Černý: Vědce Fabiana do každé rodiny, vlastně labu

„Charakterizují ho dredy a zápal pro evoluční a vývojovou biologii. Je velmi inteligentní a má hodně načteno – umí si spojit různé věci a do týmu vybrat ty nejlepší lidi,” říká o doktoru Robertu Černému jeho vědecký kolega Peter Fabian. Společně stojí za článkem o studiu adenohypofýzy, uveřejněném minul týden v prestižním časopise Science, jak již Forum referovalo.

I když Robert Černý z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK vysloveně chtěl, aby pozornost médií byla směrována především na Petera Fabiana, prvního autora studie, nakonec rovněž kývl na nabídku rozhovoru pro magazín Forum. Vědec, jemuž se podařilo publikovat již dva články v časopise Nature a který je označován za „duchovního otce” výše zmíněné studie, mimo jiné prozrazuje, že za jeho úspěchem je nezbytná dávka štěstí a že takříkajíc „procpat” něco do podobných vrcholových časopisů je stále složitější.

V čem vidíte přínos zmíněného objevu?

Adenohypofýza se svým podivným vznikem představuje evolučně-vývojovou hádanku už od časů svého objevení, a diskuse kolem toho klíčového tématu historie nás obratlovců jsou nedílnou součástí učebnic dodnes. Peterova práce však nepředstavuje pouhé přispění k našemu - jakkoliv současnému - poznání, ale tuto klasickou otázku takříkajíc ultimátně vyřešila, o čemž nejlépe svědčí její otištění v jednom z vůbec nejprestižnějších vědeckých časopisů, v Science.

Adenohypofýza, která „sedí” na spodní straně mozku, a jako taková se řadí mezi ektodermální orgány, se vývojově - opravdu! - formuje i z entodermu, který však pro její funkci není „životně důležitý”; představuje však staré svědectví o tom, odkud tento orgán evolučně pochází. Petrovi se toto podařilo jednoznačně prokázat sérií vizuálně úžasných a technicky nesmírně dokonalých analýz na známém rybím „modelu”, zebřičce (zebrafish). Jeho práce tak podporuje mnohé, klasicky zapomenuté příspěvky nejrůznějších „heretiků” oboru. A hlavně otevírá možnost, jak nově nahlédnout evoluční historii tkání a struktur, které jinak běžně považujeme za unikátní pro nás obratlovce.

Vy jste údajně svého kolegu Petera k objevu „naťukl“. Jak často zoolog Černý „naťukává“, inspiruje své lidi?

Situace s Peterem Fabianem byla v mnoha ohledech naprosto unikátní. Přišel k nám už jako samostatný a technicky nesmírně zdatný vědec s tím, že u nás, bohužel, stráví jen omezený čas před plánovaným postdok pobytem v USA. Peter sám si před odchodem poptával menší společný projekt, který by šlo řešit na jeho novém pracovišti, a tedy na zebrafish. No a mně připadalo ideální jej „nakazit“ otázkou adenohypofýzy: pamatuji se, že jsem mu vážně říkal, že jestli ten příspěvek objeví a prokáže, bude z toho publikace v Nature. Nakonec je z toho „jen“ ten Science.

Spoluautoři a kolegové z laboratoře. Zleva: Peter Fabian, Jan Stundl a Robert Černý.

V případě Petera je navíc jedinečné, že si tento svůj projekt dokázat prosadit a obhájit na svém novém pracovišti, kde však byl zároveň zodpovědný za plnocené řešení jiné, své hlavní vědecké činnosti. Při vědomí toho, že k tomu všemu pracovnímu objemu ještě v novém domově v USA zvládá starost o svoji početnou rodinu, mne napadá, na čem to tam v LA všichni frčí…

Vy sám jste však velice úspěšným „dopisovatelem“ redakcí Nature či Science. Čím to je? A jakou roli hraje třeba štěstí na objev, na kolegy v týmu, na nezbytnou zaťatost a touhu objevovat a podobně?

Já bych to raději obrátil na kolegu Fabiana: jak je možné, že jeho data se v krátké době objevila v časopisech Nature, Science, PNAS či eLife?! (směje se).

 Jinak tedy obecně řečeno jsou všechny zmíněné faktory určitě klíčové. Populární recept říká, že materiál připravovaný pro Nature či Science musí být o tématu, které všichni znají, či které má potenci opravdu všechny zaujmout. Dále, že musí být řešen na nejlepším možném organismu, který má k tématu nejvíce co říci. V neposlední řadě musí být podpořen sadou co nejnovějších nebo úplně nových metod a analýz. Konkrétně zde byla, řekl bych, naprosto klíčová role cílevědomého hlavního autora s možností práce na unikátně vybaveném pracovišti. Také načasování bylo nesmírně příhodné, neboť poslední velká publikace o tomto tématu, slavný článek v časopise Nature tvrdil o sliznatkách, že nakonec ani tito „primitivní“ obratlovci nemají ve své adenohypofýze endoderm, což nám, řekl bych, nesmírně nahrálo.

A nezbytná dávka štěstí je - opravdu naprosto nezbytně - potřeba. 

Kdy lze s přihlédnutím na výše vyřčené očekávat další článek v Science?

Publikační úspěch Petera Fabiana v časopise Science je pro mě osobně pokračovaní příběhu o takzvaně před-ústním střevu, zapomenuté embryonální doméně, jejíž existenci jsme u obratlovců potvrdili před pár lety publikací v magazínu Nature. Náš současný výzkum naznačuje, že tato doména, která představuje dědictví tělního plánu našich před-obratlovčích předků, přispívá k dalším tkáním a strukturám přední části hlavy obratlovců.  Bichiři, kostlíni a jeseteři, se kterými pracujeme, jsou však, technicky řečeno, značně nemodelové organismy na to, abychom mohli provést série experimentů podobných těm, které prováděl Peter v laboratoři v USA. Naše poslední publikace v Nature je založená na více než osmileté práci mnoha mých studentů a spolupracujících kolegů. Takže se zeptejte tak za deset let.

Jak byste Petera charakterizoval?

Peter je vtipný a sympatický Čecho-Slovák. Je inteligentní, zábavný a i  v laboratoři sociálně zdatný. Vědecky je tvrdě pracovitý a technicky nesmírně dobře vybavený.  Řekl bych, že patří ke generaci, která už konečně bere vědu a zahraniční kariéru vážně.

Pro mě osobně bylo třeba inspirující, jak Peter svou aktivitou a profesionálním nasazením dokázal o svém objevu přesvědčit vědecky komunitu na sérii prestižních GRC konferencí v Italském Il Ciocco. Přičemž ta letošní byla v únoru ukončena úprkem před covidovou nákazou. Před dvěma lety jsme tam přesvědčovali Peterova šéfa, (profesora) Gage Crumpa, že to téma je opravdu světové; minulý rok tam Peter souhrnem svých dat způsobil nemalý rozruch, a letos na jaře jsme se tam již společně radovali z review ze Science…

Myslím, že o Peteru Fabianovi ještě hodně uslyšíme!

Pracovali jste na výzkumu adenohypofýzy společně. Lezli jste si někdy na nervy?

Ani náhodou, Petra Fabiana do každé rodiny, respektive labu!

Jak od vědy odpočíváte?

Kvalitně a radostně.