„Ságy o ,věku Sturlungů´ zkoumám v rámci své akademické činnosti na Filozofické fakultě UK už přibližně deset let,“ líčí Lucie Korecká, jež o nich sepsala a nedávno i vydala obsáhlou knihu Věk Sturlungů: Ságy o islandu třináctého století (2020), kterou vydalo fakultní nakladatelství. Umí norsky i islandsky, přičemž překládá ze staroseverštiny a také z faerštiny. Vydala se též do archivů na Islandu, aby rozuměla světu dávných islandských ság - putovala i k Sólfaru, sluneční lodi, která stojí v Reykjavíku.
Když bylo Lucii Korecké šest sedm let, dostal se jí do rukou knižní Hobit. Učaroval jí – a následovaly další Tolkienovy knihy, Pán prstenů, Silmarillion, pak Edda a i severské ságy. Po gymnáziu, kde se učila angličtinu a němčinu, zamířila ke studiím na Filozofické fakultě UK. Jak vzpomíná, měla ještě štěstí, že stihla přednášky Heleny Kadečkové (1932-2018), legendární české nordistky, islandistky a překladatelky.
Dnes Lucie finišuje doktorát (Ph. D.) a sama překládá – do nové knížky Věk Sturlungů napsala úvodní studie a vybrala šest ság: jednu třeba o Þorgilsovi Zaječím pysku. „Při výběru textů jsem kromě historické zajímavosti přihlížela k tomu, aby přeložené ságy byly čtivé,“ řekla magazínu Forum skandinavistka Korecká (na snímku vpravo pózuje v muzeu Ságy o Njálovi v Hvolsvöllu).
Oč v knize jde? První dvě třetiny 13. století představovaly v dějinách Islandu dramatické období, označované podle nejvýznamnějšího rodu jako „věk Sturlungů“.
„Docházelo v něm ke krvavým bojům a k zásadním společenským a politickým změnám, ale také k rozmachu kultury a písemnictví. Způsob, jakým Islanďané definovali svou identitu, prošel v této době určitými změnami, ale zároveň si zachoval i výrazné prvky kontinuity,“ líčí anotace.
Všechny tyto aspekty se odrážejí v takzvaných „ságách o současnosti“, zapsaných zpravidla pouhých pár desetiletí poté, co události proběhly. Texty proto nabízejí bezprostřední vhled do názorů a hodnot ústředních osobností tehdejšího života. Nová knížka předkládá čtenářům vůbec první české překlady textů tohoto žánru, doplněné o kulturně-historický úvod a studii zaměřenou na vztah mezi dějinnými událostmi, kulturní pamětí a narativními prameny.
Věk Sturlungů je pěkně těžká kniha, hmotností – má 460 stran – a místy možná i na pochopení řady souvislostí, pro sledování četných hrdinů... Komu je vaše nová kniha určena? Mohou ji číst i laici, zájemci o Island, ságy či fantasy literaturu?
Určitě jsem se snažila knihu zpracovat tak, aby byla přínosná nejen pro kolegy medievisty, ale aby oslovila i širší okruh čtenářů. Úvod je napsaný tak, aby laickým čtenářům přiblížil historický a kulturní kontext ság (vlevo Króksfjarðarbók, rukopis Ságy o Sturlunzích ze 14. století) – a i při výběru textů jsem kromě historické zajímavosti přihlížela k tomu, aby přeložené ságy byly čtivé.
Vybrala jsem tedy takové ságy, jež mají jasně uspořádanou dějovou linii a výrazné hlavní postavy, kterým čtenáři budou fandit – ne proto, že by to byli dokonalí superhrdinové, ale právě proto, že nejsou, že mají i svoje lidské chyby a slabosti, díky kterým působí uvěřitelně...
Takže knihu doporučíte i čtenářům beletrie?
Myslím, že ságy ocení hlavně příznivci historických románů a obecně zájemci o dějiny, neboť se jedná o autentické dobové záznamy skutečných událostí, které ale zároveň nepostrádají poutavé příběhy.
Fanoušci fantasy žánru budou možná lehce zklamaní, že v textech chybí magie a nadpřirozené motivy, ale bude pro ně snad zajímavé se dozvědět něco o prostředí, v němž byla zapsaná staroseverská mytologie a další texty, které inspirovaly J. R. R. Tolkiena a jiné autory fantasy. Totéž platí pro příznivce klasických staroislandských rodových ság, kteří se v knize dozvědí, za jakých okolností tyto texty v psané podobě vznikaly. Milovníci Islandu zase mají možnost zjistit, co se před stovkami let dělo na jejich oblíbených místech.
Čtení je to tedy zajímavé, poutavé, ale jaký je největší odborný přínos publikace?
Hlavním cílem odborné části publikace je přehodnocení vztahů mezi středověkým Islandem a Norskem. Islanďané přijali ve 13. století vládu norského krále, což badatelé v historickém výzkumu tradičně interpretovali jako tragickou ztrátu národní nezávislosti.
Inscenované vikinské souboje v moderním Reykjavíku (2018).
V obsažené studii se snažím ukázat, že prameny takovou interpretaci nepodporují a že prezentují mnohem komplexnější, mnohovrstevnatý vztah mezi islandskými lokálními aristokraty, norským panovníkem, církví a dalšími vrstvami středověké severské společnosti. Ságy nám tak odhalují různé prvky středověké islandské identity, které se v jednotlivých textech vzájemně kombinují a doplňují. Věřím, že téma konstrukce indentity ve středověkých pramenech má potenciál oslovit i další kolegy z oboru historie a kulturních dějin a že by nepochybně mohlo podnítit vznik zajímavých komparativních studií (usmívá se).
Hovořili jsme předtím o tom, že jste se tématu vlastně věnovala v diplomové i disertační práci na FF UK. Kolik času jste studiem podkladů a překladů strávila – dá se to sečíst?
Práci na samotném překladu předcházel badatelský zájem o středověký Island. Ságy o „věku Sturlungů“ zkoumám v rámci své akademické činnosti na Filozofické fakultě UK už přibližně deset let. Na jejich překlad jsem pomýšlela už dlouho, ale zpočátku to byla spíše výzva, na kterou jsem si moc netroufala. Po zvládnutí několika dalších překladatelských úkolů – kolektivního překladu „lživých ság“ (2015) pod vedením Jiřího Starého (rozhovor s ním přinášíme níže - pozn. red.) a překladu rodových ság s nadpřirozenými motivy, vydaných v knize Sám spatříš svět stínů (2018) – jsem se k tomu nakonec odhodlala. Samotná práce na Věku Sturlungů, od výběru textů přes zadání projektu u Grantové agentury UK až po finální redakční úpravy a vydání, trvala asi tři roky.
Máte na kontě dvě knižní monografie. Co chystáte dalšího?
Do budoucna bych ráda pro edici Medium přeložila ságy, které pojednávají o jiných oblastech Severu, než je „obvyklý“ Island a Norsko – tedy o Faerských ostrovech, Orknejích a Grónsku. Nezbývá než doufat, že tomu budou Óðin, Norny a také fakultní instituce nakloněny!
Lucie Korecká, překladatelka a editorka knihy Věk Sturlungů, před Sólfarem, sochou v podobě symbolické vikinské lodi v Reykjavíku (2015).
O novém knižním počinu hovořil magazín Forum rovněž s doktorem Jiřím Starým z Ústavu germánských studií UK. Jeho specializací je staroseverská literatura, nicméně úplně původně studoval formální a aplikovanou lingvistiku na Matfyzu. Jak se tedy dostal k bájnému Þórovi (Thórovi), ragnarǫku i dalším severským příběhům?
„Bylo to tak trochu přes Bergmanovy filmy a Wagnerovy opery,“ říká k tomu Starý, jenž následně studoval filosofii a religionistiku na „fildě“ plus následně staroseverské náboženství i jazyky na mnichovské Ludwig-Maximillians-Universität, známé LMU. Následně působil v Reykjvavíku a po roce 2004 vydává či edituje jednu knihu za druhou. Poměrně nově řídí celou edici Medium ve Vydavatelství FF UK, kde vyšel právě i zmíněný Věk Sturlungů.
Tuto knihu jsme již představili důkladně v interview s Lucií Koreckou. Vy danou edici vedete. Jak je koncipována, co je jejím hlavním tématem – jaký středověk?
Cílem naší edice Medium je zprostředkovat českému publiku co nejpestřejší spektrum středověkých textů, zejména takových, které zatím nebyly do češtiny přeloženy. Snažíme se ukázat, v jak mnoha jazycích středověká literatura vznikala, jak mnoha tématům se věnovala a jak neotřelým – a pro nás až šokujícím způsobem – k nim dokázala přistoupit. Zkrátka aby poněkud nabourala všeobecný názor, že středověké písemnictví sestávalo z životopisů světců, teologických traktátů a císařských bul...
Prozraďte tedy, prosím, co dalšího máte v plánu vydat, případně i kdy?
Prvním svazkem, který by se měl letos objevit na trhu, je kniha Jen pekla se bojím! – ve skutečnosti antologie nejstarší staroseverské křesťanské literatury. Staré Seveřany doby vikinské a skandinávského středověku si má člověk obvykle tendenci spojovat s pohanstvím, v jeho stínu ale stála zajímavá – a počtem děl rozsáhlejší – severská literatura křesťanská. Kniha představuje sbírku unikátních a občas vcelku bizarních děl, která demonstrují, jak barvité a nečekané podoby na sebe mohlo křesťanství na periferíích Evropy brát.
Chystáte i něco pro středověk typičtějšího, „klasického“ – řekněme?
Krok ke středověku „jak ho známe“ a středověkému literárnímu kánonu představuje překlad Boëthiova klasického spisu De institutione musica. O pozici, kterou mělo toto na počátku 6. století sepsané dílo, svědčí, že se v 15. století stalo pravděpodobně první tištěnou knihou o hudbě v Evropě. A také to, že bylo na Oxfordské univerzitě užíváno jako učební text ještě v 18. století, tedy úctyhodných dvanáct staletí po svém sepsání!
Přesto je tahle kniha vším jiným nežli „učebnicí“ v obvyklém smyslu slova a nebojí se načínat tak „filosofická“ témata, jako je vztah hudby, lidské duše a lidské společnosti či si položit otázku, zda vlastně svou „hudbou“ nezní veškerý svět kolem nás.
Vyjde letos či příští rok ještě něco dalšího?
Posledním dílem, které bych chtěl zmínit, je sbírka středohornoněmeckých textů Přenáramné rytířství, jejímž tématem je v současnosti tak neúnavně přetřásaná otázka vztahů mezi mužem a ženou. Kniha bude – předpokládám – pro čtenáře asi tím největším překvapením: rytířská kultura totiž žije tradičně v našem povědomí jako producent nekonečných – a dosti nudných, to si přiznejme – textů, v nichž rytíři bez bázně a hany nezištně a bez nároku na sladkou odměnu slouží svým ideálním a ctnostným „dámám“...
A tady to bude jinak, že?
Už jen zdravý rozum nám napovídá, že jenom tak asi rytířský svět v realitě vypadat nemohl a pět vybraných textů (Mauricius z Kraúnu, Pás, Pověst o srdci, Turnaj jeptišek, Růžový keř) nás v tomto podezření jenom utvrdí. 
Třeba tím, že jsou obvykle krátké a při jejich četbě se rozhodně nenudíme, stejně jako tím, že si jejich hrdinové a hrdinky kladou otázky dosti podobné těm, které trápí i dnešní muže a ženy. A v neposlední řadě tím, že tyto otázky umí položit – a nejednou i zodpovědět – podstatně přímočařeji a brilantněji než opusy dnešních „vztahových poradců“. Žádný z přeložených textů ještě v českém jazyce nikdy nevyšel tiskem.
Vlevo památník bitvy na Örlygsstaðech, rozhodující události „věku Sturlungů“.
Zdá se mi, že se toho na poli odborného studia oné staré Skandinávie v Česku dost děje – nedávno jsme i hovořili s Janem A. Kozákem z FF UK o Óðinovi a jeho výzkumu v Bergenu. Čím to, zvyšuje se i zájem, počty expertů?
Zájem o starou severštinu mezi studenty mne osobně samozřejmě těší a snad v budoucnosti konečně povede k tomu, že se kromobyčejně rozsáhlá středověká skandinávská literatura dočká v Čechách odpovídající odezvy. Druhá otázka mi ale přijde až příliš optimisticky položená. Pokud pod „experty“ myslíte ty, kdo o staré severštině, staroseverské literatuře a společnosti něco ví, pak ano: jejich počet se zvyšuje – a to je dobře. Pokud jste tím ale myslel akademiky, kteří by měli staroseverský jazyk, literaturu či náboženství takříkajíc „v popisu práce“, tak vás musím zklamat: takový neexistuje v Česku stále ani jeden.
Podoba vikinské vesnice, která byla postaveno na Islandu (Stokksnes pod Vestrahornem) pro účely filmového natáčení v roce 2010.
