Havránek: Hodnocení ERC je velmi poctivé, nápady vynikající

„Ekonomem jsem se stal omylem, ale jsem za to nakonec rád,“‎ říká docent Tomáš Havránek, v současnosti nejcitovanější český ekonom. Působí na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK a přede dvěma lety byl Evropskou výzkumnou radou (ERC) osloven pro hodnocení prestižních ERC grantů – jako první český ekonom a nejmladší hodnotitel vůbec.

Byl jste vybrán coby první zástupce ČR v oboru „ekonomie a finance“ a zároveň nejmladší český zástupce napříč všemi obory do panelu hodnotitelů žádostí o pokročilé (Advanced) granty Evropské výzkumné rady (ERC). Víte už nyní, podle čeho si vás vybrali?

Když mne před pár lety oslovili, divil jsem se. V té době jsem ani nesplňoval podmínku deseti let aktivního výzkumu, abych si sám mohl podat žádost o pokročilý ERC grant, takže mě překvapilo, že chtěli, abych se stal jejich hodnotitelem… A když jsem se ptal proč, řekli mi, že to bylo díky mé specializaci. Věnuji se totiž meta-analýze, což je původně medicínská metoda pro analýzu odborné literatury. Kvůli tomu, že je to metoda mezioborová, získáte určitý přehled i o dalších oblastech uvnitř, ale i mimo ekonomii. Zároveň jsem nějakou dobu strávil na University of California, Berkeley, kde jsem potkal lidi, kteří mě zřejmě doporučili. Občas též píšu posudky pro časopisy mimo ekonomii, jako jsou Nature, Science nebo Journal of Clinical Epidemiology.

Prozraďte: jak takové ERC hodnocení probíhá?

Hodnocení má dvě kola. V prvním se hodnotí všechny žádosti, jichž může být šedesát až sto podle konkrétního roku. Každý projekt je detailně hodnocen několika zpravodaji najednou, kteří připraví podrobné posudky a poznámky jako podklady pro následnou diskuzi. V panelu nás bylo dvanáct a na každého připadlo pro detailní hodnocení kolem dvaceti přihlášek, ačkoli přečíst jsme museli projekty všechny. Nejprve jsme hodnotili první část: shrnutí a životopis uchazeče, celkem asi tak deset stran. Pak jsme se všichni na týden sešli a vybrali spolu projekty, které postoupily do druhého kola, což byla zhruba čtvrtina. Ty jsme si opět rozdělili a po dalším podrobném hodnocení námi i externími oponenty jsme na druhém týdenním setkání vybrali projekty, jež budou podpořeny. Celý proces je časově náročný – mně zabralo hodnocení dva měsíce čistého času.

Bylo něco, co vás při hodnocení vyloženě překvapilo?

Překvapilo mě v dobrém, že se celé hodnocení bere opravdu velmi vážně – je podrobné a velice poctivé. Až obsesivně se hlídá střet zájmů, například nemůžete hodnotit projekt uchazeče ze školy, kde jste byť jen chvíli studovali. Překvapila mě i „pracovní etika“ hodnotitelů a úředníků ERC, na což nejsem úplně zvyklý u úředníků ani u sebe. Mám ve zvyku pracovat od sedmi do tří hodin a odpoledne se pak věnuji dětem. Jednání panelu ovšem často probíhala až do osmi večer a přes noc‎ jsme dostali za úkol dodělat věci, které se nestihly... Fascinuje mě, že někteří kolegové mají takový pracovní režim, možná proto jsou i tak úspěšní. V mladším věku jsem rovněž pracoval o večerech a víkendech, ale to skončilo s tím, jak se nám narodily děti.

Odborně mne pak překvapila tematická šíře projektů; objevovala se i témata, o kterých si v ekonomických časopisech nepřečtete. Trochu mě mrzelo, že všechna jednání probíhala online. Zoom je sice fajn nouzová volba, ale člověka unavuje a osobní schůzky nenahradí. Nicméně do panelu můžete být vybráni opakovaně, tak si třeba někdy s kolegy konečně zajdeme na pivo.

Stalo se vám někdy, že vás daný projekt oslovil, že jste si řekl: „Tak to je fakt geniální“?

To jsem si řekl asi v polovině případů (směje se). Většina projektů je opravdu výborná, přihlašují se i nositelé Nobelovy ceny a odměna je vlastně větší než za Nobelovu cenu. Řada témat byla pro mě inspirací; nemohu je vědecky použít, je to důvěrné, ale některé náměty mě inspirovaly při psaní novinových článků. Ostatně: myslím, že každý vědec by se měl snažit, aby jeho práce měla větší užitek než jen odborné publikace a citace, ale aby měla dopad na společnost a život lidí. Je hezké mít pět tisíc citací, ale ještě lepší je prosadit něco, o čem věříte, že to zlepší život ostatním.

Během hodnocení jste četl a přečetl desítky ERC projektů – jak vypadá ten úspěšný?

Klíčem k úspěchu je silná myšlenka a perfektně napsaný projekt, ze kterého je jasné, že pokud nedostanete ERC grant, tak ten výzkum nelze uskutečnit. Ale vůbec nepotřebujete doktorát z nejlepších univerzit nebo publikace v nejprestižnějších časopisech. Dosavadní výsledky jsou důležité, ale primární je kvalita projektu. A vždy se bere ohled na specifika a zvyklosti daného oboru. U pokročilých grantů v ekonomii je například spíše negativním signálem, když má uchazeč papírově dobré publikace, ale jsou málo citovány, tedy moc se „nechytly“ u ostatních vědců.

Konkurence v ERC je hodně tvrdá, že?

Šance na úspěch není vysoká, ale není nulová. Mám pocit, že čeští vědci – a speciálně vědkyně – jsou často až zbytečně skromní a bojí se propagovat svoje úspěchy. Ale i to se pomalu mění; vidíme, že i v Česku lze ERC grant získat. O úspěchu často rozhoduje i štěstí, ale když to nezkusíte, tak to nikdy nevyjde... Navíc musím říci, že napsat ERC projekt je užitečná zkušenost, i když peníze nezískáte – donutí vás to rozmyslet si své další směřování. Myslím, že jednou za život by ERC projekt měl podat každý ambiciózní vědec či vědkyně.

Na některých zahraničních institucích mají i speciální oddělení, která vědcům a vědkyním s psaním ERC grantů pomáhají – je na projektech poznat rozdíl dostupné podpory?

Ano, ale záleží na konkrétním žadateli či žadatelce. Často i v projektech z prestižních univerzit, kde mají špičkovou podporu, byly až „školácké chyby“‎, třeba když hvězdný žadatel ve vědecky hvězdném projektu nevysvětlil, proč nemůže projekt uskutečnit bez financování ERC – vypadalo to, že ty články napíše každopádně, no a takový projekt nemá šanci.

Úspěšnost českých žadatelů o ERC granty se v posledních letech velmi mírně zlepšuje, ale především v přírodovědných oborech – proč se nedaří ve společenských vědách?

Na větším úspěchu českých žadatelů má zásadní podíl profesor Zdeněk Strakoš z MFF UK a prorektor UK Jan Konvalinka. Pořádání informačních workshopů, mít se na koho obrátit s dotazy či grantová podpora PRIMUS jsou nepostradatelné. Jedním z faktorů menší úspěšnosti výzkumu společenských věd je, že kladou větší důraz na prezentaci v angličtině. U nás je úroveň angličtiny stále nižší než v západních zemích. Třeba v matematice není až tak klíčové, aby byl článek napsán perfektně stylizovanou angličtinou, pokud je vědecky inovativní. Dalším faktorem je určitě minulost – v Česku byl historicky kladen větší důraz na průmysl, technologie a přírodní vědy, nikoliv na vědy společenské, které též zasáhla za minulého režimu silná ideologizace.

Ekonomie na Univerzitě Karlově je nicméně opakovaně hodnocena jako jeden z nejlepších oborů na škole – co podle vás stojí za tímto úspěchem?

Pro jakékoliv mezinárodní hodnocení výzkumu jsou klíčové publikace a citace. Ústav CERGE-EI, společné pracoviště Univerzity Karlovy a Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR, má hromadu špičkových publikací. Institut ekonomických studií (IES) na FSV má zase hodně citací. Třeba mezi pěti nejcitovanějšími českými ekonomy jsou čtyři zástupci IES a pak Jan Švejnar z CERGE-EI. Takže bych řekl, že obě instituce přispívají ke zlepšujícímu se hodnocení podobnou vahou, i když část výstupů CERGE-EI se možná počítá Akademii věd. Myslím, že IES i CERGE-EI se vzájemně výborně doplňují a spolupracují ve výuce i výzkumu. CERGE-EI je opravdu špičkové pracoviště, které se může srovnávat s těmi nejlepšími departmenty v zahraničí (ekonomové Filip Matějka a Jakub Steiner již získali tři ERC granty – pozn. redakce). Řekl bych to takhle: CERGE-EI má granty ERC, na IES o těch grantech zase rozhodujeme (usmívá se).

Proč jste se vydal na dráhu vědeckého ekonoma?

Jako kluk jsem četl science fiction a fascinoval mě technický pokrok. Ten doopravdy odstartoval kolem roku 1800 spolu s průmyslovou revolucí. Fascinoval mě ten zlom – čím se stalo, že pak mohlo dojít k tak výraznému rozvoji a trvalému růstu životní úrovně? Myslel jsem si, že je to ekonomická otázka, takže jsem šel studovat ekonomii. Až později jsem zjistil, že to je otázka spíše sociologická. Takže ekonomem jsem vlastně omylem, ale jsem za to nakonec rád... S mou disciplínou, s meta-analýzou, jsem se poprvé setkal před lety ve skriptech profesora Štěpána Jurajdy a následně během studijního pobytu ve Finsku, kde o ní přednášel profesor Pekka Ilmakunnas. Pod jeho vedením jsem na toto téma napsal první seminární práci a meta-analýza se mi zalíbila natolik, že jsem se jí začal věnovat. Umožňuje nám očistit výzkum o publikační selektivitu, což je klíčové v kontextu současné replikační krize nejen ve společenských vědách.

Co a jak vědecky zkoumá ekonomie?

Většina lidí si myslí, že my ekonomové počítáme peníze. Možnosti výzkumu v ekonomii jsou však široké, třeba i řešení globálního oteplování je do velké míry ekonomická otázka: musíte spočítat, jak danit emise oxidu uhličitého, musíte vybalancovat náklady a výnosy omezování emisí... Je nutné emise omezit, ale pokud je omezíme příliš, bude to tak drahé, že zbytečně sebereme prostředky třeba ze zdravotnictví a společnosti to naopak uškodí. Porovnání nákladů a výnosů je základní ekonomický princip. Ekonomické řešení klimatické změny je hlavně ve výsadbě stromů.

A co jsou „vaše témata“‎, co vás těší a zajímá?

Výzkumných projektů mám více, ale témata, která mě aktuálně nejvíc baví a která se snažím popularizovat, jsou optimální inflace a správa devizových rezerv. Podle centrálních bank je ideální roční inflace dvě procenta, ale kde se tato hodnota vzala? Proč nemáme v České republice dlouhodobě nulovou inflaci, která je intuitivní a přesně odpovídá Ústavě – abychom si za tisíc korun koupili stejně hodnotný nákup tuto sobotu i za třicet let? Celkově existuje 230 odborných studií odhadujících optimální inflaci a průměrný odhad je 0,03 procenta, tedy de facto skutečná cenová stabilita. Hluboce věřím, že skutečná cenová stabilita by nám všem pomohla. Byli bychom jednou z prvních zemí, jejíž měna bude stabilním uchovatelem hodnoty. Pak bychom mohli snáze plánovat úspory na důchod a spoření pro děti.

A druhé téma jsou devizové rezervy, kde máme jako stát „nasysleno“ 3,5 bilionu korun. Tato obrovská suma teď v podstatě leží na běžném účtu, přitom kdybychom část po vzoru Norů, Švýcarů nebo Singapurců investovali, vydělávali bychom v průměru 200 miliard ročně navíc. Mohu se mýlit, možná je v tom nějaký problém, který nevidím, ale za pět let diskuzí mě nikdo o opaku nepřesvědčil. Takže vedle výzkumu a výuky mě teď profesně naplňuje i takový, řekněme, měnový aktivismus: prosazovat v centrální bance věci, o nichž hluboce věřím, že jsou správné.