Tématem jí jsou především soudobé a experimentální opery. Opery, jež jsou sice jako žánr leckdy považovány za přežitý hudební druh, ale do nichž invenční autoři – jako třeba Louis Andriessen s režisérem Peterem Greenawayem – vkládají nový náboj. Na velkých operních scénách mísí hudbu i hudební divadlo spolu s promítáním filmů a využívají i dalších médií, postupů a technologií, kdy se celá opera odehrává klidně i v taxících jedoucích metropolí...
Jakou operu má Tereza Havelková, vědkyně z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty UK, vlastně nejraději? Která je tím nejoblíbenějším dílem? „Píšu hlavně o tom, co mám ráda,“ směje se muzikoložka a kulturní analytička, jež studovala v Amsterdamu, Berlíně i New Yorku. A o moderních operách, jejich inscenování a významech píše tak dobře, že jí v březnu vyšla knižní monografie Opera as Hypermedium: Meaning-Making, Immediacy, and the Politics of Perception (2021) v renomovaném vydavatelství Oxford University Press (OUP).
Rok na oxfordské vydání
„Nová kniha vyšla nejprve 15. března v USA, pak teprve byla k dispozici také na britském Amazonu. Poštou mi přišla právě v době nejtvrdšího lockdownu v Česku, takže jsem neměla ani možnost ji více propagovat... Proces byl relativně zdlouhavý; obnášel editování, přípravy rejstříku a podobně. Když mi přišla, cítila jsem vlastně menší úlevu a zadostiučinění, než bych čekala. V tu chvíli je člověk rád, že vše klaplo a máte to za sebou! Časem mi ale dochází, jak je to super a mám z knihy obrovskou radost,“ líčí sympatická doktorka humanitních věd.
Jak se dostala k tak elitnímu nakladateli? „Měla jsem štěstí, že jsem se na jedné mezinárodní konferenci potkala se Suzanne Ryan Melamed, s bývalou hlavní editorkou nakladatelství OUP přes humanities, která o tu knihu opravdu stála,“ vysvětluje Havelková.
Editorku pak mimochodem pozvala i na workshop do Prahy, aby tuto možnost pomohla otevřít i dalším českým kolegům.
Samotná výroba knihy trvala od odevzdání rukopisu asi rok; devět měsíců od poslední revize. Oproti tuzemské praxi zůstali experti, kteří knížku recenzovali, anonymní i po vydání knížky o 200 stranách. „Neoficiálně také navrhujete seznam relevantních recenzentů. A mám asi i štěstí, že jak jsem různě studovala v zahraničí a jezdím na mezinárodní konference, tak spoustu těch ,velkých jmen´ znám. Zhruba deset jsem jich jmenovala, přičemž s tím, že jde opravdu o reprezentativní kapacity, tak si asi někoho vybrali. Dodnes ale oficiálně nevím, kdo to byl – a to ani ve chvíli, kdy je kniha venku. Není to zcela zaslepené; oni věděli, kdo jsem já jako autor a patrně k tomu také přihlíželi,“ líčí Havelková cestu do veleslavné „knižní stáje“.
Vztahy mezi médii a živostí
Kniha se věnuje moderní opeře; sestává z úvodu, čtyř hlavních částí a závěru. „Výchozí úvaha knížky je taková, že opera je dnes často považována za uměleckou formu, jež je do značné míry irelevantní, obsolentní, přežitá – a v určitých ohledech i podezřelá s těmi všemi představami a hodnotami, které se s ní pojí; v současné době již existuje bohatá literatura, která operu kritizuje z pozic postkoloniální anebo genderové teorie. A já si kladu otázky, jak tato ,přežitá´ forma může být dnes ještě relevantní, co přináší. Proto mě zajímaly opery, které se situují v současné mediální společnosti, pracují s mediálními technologiemi – a to jsou jednak opery zcela nové, jednak inscenace opery tradičního repertoáru, ovšem produktivním a řekněme že progresivně sebekritickým způsobem používají moderní technologie,“ říká Havelková.
Přiznává, že její práce – která dešifruje vztah médií a opery v širším kontextu kulturní analýzy – je hodně teoreticky zaměřená: kapitoly se postupně věnují alegorii a excesu, divadelnosti a absorpci, živosti a medialitě, synestézii a anestézii.
„Ptám se, jak v rámci opery jako žánru fungují obecnější mechanismy – třeba spojení živé a mediální performance anebo produkce významů v multimediálním komplexu, politická intervence v rovině percepce a podobně. Zajímá mne, jak jsou naše smysly akulturovány, jak se učíme ,vidět a slyšet´ věci určitým způsobem, jak nás média anestetizují a jak nás opera skrze zvuk i obraz může naopak senzitivizovat,“ vypráví Havelková, jejíž kniha nabízí obecnější teoretické nástroje k uchopování současné audiovizuality či mediální reality v kontextu filozofie umění. Přestože je to kniha o (experimentální) opeře, čtenář by měl znát Rolanda Barthese či Jacquese Derridu.
Know-how nejen z Columbie
Například nejnovější opera Philipa Glasse je celá situována do prostředí cirkusu, evokuje spektákl a využívá nová média. Originální „kusy“, které Havelkovou zvláště zajímají, jsou z dílny nizozemského Louise Andriessena a Petera Greenawaye (Rosa, Writing to Vermeer), wagnerovské inscenace Roberta Lepageho v Met či La Fura dels Baus ve Valencii. „Píši hlavně o velkoformátových produkcích, které jsou pravými spektákly a často se odehrávají také v architektonicky působivých budovách: ve Valencii (podobná luxusní jachtě, foto dole), New Yorku nebo Los Angeles,“ vysvětluje muzikoložka.
Ke kosmopolitnímu světu má blízko. Doktorát vystudovala v Nizozemsku na Amsterdam School for Cultural Analysis při tamní univerzitě. „Je to velmi progresivní centrum kulturní analýzy, dnes již světově proslavené. Výhodou je i plně anglofonní prostředí v humanitních vědách; Nizozemci brzy pochopili, že pokud chtějí být relevantní, musejí se plně napojit na světový diskurz,“ říká Havelková, jež podnikla stáže už během magisterského studia na Royal Holloway nebo Humboldtově univerzitě v Berlíně.
„Formativní pro mě byla také fulbrightovská stáž na Columbia University v New Yorku (níže na snímku tamní Metropolitní opera), kde jsem se začala učit ,dělat vědu´ novým způsobem,“ říká uměnovědkyně, jež psala celou novou knihu – plnou jazykových a filozofických nuancí – přímo v angličtině.
Jak takto nabyté unikátní know-how uplatňuje na FF UK?
„Máme velmi šikovné studenty, vedu doktorandy. Moc mě těší, jak se i naše bakalářské a magisterské studenty daří vést k mezinárodní vědě. Už jezdí na konference, přijímají jim příspěvky. Dva mí diplomanti se rovněž uplatnili v prestižních Ph. D. programech: jedna kolegyně se v britském Huddersfieldu věnuje hudbě 20. století, další absolvent se dostal na NYU. Mám i jednoho zahraničního doktoranda,“ vypráví nadšeně. „Škoda, že kvůli univerzitním pravidlům nemůžu mít celkem více než dva, v zahraničí to je běžné a zájem by byl, právě i ze zahraničí.“
Kromě vědy a výuky samozřejmě sleduje svoji velkou zálibu – operu. Hodně se jí nejen kvůli koronaviru přesunulo do online světa, existují servery jako medici.tv, operní scény mají i své placené platformy s přenášenými premiérami anebo souvisejícími internetovými přenosy ze zákulisí, z backstage.
A jak se daří moderní opeře v ČR? „Nejsou tu asi hlavně ty vhodné produkční podmínky. To, co potřebují zmíněné velké produkce, je silné finanční krytí. Takže jsou zde spíše komornější věci, často je to hudební divadlo mimo oficiální instituce. A tam se, myslím, zajímavé věci odehrávají,“ uzavírá Havelková, jejíž kniha oslovuje celý svět.
| Mgr. Tereza Havelková, Ph. D. |
| Působí v Ústavu hudební vědy FF UK, kde původně absolvovala magisterská studia (muzikologie). Doktorát získala na Amsterdamské univerzitě v Nizozemsku. Má za sebou také zahraniční stáže na Royal Holloway University of London, Humboldt-Universität zu Berlin a v rámci Fulbrightova programu na Columbia University v New Yorku. Je mimo jiné zakladatelkou a někdejší šéfredaktorkou časopisu hisVoice, který se věnuje „jiné hudbě“. Ve své odborné a vědecké práci se zaměřuje především na operu, hudební divadlo a multimédia, k nimž přistupuje z pozic kulturní teorie a analýzy. Ve výuce se věnuje též tématům z hudby 20. a 21. století, teorii zvuku a problematice hudby a genderu. Je autorkou řady studií; nově vydala monografii Opera as Hypermedium (2021) v prestižním vydavatelství Oxford University Press. Přednáší často též v zahraničí: Bostonu, Paříži či Utrechtu. V současné době dokončuje práci na projektu Grantové agentury ČR k tématu Národní divadlo a normalizace. |
