Tradiční oslavy svobody a demokracie byly letos dosti jiné. Zatímco loni, při třicátém výročí „sametové revoluce“ 1989 a jubilejního vzpomínání na rok 1939, byly ulice českých měst plné lidí a akcí, aktuálně si klíčové události našich dějin připomněli občané a akademici - včetně těch z Univerzity Karlovy - kvůli koronavirové epidemii spíše komorně. Ale nezapomněli na ně. Rektor Tomáš Zima, prorektoři UK a studenti symbolicky uctili památku bojovníků za svobodu na řadě ikonických míst v hlavním městě ČR.
Dopoledne před Hlávkovou kolejí položili věnce rektor UK Tomáš Zima mimo jiné spolu s Evou Zažímalovou, předsedkyní Akademie věd ČR.
Po řadě pietních akcí - u Hlávkovy koleje, v Žitné ulici či na Albertově a Národní třídě - promluvil večer rektor i k akademické obci. Ve slavnostním projevu v nezvykle ztichlé Velké aule připomněl boj za svobodu a i nynější boj proti koronaviru. „Ať už naše blízká i vzdálenější budoucnost přinese cokoli, jsem přesvědčený, že kromě zachování svobody a demokracie, které jsou pro nás zcela zásadní, bude čím dál více záležet též na zdánlivě všedních věcech, na vztazích v rodinách a mezi přáteli, na slušnosti, na důvěře v slovo toho druhého, na víře v to, že se poctivá práce vyplatí,“ řekl rektor v projevu, který byl živě přenášen na YouTube.
„Tyto zdánlivě obyčejné hodnoty a ideály považuji za mimořádně důležité. Stála na nich už první Masarykova Československá republika. Právě kvůli nim umírali a byli vězněni studenti, pozatýkaní na podzim 1939,“ doplnil v závěru dlouhého dne plného spíše niterných, skromných vzpomínek.
Věnce, Albertova busta i trikolóry
Již tradičního pietního aktu před Hlávkovou kolejí se dopoledne 17. listopadu účastnily přední osobnosti akademického a vědeckého života včetně předsedkyně Akademie věd ČR profesorky Evy Zažímalové či někdejšího rektora ČVUT Petra Konvalinky. Vedle rektora Zimy, jenž položil za akademickou obec UK pamětní věnec, se úsilí minulých generací studentů poklonila také Milena Králíčková anebo Jan Royt, prorektoři Univerzity Karlovy, a další činovníci spjatí se studentským odkazem.
„Před Hlávkovu kolej v Praze 2 od rána přicházejí zástupci akademické obce, politici a další lidé. K pamětním deskám pokládají květiny, svíčky nebo věnce. Připomínají si zejména tragické události z listopadu 1939, kdy okupanti při protinacistické demonstraci smrtelně zranili studenta Jana Opletala, uzavření vysokých škol a umučené a popravené studenty. Pieta je poklidná, vzhledem k protikoronavirovým opatřením se letos nekoná každoroční pietní akt,“ shrnula dopolední dění agentura ČTK. Rektor Zima řekl, že 17. listopad považuje za jeden z nejvýznamnějších dnů českých dějin.
Další kroky univerzitní minidelegace, jejíž součástí byl rovněž prorektor pro vědu a výzkum Jan Konvalinka, vedly do pražské Žitné ulice, k pamětní desce Jana Opletala a Václava Sedláčka, kteří se v roce 1939 stali obětí nacistické zvůle a represí. Během dne přicházeli další lidé, kteří položili květinu či zapálili svíčku.
Univerzita Karlova dnes rovněž na legendárním Albertově odhalila bustu lékaře a pedagoga Eduarda Alberta, jehož osobnost Forum v září představilo v samostatném článku u příležitosti 120. výročí jeho úmrtí. UK tímto aktem vzdává ve slavnostní den poctu muži, po němž se jmenuje celý komplex univerzitních budov i ulice, kde se v letech 1939 a 1989 odehrály historické události spjaté se studentstvem. „Profesor Albert byl obdivuhodnou osobností a vynikal v mnoha směrech. Byl českým chirurgem, univerzitním profesorem, popularizátorem české poezie, překladatelem a básníkem. Předbíhal dobu a řadu chirurgických úkonů prováděl jako vůbec první. Podporoval české studenty a umělce žijící v německém prostředí,“ řekl Zima, který jako lékař zaštítil i vydávání nových knižních monografií tzv. Albertovy sbírky.
Fotografie z instalace Albertovy busty sochaře Jakuba Vlčka na 1. LF UK, která proběhla den před vlastním odhalením, jež je zachyceno níže.
Busta od sochaře Jakuba Vlčka nově zdobí foyer budovy Fyziologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. „Chceme tím široké veřejnosti připomenout, proč se historické místo spojené s našimi dějinami jmenuje právě Albertov,“ citovala ČTK Zimu. Bronzová socha je v klasickém stylu; Albert třímá knihu s nápisem ars medicina, tedy umění léčit. „Profesor Albert byl opravdu ohromnou osobností, vynikal v mnoha směrech,“ uvedl již dříve pro Forum profesor Zdeněk Krška, vedoucí pracoviště I. chirurgické kliniky ve Všeobecné fakultní nemocnici a 1. LF UK na Karlově náměstí v Praze.
„Velmi si cením toho, že naši studenti i v téhle obtížné situaci nacházejí čas a věnují ho pomoci ve zdravotnictví. Jejich úsilí a nadšení ukazuje, že jim ani dnes nechybí schopnost překonávat se, myslet na druhé a v tom duchu také konat,“ doplnil v komuniké děkan 1. LF UK Martin Vokurka. Je to právě Fyziologický ústav a jeho Centrum simulační medicíny, kde v těchto dnech 1. LF UK spustila intenzivní kurzy Ošetřovatelství v simulacích a připravuje pomáhající studenty na ostrý nemocniční provoz.
Na „posvátném“ místě studenstva
Nebývale klidná atmosféra vládla i před děkanátem Přírodovědecké fakulty UK, na Albertově, kde se třeba před pěti lety rojily sbory zakuklených policistů, aby hlídaly eventuální nepokoje, neboť si tradiční univerzitní prostranství pro sebe zabrali hlasití odpůrci migrace či extremisté; právě tam se křičelo i na prezidenta ČR Miloše Zemana. Dnes bylo ovduší zcela jiné, pokojné. Rektora s prorektory Konvalinkou a Miroslavem Bártou, známým egyptologem, přivítal mimo jiné i děkan „přírodovědy“ Jiří Zima.
Právě odtud - kde na rohu budovy visí tabule s nápisem Kdy - když ne teď, kdo - když ne my, se před 31 lety vydal pochod studentů, kteří toužili po svobodném světě a bádání.
„Letošní 17. listopad a jeho oslavy byly o hodně jiné, než všechny, které jsem v kolegiu rektora nebo jako děkanka fakulty zažila. V každé změně je ale vždycky možné vidět příležitost. Díky tomu, že jsem vynechala obvyklý maraton slavnostních zastavení, jsme si mohli užít komorní rodinnou oslavu na Albertově, letos poprvé i s dcerami, které na něj byly hodně zvědavé. Národní třídu znají dobře, tady byly prvně. A ještě jsme se tam potkali s přáteli,“ napsala na svůj facebookový profil Alice Němcová Tejkalová, děkanka Fakulty sociálních věd UK, a doprovodila to fotkou zmíněné desky (na přiloženém snímku).
Ani koronavirus a bezpečnostní opatření však neodradila tisícovky lidí, kteří během státního svátku dorazili na pražskou Národní třídu, kde socialistické pohotovostní pluky před třemi dekádami surově bily nejen studenty vysokých škol. Na pietním místě se i letos rozzářily stovky svíček, které zapalovali spolu s vedením UK (rektorem Zimou či prorektorkou Radkou Wildovou) také studenti fakult UK a další mladí lidé.
Na pražské Národní třídě, kde tehdejší bezpečnostní sbory surově rozehnaly pokojnou demonstraci, zapalovali lidé svíčky i navzdory covidu-19.
Odpoledne, když se setmělo a přesně v symbolickém 17.11 hodin, rozsvítilo se historické Karolinum - a také některé další univerzitní objekty, jako třeba hlavní budova Filozofické fakulty UK na Náměstí Jana Palacha či Lékařská fakulta v Hradci Králové UK -, v barvách české trikolóry. Stalo se tak v součinnosti s aktivitami a výzvou Díky, že můžem. Podobně se během slavnostního večera rozzářily i další domy po celé České republice: rektorát Masarykovy univerzity v Brně, pražská VŠCHT i UMPRUM nebo ostravská radnice.
Budovy Univerzity Karlovy (Karolinum na horním snímku, FF UK na dolním) se trojbarevně rozžehly v symbolickém čase 17.11 hodin 17. 11. 2020.
Sledovali jsme i další dění 17. listopadu
Kontinuální zpravodajství přinášela během dne Česká televize na programu ČT24, se kterou nedávno uzavřela Univerzita Karlova memorandum o vzájemné spolupráci a šíření poznatků z vědy, péči o vzdělávání a demokracii. 
Význam obou historických událostí z let 1939 a 1989 komentovali v ČT kupříkladu děkan Právnické fakulty UK Jan Kuklík a také Michal Zima, člen kolegia rektora UK a pořadatel akcí typu Svobodný listopad.
Připomněli, že v první vlně tragických událostí roku 1939 bylo zatčeno mnoho studentů, 1200 z nich odvlečeno do KT Sachsenhausen, devět popraveno. „Spolu s uzavřením vysokých škol to ukázalo světu, jaká je pravá povaha nacistického režimu. Je důležité si připomínat i listopad 1939,“ řekl děkan Kuklík, jenž vyzdvihl i tehdejší nabídky Oxfordu k dostudování studentů.
Slavnostní projevy a ocenění výjimečných
Poté, co se Karolinum v 17.11 hodin rozsvítilo v národních barvách, zazněly v něm slavností projevy. Úvodní, výše již citovaný, pronesl rektor Zima, jenž mimo jiné poděkoval medikům, zdravotníkům a dalším dobrovolníkům v úsilí o zvládnutí epidemie koronaviru. Nezapomněl ani na ostatní kolegy: „Na závěr bych Vám všem, členkám a členům akademické obce Univerzity Karlovy, rád poděkoval za vaše mimořádné úsilí a za obrovské množství práce, které jste pro naši Alma Mater i pro celou naši společnost vykonali. Děkuji vám za Vaše nasazení a sílu čelit těmto nelehkým podmínkám.“
Slovo pak převzala místopředsedkyně nadace Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových profesorka Marie Karfíková. „Dnes je výjimečný den, kdy s pokorou a vděčností vzpomínáme na odvahu a obětování těch, kteří to učinili i pro nás. A já bych si přála (sobě i Vám bych přála), abychom již zítra nezačali zapomínat, neboť to je tak snadné, pohodlné a neodpustitelné. Dnes je výjimečný den, který bychom měli chápat jako východisko i výzvu, a s pohledem upřeným dopředu se zastavit a ohlédnout zpět. Je to den, kdy si nasloucháme, ale důležité je, abychom se dokázali slyšet, chápat, tolerovat se a rozumět si i zítra a pozítří.“
Nadace Hlávkových rovněž ocenila hned dvanáct osobností a talentovaných studentů Univerzity Karlovy, o nichž jmenovitě referujeme v samostaném článku.
Zástupci studentů Anna Malečková a Tomáš Sychra pak ve svých projevech zmínili boj studentů za demokracii v uplynulých desetiletích a uvedli, že minulost i současnou situaci spojuje pocit bezvýchodnosti. To naši společnost ohrožuje a je proto nezbytné, abychom pocitu beznaděje nepodlehli a aktivně s ním bojovali.
Vedení Univerzity Karlovy v čele s rektorem a příslušnými prorektory rovněž předali tradičně udílené prestižní Ceny Miloslava Petruska za prezentaci, Ceny Bedřicha Hrozného za tvůrčí počin, Ceny Arnošta z Pardubic za vzdělávací činnost a také renomovanou interní podporu Donatio Universitatis Carolinæ pro výjimečné vědecké osobnosti. Letos byla oceněna pětice akademiků: profesoři Petr Čornej (historik a překladatel), Jan Jehlička (expert na organickou geochemii), Petr Němec (odborník na spintroniku), Jan Starý (hematolog) a Petr Volf (lékařský entomolog), které představujeme v jiném článku magazínu Forum.
Vzpomínky aktérů ve speciálu Forum
K loňskému jubilejnímu výročí obou význačných událostí připravil magazín Forum speciální vydání - v češtině a angličtině, které jsou kompletně ke stažení a čtení v PDF archivu. Speciální Forum přináší rozhovory s pamětníky (mimo jiné Janem Sokolem, Šimonem Pánkem, Vladimírem Hanzelem - tedy tajemníkem Václava Havla - i tehdejšími studenty). Mezi nimi byl rovněž Jan Konvalinka, tehdy student Přírodovědecké fakulty UK a nynější prorektor Univerzity Karlovy, jenž na události listopadu 1989 zavzpomínal takto:
Moc dobře si pamatuji, že se mi tenkrát na tu demonstraci nechtělo. Ten týden jsem už demonstroval kvůli Stromovce a u čínské ambasády. Na Albertov jsem se nechystal, byl jsem unavený a také jsem měl pocit, že je to svazácká akce. Pozvánka na tuhle demonstraci byla i v Mladé frontě! Přemluvila mě manželka, tehdy studentka AVU. V ateliéru prý připravují skvělé transparenty, tentokrát to bude veliké.
A měla pravdu. Od první minuty, co jsem vystoupil z tramvaje a začal scházet k Albertovu, jsem si uvědomoval, že se vážně něco děje. Od léta 1988 jsem chodil na všechny demonstrace, ale byl jsem opatrný demonstrant: nechtěl jsem, aby mě chytli, pořád jsem se otáčel přes rameno, byl jsem připraven utíkat. Tohle bylo jiné. Triumfální nálada zachvátila celý obrovský dav lidí a vůbec nás nenapadlo, že by proti studentům právě 17. listopadu někdo zasáhl. Atmosféra byla otevřená, od začátku se skandovala hesla na podporu Charty, vybavuji si transparenty „Kdo, ne-li my, kdy, ne-li dnes“ a „Nechceme Myloše“ (sic!), které mě úplně nadchly.
Myslím, že jsme kolektivně cítili, že tohle je přelom, teď se všechno změní. Vzpomínám si na policisty cestou na Vyšehrad, na které jsme volali: „Pendreky do řeky!“ a oni se otáčeli a ukazovali, že žádné pendreky nemají… Pamatuji si magickou atmosféru Vyšehradu, osvětleného tisíci svíčkami, spoustu kamarádů, které jsem dlouho neviděl, atmosféru karnevalu a veselé revoluce současně.
Skandovalo se: „Jsme na špatným Hradě!“ A jeden z organizátorů na závěr do megafonu vykřikl, že tímto oficiální část končí a že nechce radit, ale nejkratší cesta na Václavské náměstí je přes most
Klementa Gottwalda. Křičelo se: „Přes most toho vraha!“ Most byl ovšem zavřený, a tak jsme šli spodem. Mám před očima tramvaje a lidi, kteří nám z nich mávali, vystupovali a přidávali se k průvodu, jenž do oken skandoval: „Vypněte tu bednu!“ Potlesk na Rašínově náměstí před domem Václava Havla. Potlesk před Národním divadlem. Dlouhé čekání na Národní, zima a vzrůstající tlak davu. Pak začal zásah. Panika, strach
o život a útěk podloubím. Naštěstí mě netrefili.
Brutalita zákroku na Národní bývá někdy relativizována, ale bylo to opravdu hodně ošklivé. Zažil jsem všechny demonstrace během Palachova týdne, nalomili mi čelist a bylo to hodně kruté, ale na Národní třídě horší. Dlouhotrvající tlak do davu, štěkot psů, obrněné transportéry, vojáci s červenými barety šplhající po stěně v Mikulandské, pak vytahování demonstrantů po jednom z davu. Bylo to děsivé.
Sedmnáctého listopadu večer jsem z Národní třídy odcházel naprosto přesvědčen, že to je konec, tohle už nemůžou ututlat, teď už končí smlouvání s režimem a opatrné protesty. Byl jsem si jist, že tohle je revoluce – a teď se to zlomí. Ten průvod měl opravdu atributy náboženského zážitku, myslím, že jsme to cítili všichni. Zákrok proti demonstrujícím byl svou slepou brutalitou a tupostí prostě příliš šílený, než abychom si to mohli nechat líbit.
(redakčně kráceno, vyšlo v magazínu Forum 48, 4/2019, strana 38 - fotografie z Archivu UK; foto Jan Jindra, Tomáš Turek a Jakub Langhammer, PřF UK).
