraple. To pomáhal před téměř třiceti lety zakládat a stále se v něm angažuje. Univerzita Karlova s ním od loňska spolupracuje.

Zdeněk Svěrák a Jan Kašpar v benefičním pořadu České televize Dobročinná akademie na podporu Centra Paraple.

Univerzita Karlova uzavřela loni v létě s Centrem Paraple memorandum. Cílem je zlepšit podmínky života lidí s hendikepem v Česku. Vy jste v roce 1994 stál u zrodu centra, jste jeho prezidentem. Proč jste se rozhodl pomáhat právě lidem s poškozenou míchou?

Rozhodla za mě nešťastná náhoda. Můj kamarád Jan Kašpar, herec Divadla Járy Cimrmana, prořezával starou lípu a spadl z toho stromu na záda... Z nemocnice mi zavolali, že utrpěl poškození míchy. Tak se stalo, že jsme měli v souboru člověka na vozíku. S přáteli, s manželi Kábrtovými a několika vozíčkáři s poškozením míchy, založili hned po Sametové revoluci v roce 1990 Svaz paraplegiků.

V roce 1993 otevřeli na pomoc vozíčkářům i centrum, nazvali ho Centrum informací a pomoci. Po několika měsících provozu však hrozilo, že přijdou o místo, kde poskytovali služby; v období „divoké privatizace“ je vytlačovala prádelna. Honza se na mě tehdy obrátil s prosbou o pomoc, museli začít znovu a jinde. A domluvili jsme se tenkrát, že vybudujeme centrum, jež bude vozíčkářům s poškozením míchy pomáhat.

Název Paraple, který jste pro centrum vymyslel, souvisí s paraplegií, ale pro vás to tehdy byl také symbol ochranného štítu. Platí to stále? Jakou podporu lidé nejvíce potřebují?

Potřebují toho hodně, protože se jim ze dne na den převrátí život. Jejich domácnost je zapotřebí zbavit bariér, musejí se naučit řídit auto jen rukama, nemohou vykonávat svou práci a hledají uplatnění v jiné; tím, že jsou upoutáni na vozík, čelí chorobám, které před úrazem neměli...

Proto jsou v Centru Paraple odborníci nejrůznějších profesí, kteří jim pomáhají tu životní změnu psychicky i fyzicky zvládnout – a vedou je také k soběstačnosti.

Paraple oslavilo v září již 27. narozeniny. Za ta léta jste měl možnost jistě poznat spoustu pohnutých osudů – utkvěl vám nějaký příběh vysloveně v paměti?

Zůstanu u Honzy Kašpara. Se svojí povahou rtuťovitého člověka, který se nezastavil, se vyrovnával s úrazem těžko, ale obdivuhodně. Největším darem pro něj bylo, když jsme mu řekli, že s námi bude dál hrát divadlo! Přidělili jsme mu všechny sedací role a potom jsme mu s Láďou Smoljakem psali i úlohy přímo na tělo. Jednu – ve hře Záskok (premiéru měla v roce 1994) – jsme trochu drze nazvali „zvědavý invalida Jirka Karásek“.

Spisovatel a vystudovaný pedagog Zdeněk Svěrák s emeritním rektorem UK Tomášem Zimou při setkání k podpisu spolupráce s Centrem Paraple.

Co vám osobně spolupráce s Parapletem dala?

Jako prezident jsem se stal „tváří“ Centra Paraple. Mým hlavním úkolem bylo a je získávat od veřejnosti peníze na stavbu a provoz a ručit za to, že budou poctivě využity. Každoroční televizní Dobročinné akademie mi sebraly dost sil, ale práce pro Paraple přinášela uspokojení i radost. V posledních letech Dobročinné akademie vystřídal benefiční díl pořadu České televize StarDance. Pro Paraple je to velká podpora – a taky já jsem si oddychl (usmívá se).

Jak by lidé měli přistupovat k lidem na vozíku?

Jako ke svým bližním, kteří měli smůlu a zaslouží si víc obdiv než lítost. Vždycky je dobré se zeptat, jestli naši pomoc uvítají, anebo to zvládnou sami. Případ Honzy Kašpara je návodem, že největší pomocí je dát jim práci přímo vedle sebe: jako rovnocenným kamarádům.