Jsou studentkami prvního ročníku navazujícího magisterského programu Intenzivní péče na 3. lékařské fakultě UK. I ony, stejně jako kolegové medici, pomáhají personálu nemocnic zvládnout nesnadnou pandemickou současnost. I je, stejně jako kolegy mediky, koordinuje 3. lékařská fakulta, a navíc i vedení Kliniky anestezie a resuscitace FNKV.
Jak zvládají přechod od sezení u počítače v rámci distanční výuky k péči o pacienty v kritickém stavu? Na to se magazín Forum pokusil najít odpověď u jedenácti absolventek bakalářského studijního programu Všeobecná sestra, které ze dne na den bravurně zvládly zapojit se do směnného „covidového provozu“.
Praxe v ostrém provozu
Připouštějí, že zatím nemají až tak velkou praxi a zkušenost s prací na lůžkách intenzivní péče. Jejich devizou je však abnormální snaha rychle se učit a být plnohodnotnou pomocí zdravotnickému personálu. Elišku Machovou, Eliška Beňovou, Markétu Černou, Petru Formáčkovou, Ludmilu Klímovou, Martinu Gabryszovou, Ester Korčákovou, Radku Čermákovou, Pavlu Jelínkovou, Lucii Škardovou a Kateřinu Jalovcovou jejich covidová praxe „rozhodila“ po Klinice anesteziologie a resuscitace ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.
Získaných zkušeností si cení, a to i proto, že pečují o ventilované pacienty. „K této práci bychom se za normálního režimu tak brzy nedostaly. Bohužel nám k tomu chybí teoretická průprava, o kterou kvůli přerušení výuky přicházíme. Personál je ale naštěstí vstřícný, všichni jsou ochotni nám cokoliv vysvětlit,“ upřesňuje Petra.
Je třeba říci, že oddělení, na kterém studentky intenzivní péče pracují, bylo vytvořeno jako rozšiřující kapacita pro covidové pacienty vyžadující ventilační podporu. Tamní personál proto tvoří lidé z více oddělení. „Pro mě osobně byly nejtěžší první směny, připadala jsem si spíše jako přítěž, což mě frustrovalo. Nebyla jsem si jistá, jestli zkušeným sestřičkám mohu být alespoň s něčím nápomocná,“ říká Eliška B. a dodává: „Jako sestra jsem doteď pracovala pouze o prázdninách. To byla moje veškerá zkušenost. Navíc na standardním oddělení. Se vší technikou a výkony, které se na odděleních intenzivní péče provádějí, jsem se prakticky doteď nesetkala. Nezbývalo než se sestřiček chodit ptát, byly a jsou velice trpělivé. Zároveň ve mně opravdu přetrvával, s prominutím blbý pocit, že jsem spíše než pomoc přítěž.“
„Za mě je celkový dojem z praxe ovlivněn neznalostí místa, prostoru a interních postupů při provádění výkonů na oddělení. Shledávám podobné pocity jako Eliška B., že v tu danou chvíli nemohu být stoprocentní oporou týmu. Ale tyto pocity se postupně vytrácí, s absolvováním další a další směny,“ přiznává Ludmila.
Pomocné ruce zkušenějším sestrám
Intenzivní péče má svá specifika, shodují se studentky, v ostrém provozu nemocničního oddělení se tak stávají dalšíma, pomocnýma rukama zkušenějších sester. „Péče o covid pozitivní pacienty zahrnuje kompletní ošetřovatelskou péči. Tou je hygiena pacienta, péče o invazivní vstupy, podávání léků, polohování, odběry biologického materiálu, sledování vitálních funkcí pacienta. Zároveň se učíme pracovat s počítačovým systémem, abychom personálu co nejvíce ulehčily práci,“ popisuje Petra.
Postupem času, jak se zkušenosti mladých žen prohlubují, se dostávají i k složitějším výkonům, blíže k pacientům. „Ve své směně jsem měla na starost dva pacienty, v péči o ně jsem se střídala se zkušenější sestřičkou, která mi byla oporou, kdykoliv jsem potřebovala pomoc či radu. Občas mám opravdu strach, třeba když pracuji s nějakými rizikovými léky, abych vše udělala správně a neohrozila pacienta. Proto jsem vděčná, že se vždycky mohu s někým poradit,“ říká Eliška B.
„Často se setkáváme s pacienty, kteří jsou na umělé plicní ventilaci a nacházejí se ve velmi vážném stavu. Nejtěžší pro mě je, abych svou nezkušeností nikomu nepřitížila a abych ostatním sestrám a lékařům nepřidělala další práci. Snad jsem pro ně přínosná,“ doufá Kateřina.
Emočně náročné situace
„Nikdy jsem neviděla umírat tolik lidí jako nyní, a proto je pro mě těžké nechat emočně náročné situace, které jsem přes celý den/noc zažila, za branami nemocnice,“ odpovídá Martina na otázku, co je pro ni na práci na covid oddělení nejtěžší.
Podle Ester byly nejtěžší první služby na oddělení: „Bylo to takové ´hození´ do praxe bez předchozích teoretických znalostí a zkušeností, ne úplně příjemné za daných okolností. Věřím však, že získávám nezapomenutelné zkušenosti a jsem ráda, že mohu pomáhat právě tady,“ dodává studentka.
„Nikdy jsem nezažila tak prudkou změnu zdravotního stavu u pacienta. Říkala jsem si, že vypadá dobře, že se uzdraví a za pár dní zemřel. Byl to pro mě veliký šok. Také jsme stály u pacienta v paliaci, který umíral a sledovaly jsme, jak mu postupně selhávají veškeré životní funkce. V tu chvíli jsem se cítila bezmocně. Přes to vše je to ale taková zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu a jsem vděčná, že mohu v tomto období pomáhat a učit se novým věcem. Všichni jsou nápomocní, vřelí a snaží se se vším poradit,“ svěřuje se Radka.
„Stále si zvykám na to, jak onemocnění covid-19 probíhá. Protože to není normální respirační onemocnění. Pacienti jsou dlouhou dobu doma, vše zvládají, a pak z ničeho nic nastává zhoršení. A zhorší se tak, že je přivezou k nám na JIP, kde dostanou kyslíkovou podporu a někdy je potřeba je i zaintubovat. A je jedno, jestli jde o pacienta s obezitou, nebo jinak zcela zdravého aktivního člověka, co v létě hraje tenis. Určitě nejtěžší je zde smířit se s odcházením,“ přiznává Pavla.
„Díky absenci teoretické výuky nám uniká spoustu věcí a učíme se je za pochodu. Všichni se nám snaží pomáhat a poradí nám, když si nevíme rady. Vidět a starat se o pacienty, kteří mají těžký průběh onemocnění, je silný zážitek. Ale myslím, že práci na covid JIP zvládáme dobře a je to pro nás nepopsatelně cenná zkušenost,“ doplňuje své kolegyně Lucie.
Jsme jeden tým
„Ráda bych změnila povědomí lidí, kteří vůbec netuší, že v nemocnici pomáhá spousta studentů nelékařských zdravotnických oborů. Jde o studenty z vyšších odborných škol, z magisterských a bakalářských oborů: všeobecné sestry, porodní asistentky, fyzioterapeuty a mnohé další. Myslím si, že do této doby byla situace zobrazována pouze z perspektivy mediků. U řady ´ne-mediků´ to mohlo vyvolat pocity neexistence a degradace,“ zamýšlí se Eliška M.
„Bylo by krásné, kdyby vzniklo širší povědomí o nelékařských zdravotnických oborech a o tom, že v rámci chodu celého zdravotnictví je jejich práce nezastupitelná a záslužná,“ přeje si Kateřina, kterou vzápětí doplňuje Eliška M.: „Přece by lékař nemohl fungovat bez sestřičky a sestřička bez lékaře. Všichni jsme jeden tým!“
Co nám covid vzal a dal
Mimořádná práce v nemocnici i „našim“ sestrám ze 3. LF UK umazala značnou část volného času, ovlivnila možnosti scházet se s rodinou a přáteli. Do určité míry přišly o klidnější spánek, denně jsou jejich fyzické a psychické síly vystavovány zkouškám. Nicméně se všechny shodují, že jejich pomoc má smysl a je na správném místě. Třeba „jen“ proto, že sbírají zkušenosti, které by v běžné praxi stěží získaly a dokonale poznávají nové kolegy a prostředí, kde budou v následujících letech trávit většinu svého profesního času.
„Při zmínce o práci s pozitivními pacienty, mě okolí začalo vnímat negativně (s lehkým úsměvem). Jak rodina, tak přátelé se mě začali bát. Myslím si, že s tímto problémem se potýká hodně zdravotníků pracujících v takzvané první linii. Lidé k nim mají přirozený respekt, ale také se jich bojí,“ přiznává Eliška M. a pokračuje: „Zažila jsem si své první noční v životě, pocítila jsem, jaké to je být kolegyní, i když jsem zatím jen studentka. Získala jsem skvělý pocit, že jsem na správném místě, a další motivaci ke studiu. Neboť být vzdělaná mentálně – vědět, co a jak a proč se děje, manuálně – jak na to, a technicky – jak obsluhovat všechny přístroje, pumpy, ventilátory, to vše jsou důležité předpoklady pro dobrou práci na lůžkovém oddělení intenzivní péče.“
Podle Elišky M. je možné na pandemii nahlížet z pozitivního úhlu: „Všichni jsme získali nové zkušenosti. Lidé, které nouzový stav nechal doma, měli čas na odpočinek a své rodiny. Rodiče zjistili, že práce učitele je záslužné a náročné povolání. Mnozí v sobě objevili lidskost a začali si zase pomáhat. Naučili se základním hygienickým návykům, které by sice měly být normální, ale mnozí je do takové míry nepraktikovali. Třeba se stanou ohleduplnější, při virózách zůstanou doma nebo alespoň začnou nosit ústenky, aby infekci dále nešířili. Snad celá tato nelehká doba brzy pomine,“ doufá studentka.
Poděkování závěrem
„Chtěly bychom poděkovat všem, kteří nám pomohli zorientovat se v této nelehké situaci. Třeba organizátorky výuky jsou skvělé a věčně nás podporují a ptají se, jestli něco nepotřebujeme. I personál na covidové jednotce se nám často a trpělivě věnuje a učí nás novým věcem. Poděkování patří i panu staničnímu, že nám vždy vyjde vstříc a všem ostatním, jejichž jména ani ještě neznáme, a kteří se na našem zařazení do nemocničního procesu podílejí.
Věříme, že nebylo pro nikoho jednoduché, jen tak vytvořit celé nové oddělení i s personálem. Získaly jsme cenné zkušenosti a dost možná nám bude tato práce a lidé i chybět. Ale už se nemůžeme dočkat, až se vrátíme do školní lavice, ve které jsme naposled seděly v lednu. Vlastně ani nevíme, jestli se ještě budeme umět učit, až se tam někdy vrátíme,“ uzavírají s trochou nostalgie studentky magisterského oboru Intenzivní péče na 3. LF UK.
