Čekala jsem nekompromisní a snad i pedantskou vědkyni. Ve své kanceláři mě však přivítala noblesní, křehká, usměvavá a srdečná žena. Profesorka Marie Stiborová působí na katedře biochemie Přírodovědecké fakulty UK, kde před časem obnovila a rozšířila obor xenobiochemie. U příležitosti 670. výročí založení Univerzity Karlovy jí byla 5. dubna 2018 udělena podpora Donatio Universitatis Carolinae určená významným vědeckým osobnostem mimořádně přispívajícím k odborné prestiži UK.
Vždy jste snila o vědecké kariéře?
Již na střední škole jsem chtěla studovat biochemii. Je to obor, který může významně přispět k lidskému zdraví. Jde se v něm od podstaty k výsledku, není to žádné šamanství. Víte, biochemie je pro ženy velice atraktivní. Nabízí možnost pomoci nemocným, například cestou vývoje nových léků na bázi poznaní molekulární podstaty nemoci. A ženy jsou přece samaritánky! Na UK je studium biochemie silně zaměřeno na vědecký přístup, je tak formován i každý diplomant, již od třetího ročníku je zapojen do vědecké práce. Osobně považuji za krásné, když mohu své zkušenosti prostřednictvím pedagogické práce předávat svým „dětem“ (tak paní profesorka během rozhovoru označuje své studenty, pozn. red.). Připouštím, není snadné skloubit vědeckou a pedagogickou činnost, ale dělám to ráda.
Následující otázka pro vás tedy bude těžko zodpověditelná. Čím jste raději – vědkyní, či pedagožkou?
To opravdu nemohu říci. Právě před vámi se za mnou stavilo jedno moje „dítě“, dnes již proděkanka, docentka RNDr. Markéta Martínková, Ph. D. Že se nám pedagogům „děti“ podaří excelentně vybavit a pokračují v naší práci, je přece úžasné! Věda pro mě znamená „hraní“ v laboratoři. Když na něco přijdete a výsledky z tisíce experimentů se vám v hlavě spojí a zrodí se myšlenka, máte stejný pocit jako z narození dítěte. Sama jsem dvě děti na svět přivedla, takže vím, jak opojné to je. V těle se vyplaví adrenalin a dostanete do práce novou chuť, žene vás to dál…
Na které své vědecké objevy jste pyšná?
To by asi mohli lépe ohodnotit jiní. Přesto bych zmínila, že se nám podařilo, a to zejména se zahraničními kolegy, odhalit příčinu dvou nefropatií – nefropatie vyvolané čínskými bylinami a takzvané balkánské endemické nefropatie. Počátkem devadesátých let byly na jedné z belgických klinik „na hubnutí“ využívány ke snižování hmotnosti rostliny z čeledi podražcovitých. Aristolochia fangchi, která se do čínského léčebného přípravku dostala záměnou, obsahuje aristolochové kyseliny, jež jsou nefrotoxické a karcinogenní. Důkaz však chyběl. V roce 1995 byl zahájen interdisciplinární výzkum týmů z Německa, Belgie a České republiky, který přinesl výsledky umožňující „léčebnou“ metodu hubnutí zastavit. Stejnou podstatu jsme odhalili i u balkánské endemické nefropatie. Tak si myslím, že odhalit etiologii určité choroby přece není tak špatné! Pak mě u jedné látky, již jsem s týmem studovala z hlediska metabolismu, potěšilo odhalení nového mechanismu protinádorového působení: modifikuje DNA, takže jejím prostřednictvím můžete léčbu lépe zacílit na rakovinou postižené místo. Do třetice se nám podařilo pomocí kombinací určitých buněčných enzymů, reduktas, modulovat cestu „osudu“ látek v organismu ve směru, kdy snížíme toxický účinek karcinogenu nebo naopak zesílíme účinek léčiv. Tímto poznáním jsme zbořili mýtus, který se do roku 2016 zdál být neotřesitelným. V současnosti pracujeme na biologických léčivech cílených na nádorovou buňku.
Co tedy budeme umět dříve – rakovině předcházet, nebo ji léčit?
Jak znám uvažování lidí, asi se nám nikdy nepodaří jí předcházet. Lidé žijí sobecky a rozhodně se neřídí platnými doporučeními. Podobně jako malé dítě, které si potřebuje sáhnout na rozpálená kamna. Prevence by byla samozřejmě báječná. Lidé jsou lidé, nedokonalý biologický druh (smích). Spíše tedy předpokládám, že ji budeme umět dříve léčit.
Máte před sebou novou výzvu?
Stále ještě není u konce výzkum cílených léčiv, o kterých jsem již mluvila. A pak, aby výzkum byl lidstvu prospěšný, je třeba najít a vychovat si pro vědu zanícené pokračovatele.
O nedostatek svých nástupců tedy obavu nemáte?
Nemám. Ty větší „děti“ si zákonitě najdou vlastní cestičky a dost možná výzkum nasměrují malinko jinak; jedině tak může dojít k potenciálnímu navýšení poznání. Co mě mrzí, je současný stav financování vědy. Systém grantového projektového řešení bohužel zabraňuje systematickému přístupu, výzkum skáče z jedné problematiky ke druhé a často „plave“ pouze po povrchu mnoha problémů, nejde do hloubky. Nemůže jít, protože na hlubší poznání nezbývá čas, mění se okruhy vědeckých směrů. Věda ale systematická je – trvá dlouho, než něco objevíte. Když můžete vychovat „děti“ s nadstandardním přístupem a nadšením pro vědu a výzkum, je špatné jim neumožnit v bádání pokračovat až do konce s validními výsledky.
Když jsem byla mladší, chtěla jsem z vlastních našetřených peněz založit nadaci pro podporu vědy a vzdělanosti. Vysněný milion, v té době slušná suma pro nadaci, se mi ušetřit nepodařilo… Škoda. Vědec musí mít v hlavě prostor na zvláštnosti, a ne se pachtit po financích. Ty mu berou energii. Dnes vím, že má představa byla naivní. Ale všichni jsme tak trochu nenormální – a vědci možná ještě o něco víc!
Jak od xenobiochemie relaxujete?
Dnes již bohužel nejsem ve zcela dobré zdravotní kondici. Ale když jsme byli s manželem mladí, uchvátil nás tanec. Rozhodně jsme nebyli profesionály, ale snad mohu říci, že téměř. Já bych ještě před sňatkem opravdu protančila boty! A doufám, že neprozradím něco netaktního (na chvíli se odmlčí) – vzala jsem si netančícího muže, který tanci záhy propadl. Po lekcích tance pro dospělé jsme už u tancování zůstali. Protože bydlíme s rodinou dcery ve společném domě, relaxuji občas při výpomoci se čtyřmi vnoučaty, nejmladšímu je šest měsíců. Pro mě je odreagováním ale i psaní odborných publikací, takže zase ta věda. Je to jako droga. Dělám si trochu legraci – jsem na vědě závislá.
V devadesátých letech jste byla „zatažená“ do aktivní politiky. Co je snazší – být vědkyní, či političkou?
Vědkyní (odpověď doslova vystřelí). Ve vědě totiž můžete vidět výsledky a v nejlepším případě, že váš objev někomu i pomohl. Byla jsem zvyklá, že každá práce něco přinášela. V politice jde o práci s výsledkem mnohdy rozpačitým či zcela opačným, než si člověk představoval. Mám dojem, že v politice se koncentrují zvláštní lidé, dnes možná ještě zvláštnější než dříve, bohužel dávají větší váhu vlastnímu prospěchu. A to je skličující! Politika je svým způsobem také droga, ale v tomto případě by každý politický narkoman měl „jít od válu“.
Na co se těšíte?
Na jaro! A na dobu, ve které budou lidé s rozhodující rolí ve společnosti moudří a umožní poskytnout vědcům dostatek financí, aby se nemuseli kvůli získávání grantů téměř pozabíjet. Dříve jsme rivalitu pramenící z finančních důvodů mezi sebou neřešili. Spolupracovali jsme s odborníky z Bruselu, Londýna nebo s Německým centrem výzkumu rakoviny v Heidelbergu, kde jsem mimochodem také jedno své „dítě“ – dnes vědce v Londýně – vychovala. Ze společné práce pramení výsledky všeho, čeho člověk dosáhl. I v naší branži jsou však lidé, kteří se s vámi dohodnou na společně provedeném výzkumu, a pak výsledky uveřejní pouze za sebe. S takovými „never more“. Ve vědě mi dnes chybí čisté duše a větší míra vědecky čistého internacionálního přístupu.
V tomto kontextu mám takovou science fiction představu – premiér Babiš na radě vlády pro vědu a výzkum bouchne do stolu a prohlásí: „Vážení přátelé, peníze letos určené na… (hluboké zamyšlení), například na armádu půjdou na vědu!“ (Smích.)
|
