V nouzovém stavu vzrostly případy domácího násilí

„Systém pomoci obětem domácího násilí je naprosto nekonzistentní. Jaké a zda vůbec se vám dostane pomoci, hodně záleží na místě bydliště,“ říká Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV ČR, která spolu s kolegyní Danou Moree z FHS UK pracuje na výzkumu domácího násilí v době nouzového stavu. Nejen že o třetinu vzrostl počet těchto případů, stoupla i jejich brutalita. Na neziskové organizace se také začali obracet lidé, kteří v takovém vztahu trpí třeba třicet let.

Každá se věnujete jinému oboru, ale tento výzkum vás spojil. Čím to?

Nyklová: V Sociologickém ústavu AV ČR pracuji v oddělení Gender a věda, kde se zabýváme například sexuálním násilím v akademickém prostředí. Pro pochopení fenoménů v této konkrétní oblasti je ovšem nutné vědět, jakým způsobem se ve společnosti pracuje s násilím jako takovým, jak se projevuje v konkrétních interakcích – nejen mezi dvěma lidmi, ale i v rámci institucionalizovaného systému pomoci. Náš výzkum vznikl v reakci na vyhlášení nouzového stavu. S Danou Moree nás propojily neziskové organizace proFem, Rosa a Acorus, které jsme obě znaly.
Moree: Zatímco Blanka se věnuje dlouhodobě výzkumu této problematiky, moje výzkumná práce se zaměřuje spíše na inkluzi a práci s lidmi se zkušeností marginalizace. S tím souvisí i metoda divadla utlačovaných, kterému se na FHS UK dlouhodobě věnujeme. Před dvěma lety jsme touto metodou pracovaly i se skupinou žen, které zažily domácí násilí. V nouzovém stavu jsem tedy byla logicky v kontaktu s organizacemi, které se tématu věnují, a pak už byl jen krok k tomu zjistit, že se jedná o velké drama, které je potřeba zachytit i výzkumně.

Pracovaly jste tedy na projektu společně.

Nyklová: Fyzicky jsme se poprvé potkaly až po ukončení nouzového stavu. Prakticky spolupráce spočívala ve společném vypracování metodologie, analýzu jsme nicméně každá dělala vlastní. Vycházely nám ale stejné výsledky, což považuji za důležité potvrzení validity našeho kvalitativního výzkumu.

Proč jste se pro něj rozhodly? Měly jste náznaky, že se něco děje? 

Nyklová (na fotografii vlevo): Dá se to tak říct. Neziskové organizace zabývající se domácím násilím viděly, že se během nouzového stavu něco mění a že by bylo dobré zmapovat co přesně a jak moc. Díky nim jsme se dostaly k anonymizovaným datům – obsahu chatů a přepisům hovorů s jejich klientelou. Šlo o první fázi výzkumu, kterou jsme dokončily v červnu.

Co jste zjistily?

Moree: Například to, že zájem o služby neziskových organizací zabývajících se problematikou domácího násilí vzrostl v době nouzového stavu o třicet až čtyřicet procent. Současně stoupla brutalita těchto činů.
Nyklová: Také se objevil nový fenomén – na organizace se začali obracet lidé, kteří mají s domácím násilím letitou zkušenost, žijí v takovém vztahu třeba třicet let.

A v době karantény už neměli žádnou možnost úniku...

Nyklová: Anebo sehrály roli informace v médiích, protože o domácím násilí se tehdy hodně psalo. Ve společnosti sice je určité povědomí o tomto problému, ale nemyslím si, že všichni přesně vědí, co to vlastně je domácí násilí.

Jak to myslíte, že neví?

Nyklová: Úplně krásně to ilustruje nedávno zveřejněný případ, který se týkal znásilnění v manželství. Strhla se kolem něj smršť reakcí na sociálních sítích, kde se opravdu objevovaly názory, že přece není možné znásilnit manžela či manželku.
Moree: Myslím si, že za tím „neví“ se skrývá hned několik věcí. Jedna věc je právě ona představa, co všechno si člověk musí nechat v manželství nebo partnerství líbit. A pak je tady otázka citlivosti na násilí obecně. To slovo „násilí“ působí hrozivě a málo ho používáme a také si ho málo spojujeme s jeho subtilnějšími podobami. Násilí ale začíná v okamžiku, kdy mě někdo nutí dělat něco, co nechci – skrývá se pod ním kontrolující jednání – někdo mi kontroluje e-mail, účet v bance, nebo mě omezuje v kontaktu s přáteli a rodinou, nutí k sexuálním praktikám, které mi nejsou příjemné a podobně. To vše už naznačuje, že je ve vztahu něco špatně a hrozí, že to „něco“ bude růst.

V jaké fázi výzkumu nyní jste?

Nyklová: V létě jsme dokončily jeho druhou část, ve které jsme hovořily s lidmi, kteří pracují pro OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), intervenční centra, policii a vytváří metodiku pro řešení domácího násilí. Mluvily jsme také s několika lidmi z advokacie a terapeutických služeb. Cílem bylo podívat se podrobně na problém očima zástupců institucí. Teď se zabýváme třetí fází výzkumu, která bude probíhat zhruba do prosince, podle vývoje situace. Zaměříme se na soudce, soudkyně, státní zástupce a zástupkyně, kteří se zabývají trestnými činy souvisejícími s domácím násilím a spory o děti.

Chcete zjistit, jak systém funguje.

Moree (na fotografii vpravo): Přesně tak.

Můžete už říci nějaké závěry?

Nyklová: Ano, vyšlo nám to už v první fázi výzkumu, a sice že systém je nekonzistentní. Jaké a zda vůbec se vám dostane pomoci, hodně záleží na místě bydliště – kam se dokážete dostat nebo dovolat. Neziskovky fungují jako záchranná síť, a nejvíc jich je v Praze a velkých městech. Většina lidí, kteří zažívají domácí násilí, pomoc klasických státních institucí nevyhledá.

Odkud to víte, když systémem propadají?

Nyklová: Právě z dat neziskových organizací, které si vedou vlastní statistiky, z množství případů, které řeší, a kolik se jich nakonec dostane k soudu. Ten nepoměr je opravdu velký. Zároveň je to jev s domácím násilím spojený i v zahraničí, který ukazují i kvantitativní výzkumy.

Jak to tedy funguje praxi?

Nyklová: Máte problém a obrátíte se na neziskovku, protože víte, že by vám mohla pomoci. Jenže do oficiálních statistik, především těch policejních, se nikdy nedostanete, protože nedojde k vykázání z bytu nebo společného domu. Vyřeší se to nějak jinak – jakoby okolo toho systému, byť i ta neziskovka je jeho součást. Nutno ovšem říci, že zdaleka ne všechno domácí násilí lze klasifikovat jako trestný čin. V českém zákoně se termín domácí násilí ani nevyskytuje, není v něm definované, takže se musíte vejít jinam – do znásilnění nebo týrání osoby žijící ve společném obydlí, což samo o sobě vede k tomu, že je statisticky těžko podchytitelné. Nejde ale o to, že by v případech, kdy o trestný čin nejde, nešlo o domácí násilí.

Moree: Stává se, že i když oběti pomoc vyhledají, jejich situace není vnímaná jako situace domácího násilí. Snadněji se pomoci dovolají oběti, které čelí zjevnému fyzickému násilí, které končí například návštěvou lékaře, protože to jinak ani nejde. Pokud ale oběť čelí dlouhodobému psychickému násilí nebo jiným méně viditelným formám útoků, je pro ni obtížnější pomoc najít. Zajímavé přitom je, že pokud se bavíme například s policisty, oni si to uvědomují. Vědí, že se jim často nedaří situaci dobře vyhodnotit, protože jsou odkázáni na to, co jim oběť řekne nebo co vidí na místě. A o psychickém nebo sexuálním násilí je velmi obtížné hovořit. Součástí traumatu, které oběti mají, je i to, že dlouho trvá, než se jim podaří o situaci mluvit. A tak se vlastně točí v začarovaném kruhu: když neřeknete – nemůžeme konat, protože nevíme, jestli jste skutečně oběť – a když oběť skutečně jste, tak naopak nemůžete mluvit, protože vám v tom může bránit prožité či prožívané trauma.

Celkovou latenci tušíte?

Nyklová: Obecně se vychází z výsledků výzkumu Agentury pro lidská práva, který proběhl v roce 2014 a z něhož vyšlo, že zkušenost s domácím násilím napříč populací je celkem rozsáhlá, ale reálně lidé problém řešili s institucemi jen v pěti až deseti procentech případů. Jednalo se o ohromný kvantitativní výzkum, který se zaměřoval čistě na zkušenost žen. Data se dlouhodobě nijak zásadně nemění, což není dobrá zpráva.

Jak to, že ne?

Nyklová: Potřebovali bychom, aby byl záchyt tohoto fenoménu vyšší.

Protože skutečná čísla vyšší jsou.

Moree: Přesně tak. Stabilně nám vychází, že systémem propadá ohromná spousta lidí a nelepší se to. Chápu, že to na jednu stranu vypadá dobře – nic se nemění, nic neroste, situace se nezhoršuje. Ale tak to není, je to přesně naopak.

Čím to je? 

Nyklová: Systém je nekonzistentní. Když to řeknu drsně: nikdy nevíte, na koho v něm narazíte. Když vám partner zlomí ruku, jdete k lékaři a dostanete od něj lékařskou zprávu. Tyto činy se také nejčastěji vykazují, protože je policie dokáže nejjednodušeji vyhodnotit jako násilné. Ale řada typů násilí se dokazuje mnohem hůř, chybí na ně jasná, srozumitelná a snadno aplikovatelná metodika. Z tohoto důvodu ani teď nemůžeme apelovat na všechny oběti, aby se začaly masově ozývat policii. Mohli bychom způsobit, že to jednou zkusí a budou retraumatizovány samotným systémem, který jim nedokáže pomoci potřebným způsobem. Už nikdy pak nemusejí sebrat odvahu znovu o pomoc požádat.

Nechcete oběti odrazovat, ale současně jim nemůžete zaručit, že se jim dostane adekvátní pomoci.

Nyklová: Ano, toto dilema řešíme od začátku. Jistě, pokud se obrátíte na neziskovku, pravděpodobně vám bude schopna pomoci. Ale třeba v případě azylových domů už je problém s místní příslušností i kapacitou.

Co byste doporučovaly udělat teď?

Moree: Zřídit celostátní krizovou linku, o níž by vědělo co nejvíce lidí, a odbornice či odborníci na telefonu by jim byli schopni poskytnout kompletní informace o reálných možnostech pomoci v jejich konkrétní situaci a místě.
Nyklová: A především zřídit více azylových domů, protože máme zjištěno, že za jarního nouzového stavu nebylo oběti kam umístit, což je obrovský problém ve chvíli, kdy už se člověk opravdu rozhodne odejít. Pokud někam zavoláte a oni vám řeknou: „My vás tedy v nejhorším někam umístíme, ale budete zavřená čtrnáct dní s dětmi v jednom pokoji,“ není to dostatečná motivace tak těžký krok učinit. Potom hrozí, že už to třeba nezkusíte nikdy.