Vácha: Nenávist k odlišné víře pramení z různých strachů

Římskokatolický kněz, biolog a mimo jiné také přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty UK Marek Orko Vácha nevede salonní řeči o Bohu. Spíš než jasným odpovědím dává přednost poctivým otázkám a nahlížení na problémy z co nejvíce úhlů. „Právě tím, jak věda objevuje nové věci, stává se pro náboženství velikou inspirací. Kdykoli zaklapnu knihu o biologii je základním pocitem úžas z komplexnosti života, z toho, jak je to jiné, než jsme mysleli.“

Kde podle vás pramení nenávist k odlišné víře? Je to neznalost historie, fanatismus, osobní problémy?

Z různých strachů, třeba nikdy nepřiznaných. Když je dítě malé, potřebuje v pohádkách vidět absolutní dobro a absolutní zlo: je zde ušlechtilý princ a zcela zlý čaroděj, překrásná princezna a její pandán, strašná ježibaba. Pak dítě dospěje, a pokud se výchova zdaří, dítě pochopí, že obě postavy, princ i čaroděj, jsou přítomny v jeho nitru, že v každém z nás jsou výšiny a jsme schopni se obětovat až za hranu, a že jsou v nás rovněž závratné hlubiny a jsme stejně tak schopni hrozných věcí. S našimi studenty se na důsledky toho, co udělali slušní lidé, jezdíme dívat každý rok do Auschwitz/Birkenau. Pokud se výchova nezdaří, pak jsme my ty děti světla a majitelé pravdy a děti tmy je třeba zlikvidovat. To je například teologie Islámského státu a pokušení všech diktátorů - nastolit konec časů již uprostřed časů a ty zlé vymýtit z povrchu země. Přitom čára mezi dobrem a zlem nejde ani mezi různými náboženstvími ani mezi hranicemi států, ale protíná srdce každého. Proto se říká, že nejstrašnější zbraní hromadného ničení je lidské srdce.

Dalším nepřiznaným strachem může být děs z toho, že by moje náboženství nemělo pravdu, že by to mohlo být ještě i jinak. Pak jsme v kruhovém zákopu a střílíme po všem kolem, liberalismu, modernismu, konzumu, včetně všech odlišných. Musíme do posledního milimetru zachovávat všechna nařízení svého náboženství a kdo to dělá jinak, je heretik. Tradicionalismus, říká se, je mrtvá víra živých, musíme to všechno dělat přesně do puntíku tak, jak jsme zdědili. Naopak tradice je živá víra mrtvých, ptáme se, jak by naši předkové reagovali v nové situaci, jak oni by víru inkulturovali do současné společnosti a podobně.

Od dětství o vás okolí vědělo, že jste věřící. Jak jste řešil to časté nepochopení, nejspíš i odsuzování? Vysvětloval jste, polemizoval nebo si prostě jen tiše trval na svém?

Historik a vědec zkoumající náboženství Thomas Berry v jiné souvislosti, když mluví o environmentální etice, mluví o tom, že co se týče přírody, máme interpretaci bez zkušenosti. A je to přesně tak. Na gymnáziích se studenti učí o rostlinných pletivech, parenchymu, kolenchymu a sklerenchymu, pak o xylému a floému, později o typech tkání živočichů a pak hodně o DNA a transkripčních faktorech, a zhusta přehlédnou, že to, co se učí, má nějakou souvislost se světem venku za oknem. Interpretují přírodu, ale nikdy v ní nebyli. Na našich táborech mi pak tu a tam vysokoškoláci sdělují, že to je zde poprvé, co před spaním viděli hvězdy. Zdá se mi, že velmi podobné je to v teologii. O „Bohu“, či o tom, co se skrývá za těmi písmeny, nelze vyučovat, jako se vyučuje násobilka nebo rostlinopis. Chci říct, že jsem nikdy moc nevyhledával salonní debaty o existenci Boží. Žádná lovecko-sběračská skupina není ateistická, protože ta zakouší. Podobně v hebrejské bibli „nebesa vypravují o Boží slávě“. Nebesa zde nespekulují, zda Bůh je nebo není. Nebesa nejsou absurdní.

Jak jsme na tom podle vás v Česku? Může být důvodem, že zde nejsou tak extrémní postoje nebo projevy k víře dány tím, že zde prostě žádná extra víra není?

Naše společnost, zdá se mi, pomalu objevuje, že by zde smysl věcí, logos, mysl, inteligence, nebo jak to nazveme, přece jen mohlo být. Dogmatičtí ateisté jsou pomalu druhem na vymření. A nemyslím, že by u nás nebo v Evropě byla víra na ústupu. Do Santiaga, k hrobu sv. Jakuba ve Španělsku, se v roce 1900 vypravilo tuším 90 registrovaných poutníků. V roce 1990 jich bylo necelých pět tisíc. V roce 2019 jich bylo na Caminu přes 347 tisíc. Většina z nich se nehlásí k žádnému náboženství. Zda se ovšem tato velmi křehká zkušenost víry nerozbije o zdi sakrálních staveb organizovaných církví, je jistě druhá věc.

Nepřelévá se pak ta nenávist u nás jinam – k nerespektu k jiným životním hodnotám, výchově, politickým názorům…?
Nevím. Spíše vnímám teď, v časech pandemie, jak se ta česká zemská kůra houpe a vybuchuje, je hodně nervozity a různí jedinci i skupiny kalendářně dospělých jen číhají, kde by se mohli urazit. Středoškolákům říkám, že protest jako životní postoj je pochopitelný tak ještě ve druháku na střední, maturant už by měl budovat vlastní cestu.

Vy jste k víře dostal v rodině. Je to výhoda? Liší se víra, pokud k ní člověk dospěje „sám od sebe“?

Ten rozdíl nakonec není velký. Každý z nás, někdy kolem maturity, nebo mnohem dřív, zjistí, že má na různé věci odlišný názor než rodiče a ke svému zděšení objeví, že stále častěji jsem to já, kdo má pravdu, a že rodiče se mýlí. Pak je na místě se zeptat, zda víra, kterou mi předali rodiče, nebyl jeden veliký omyl, vlak tradice a místní komunity, ze které oni ještě nedokázali vystoupit, a já už ano. Podobně k nám do Prahy přichází každý podzim vlna studentů, často z tradičních prostředí Slovenska nebo východní Moravy, kde jsou určité věci, jako je nedělní mše svatá, součástí životního stylu a nepřemýšlí se o nich. A tady to po nich nikdo nechce. A nyní přijdou otázky, které musí být zodpovězeny – je přece jen někde v životě smysl, je Bůh, a je-li, má smysl se modlit? A podobně.

Vtip je v tom, že pokud jsem byl vychován v ateismu nebo mimo náboženský kontext, tak si musím kolem maturity tyto otázky položit taky. Není lhostejnost mých rodičů vlak, ze kterého oni necítili potřebu vystoupit, nebylo to možná trochu dědictví komunismu, možná podmíněno tím, že všeho je dost. Mají ale rodiče ve svém ateismu nebo lhostejnosti pravdu? A přichází stejné otázky – je někde přece jen v životě smysl, je Bůh, a je-li, dá se s tím komunikovat? Víra tedy musí být v každé generaci znovu objevena, není to něco, co se předává. Pokud v mých pěti letech mě rodiče vodili do kostela, tak to bylo asi v pořádku. Kdybych teď ve svých padesáti obhajoval návštěvy bohoslužeb tím, že mě tak naučili rodiče, tak by to bylo hodně infantilní.

Nevěřící lidé často argumentují vědou. Všechny ty přírodní zákonitosti přece nemohl vymyslet „někdo“ – jako by Boha polidšťovali.

Existuje spousta knížek s tématem „falešné představy o Bohu“ a autoři vysvětlují, že Bůh není ten přísný policista, co nás hlídá, i když se nikdo nedívá a podobně. To je jistě pravda, jenomže, myslím, že všechny naše představy o Bohu jsou falešné. Augustin to říká hezky – domníváš-li se, že jsi o něm něco pochopil, pak to není on. V tom něčem, čemu se říká láska, žijeme, pohybujeme se a jsme. A je to tak, čím hlouběji se noříte do tajemství, tím méně o něm víte. Proto dnes někteří teologové místo toho slova používají jen symbol (…) – aby dali najevo, že všechno, co o tom napíšeme, je vyryto z hlíny této maličké Země a naše definice to nikdy nemohou obsáhnout. Nedávno zesnulý rabi Sacks mluví o tom, že „jsem který jsem“ je spíše „budu, který budu“ – ono se ti to zjeví v čase, který určí, na místě, o kterém rozhodne, způsobem, který nezná nikdo jiný. Nikdy nebudeš moci předpovědět jeho další krok, dokud se nestane.

Jak vám víra pomáhá ve vědecké profesi?

Přináší mi radost ze života a představu, že život má smysl. A že stojí za to se snažit rozluštit tajemství vesmíru. Židovství to říká skvěle, studium je modlitba. Tak, jako ponoření se do obrazů v galerii mi otevře oči pro vnitřní svět umělce, jeho bolesti a radosti, studium přírody otevírá oči pro krásu jejího tvůrce. Augustin, Tomáš i papež František mluví o knize přírody ve smyslu, že každý organismus je písmenem této knihy. V tomto smyslu věřím, že Bůh po nás nechce aplaus, ale kritiku. Tedy abychom ten text četli, nikoli jen tleskali jako snobové. Ed Wilson hezky říká, že každý biolog by měl znát aspoň deset tisíc druhů, sám o sobě říká, že tolik sám asi nezná, ale je jasné, co chce říct. Tak v tom mi víra pomáhá hodně. Dává mi nadšení do poznávání.

V jednom rozhovoru jste řekl, že víra nemůže jít proti vědě, a ani obráceně – jedno druhé nechce zpochybňovat. Jde o dvě zcela odlišné věci. Připodobňoval jste to ke vztahu mezi vědou a uměním. Ale také jste řekl: věda je impulsem pro náboženství. V jakém smyslu?

Právě tím, že jak věda objevuje nové věci, stává se pro náboženství velikou inspirací. Kdybych žil tisíc životů, v jednom bych chtěl studovat kvantovou mechaniku. Ty věci, které biologie objevuje, epigenetika a epigenetická dědičnost, věci kolem mikrobiomu… V biologii jsme pořád na začátku a pokaždé, když sklapnu další knihu, tak je základním pocitem úžas z komplexnosti života, z toho, jak je to jiné, než jsme mysleli. V tom je pro mě něco až mystického, nebo jak to říct.

Řekl jste, že křesťané by měli být největšími odborníky na radost. Předpokládám, že tou radostí jste nemyslel možnost se jen bavit, užívat si. Proč ale zrovna křesťané? A proč zrovna na radost?
Protože svět má smysl. V tom asi nejznámějším textu z Nového zákona je „…neboť tak Bůh miloval svět, že…“. Pokud tak miluje svět Bůh, já bych měl taky. A pak mi dává smysl směnit čas a energii, co zde ještě mám, za budování tohoto světa, za posunování věcí do plusu. Výsledkem je radost, že jsem se aspoň pokusil nežít nadarmo.