Česká secese znovu ožívá ve Wittlichově knize

Po téměř čtyřech desítkách let se Nakladatelství Karolinum rozhodlo vydat znovu jedno ze zásadních děl o české secesi. Při jeho revizi profesor Petr Wittlich zjistil, že práce textově obstojí i v dnešní době, takže změna oproti předchozím vydáním v Odeonu spočívá zejména v atraktivnějším grafickém zpracování a větším počtu barevných reprodukcí.

Petr Wittlich pochází z umělecké rodiny. Tatínek v mládí odešel z domu s kočovnou hereckou společností, maminka byla dcerou hudebníka. Jeho to však zprvu táhlo do lesa, který pro něj coby skauta představoval velkou romantiku. Ze snu být lesním inženýrem jej však vyléčil otec, jenž ho poslal na celý měsíc na brigádu počítat kulatinu. „A když to nevyšlo o dvacet haléřů, musel jsem všechno počítat znovu,“ popisuje Wittlich, co jej od tohoto směru odradilo.

Odmalička však kreslil a sbíral různé obrázky, takže se rozhodl věnovat spíše umění. „Brzy jsem ovšem poznal, že na skutečného malíře nemám dost trpělivosti. Opravdový malíř má v sobě potřebu stále tvořit; já jsem si vždy jen něco vyzkoušel,“ přiznává. V roce 1951 úspěšně vykonal přijímací zkoušku na Filozofickou fakultu UK, na obor dějiny umění, a malířství se převážně věnoval už jen jako teoretik. A hlavním tématem jeho výzkumu se stala secese.

Příležitost pro odborný diskurs

Kniha Česká secese z Wittlichova pera vyšla poprvé v roce 1982 v Odeonu, a to v úctyhodném nákladu dvacet tisíc výtisků. Podruhé tamtéž v roce 1985. Současné vydání v Karolinu doznalo po textové stránce jen minima změn, nicméně grafické zpracování Jana Šerých a přidání dříve nedostupných obrazových materiálů přeměnily knihu ve vskutku důstojnou reprezentativní publikaci vypovídající o jedné epoše moderního výtvarného umění.

„Třetí vydání nejenom poslouží mladším vrstvám uměnímilovného čtenářstva získat aktualizovaný celkový pohled na velkou etapu vývoje českého umění před první světovou válkou, ale i snaze vrátit práci do současného odborného diskursu. Hlavním problémem výkladu dějin českého novodobého umění je totiž stále otázka jeho základního hodnocení. A ta se klade jako otázka po jeho originalitě,“ vysvětluje Wittlich.

Sami secesní umělci měli v tomto směru sebekritické pochybnosti. Miloš Jiránek, uznávaný mluvčí a hybatel Spolku výtvarných umělců Mánes, řekl roku 1908 v přednášce O českém malířství moderním: „Naše umění charakterizuje právě neúplnost, umělecká neodpovědnost, nedomýšlení a nedopovídání. Měli jsme řadu talentovaných lidí, ale málo umělců, tj. lidí odpovědných, kteří by byli realizovali dílo chtěné a úmyslné… Nenajdete tu onen pevně sečleněný, logický vývoj, kterým se vyznamenává umění francouzské. K nám zaléhají jednak opožděné vlny, slabé ohlasy velkých proudů a událostí zahraničních, jednak tu vystupuje několik osobností, několik individualit tak silných, že se domohly samy o sobě jistých výsledků, ale přitom utrpěly na svém vzrůstu i svém vlivu osamoceností, ve které žily...“

Podle Wittlicha ale Jiránek poměřoval české umělce francouzským metrem, a lze mu tak vytknout dnes už prodiskutovanou vztahovost centra a periferie. Avšak i Bohumil Kubišta, sám velký aktér v těchto otázkách, konstatoval roku 1912 ve své kritice výstav, že české malířství dohonilo Francouze, co se týká kultury formy, že je však jinou otázkou, začíná-li již tvořit z vlastního duchového fondu.

„Nároky vznášené jednotlivými umělci nebo i jejich skupinami se budou vždy lišit, nebo si protiřečit. Tyto diference patří k živému reliéfu dobového uměleckého dění a vytvářely jeho dynamiku. Samotný pojem secese, jak jej užívám, je na tom založen a postihuje zejména názorové generační rozdíly. Otázka po samotné hodnotě českého moderního umění ale nemůže být zodpovězena jen dobovou diskuzí. Podstatný je celkový obsah této diskuze, a nikoliv jednotlivé hlasy. A zásadní je samotná tvorba, viděná ale z nadhledu, který umožňuje naše časová historická distance od těchto událostí,“ dodává profesor Petr Wittlich.

Secese jakožto morální pojem

Vymezování pojmu secese věnuje autor celou první kapitolu knihy. Je totiž mnohem složitější, než jak bývá vykládán ve škole či slovnících. „Původní význam pojmu secese nebyl umělecký, ale morální,“ upozorňuje Wittlich. Tehdejší umělci dobře znali latinu, a proto vycházeli z termínu secessio plebis a jeho příběhu, jenž zahrnoval první politickou stávku v dějinách, kdy došlo ke konfliktu mezi římskými patriciji a plebejci. Plebejci odešli na protest na Svatou horu a vrátili se, až když byly jejich požadavky splněny. „Stejnou motivaci nesly i secesní spolky mladých umělců, které se po příkladu francouzského Salonu nezávislých snažily zjednat právo veřejného projevu pro nekonvenční umění skupinovým vystoupením,“ líčí kunsthistorik.

Pro pochopení jejich nespokojenosti je zapotřebí přiblížit, jak fungoval tehdejší trh s uměním. Institut individuálních výstav ještě téměř neexistoval, konaly se hlavně ty hromadné. Umělci se tak mohli prezentovat jen na výročních výstavách, v tuzemsku pořádaných Krasoumnou jednotou nejprve na Žofíně, později v Rudolfinu. Na takové akci se pak sešla díla všech žánrů. „Tisíce obrazů byly vyvěšeny v řadách nad sebou, přičemž hlavní pozornost upoutaly ty největší a díla nejlépe vyhovující vkusu publika,“ popisuje Wittlich.

Mladí umělci si oprávněně stěžovali, že jejich menší obrazy nejsou ani pořádně vidět! Vlastním problémem ale byla kvalita vystavovaných děl, jež byla pro secesní spolky zásadní. Proto došlo k takzvané secesi, tedy odtržení. Mladí si založili vlastní spolky, v nichž si mohli konkurovat umem. „Pojem secese byl tedy navázán na toto vystoupení mladé generace, která se začala hlásit k modernímu umění,“ zdůrazňuje profesor Wittlich; secese se pojila s pojmem moderna.

Česká secese z Mnichova

Vzdor začal doutnat také na Akademii výtvarných umění, kde působili profesoři, kteří dbali na klasickou akademickou výuku dle antických modelů. Kresba podle přírody, jak se říkalo, stála až na druhém místě. „Příkladem nespoutaného umělce je Luděk Marold, jenž se kvůli karikatuře dostal do sporu s profesorem Antonínem Lhotou a následně byl ze školy vyloučen. Odešel na mnichovskou akademii, kde se již rozvíjela moderní malba podle přírody a živých modelů. První česká secese tedy vznikla v Mnichově, protože za Maroldem dorazili další nespokojenci jako Alfons Mucha nebo Karel Mašek,“ vypráví Wittlich. Společně pak zamířili do Paříže, kde během pár let dosáhli úspěchu a v polovině devadesátých let 19. století byli vyhraněnými osobnostmi.

V této éře se i v Čechách začala projevovat skupina umělců, jež vycházela ze spolku Mánes a do níž patřili Max Švabinský, Antonín Slavíček či Jan Preisler, kteří začali v roce 1896 vydávat časopis Volné směry a dva roky poté i vystavovat. Právě oni vytvořili jádro „české secese“. Když se dnes řekne secese, vybavíme si většinou Muchu a jeho plakáty. Pro Wittlicha je však spojena zejména s Preislerem. „Právě on pro mne ztvárňuje hlavní projev české secese, snad ještě vedle Slavíčka či sochařů Mařatky a Štursy nebo architekta Kotěry,“ prozrazuje profesor.

Při listování knihou bude běžný čtenář překvapen šíří celého směru. „Podepsala se na tom ,propaganda´, která vyzdvihovala Muchu. Nebudu zastírat, že jsem se na tom také podílel. Propagovány byly jak Muchovy plakáty, tak Slovanská epopej, jejíž příběh se dobře prodává,“ připomíná profesor. Kapitoly nesou názvy jako Malíři duše, Jaro či Pohádka. Autor v nich neusiluje o historický popis osobností, neboť ten je již dostatečně znám, ale o zobrazení jejich vzájemných vztahů a vystižení prostředí, které umožňovalo originalitu a imaginaci.

„Na secesi mě nezajímá lineární cesta do avantgardy, ale to, že secesní kulturní model dokázal vytvořit celistvou kulturu. Proto jsem v knize použil schéma rovnostranného trojúhelníku vepsaného do kruhu, kde jeho vrcholy zastupují hlavní tendence českého secesního umění, jež spatřuji v impresionismu, symbolismu a ornamentalismu. Dnes bych to modifikoval jako tendence k senzualismu, emocionalismu a konceptualismu,“ vysvětluje pojetí Wittlich.

A závěrem polemizuje s citovaným Jiránkovým pohledem: „Proti Jiránkově frankofilní skepsi se domnívám, že české umění na začátku 20. století vytvořilo svoji specifickou kulturní formaci, jejíž hlavní přednost tkvěla v tom, že umožňovala volnou výměnu výtvarných obsahů mezi jednotlivci i generačními vrstvami a že v tom smyslu byla tvořivá. Proto také tvrdím, že tak vznikl dynamický základ celé české moderní kultury; a pokud česká kultura dokázala reprodukovat tyto strukturální vazby, byla také soběstačná, ač otevřená vnějším vlivům.“