Podle konkrétního studijního programu na jednotlivých fakultách UK se liší nejen naturel studentů, ale i problémy, s kterými přicházejí do univerzitní Psychologické poradny. Své o tom ví PhDr. Hedvika Boukalová, Ph. D., která poradenství zajišťuje.
Je pravdou, že nejčastějšími návštěvníky psychologických poraden jsou studenti humanitních oborů a ekonomiky?
Není. Já mám nejvíce studentů z přírodovědecké fakulty, medicíny a práv. Řekla bych, že tato skutečnost úzce souvisí s celkovým počtem studentů, a především s náročností studia. Z potřeby vstřebat a memorovat velké množství informací u nich vznikají problémy studijního rázu. Právě pro radu, jak se efektivně učit, přicházejí do poradny především studenti medicíny a práv. Naproti tomu studenty přírodovědy spíše než studium trápí otázky související s navazováním přátelství a s vyřešením pocitu samoty. Ne zřídka se od otázek, jak zvládat učení či stres, dostaneme k situacím v rodině nebo ve vztazích.
Jak se k vám student dostane?
Univerzitní poradenství pracuje v rámci Informačního, poradenského a sociálního centra. Student, který chce využít nabídky psychologického poradenství, se na konzultaci přihlásí přes kalendář na webu: http://www.vsporadna.cz/cuni. Spolu s potvrzením účasti dostane informaci o místě, čase a délce setkání.
Z kapacitních důvodů bohužel nemohu nabídnout studentům klasický psychologický vztah, v němž setkání probíhají většinou po týdnu. Poradenství je k dispozici pět hodin týdně a po vypsání termínů bývají časy velice brzy obsazeny.
Vracejí se k vám „staří známí“, máte zpětnou vazbu?
Systematicky zpětnou vazbu nezískáváme, mnohdy by to bylo složité. Někdy se stane, že student přestane na domluvené konzultace docházet a za čas se objeví s úplně jiným problémem, než který jsme spolu začali řešit na začátku. Kolikrát opravdu koukám, jak to, co před časem vypadalo složitě, je najednou upozaděno a student jen stručně konstatuje: „Ano, už je to v pořádku, to jsem vyřešil.“
Co studenti dělají během zkouškového období špatně?
Základní chybou je, že si doslova přestanou dávat právo na odpočinek a relaxaci. Naprosto cíleně si řeknou, že nemohou odpočívat, protože jim zbývá málo času a musejí se učit. Jako by vrcholový sportovec těsně před olympiádou přestal regenerovat a chodit na masáže. Což je zcela špatně a naprosto proti efektivitě učení. Přitom by stačilo rozdělit si učení na menší celky a najít si místo a čas na sportování, biograf, koncert, kávu či pivo s přáteli. Jde o důležitou regeneraci kondice i motivace. Člověk se pak do učení pustí s ještě větší intenzitou a efektivitou.
Problémem studentů mohou být i nevhodné učicí návyky. Společně pak hledáme individuální strategii: někomu vyhovuje učení se ve skupině se vzájemným přezkušováním, pak jsou studenti skvěle využívající vizuální paměť, jiní si třeba rádi učivo říkají nahlas.
Technických „vychytávek“ je kolem učení celá řada. Věřím, že pro studenty je přijatelné slyšet konkrétní radu, kterou se pak mohou pokusit převést do své studentské praxe.
Je psychicky nevyrovnaný vysokoškolák odrazem doby, která „lpí“ na úspěchu?
Tlak na výkon se určitě zvyšuje, a to v řadě faktorů. Od studentů slýchám, že si nemohou dovolit odpočinek, protože během něj neprodukují výkon. Takže se jim snažím vysvětlit opak. Relaxace zvyšuje nejen výkonnost, ale i kvalitu života. Pokud tuto důležitou část nerespektují, teprve pak mohou přijít opravdové obtíže, subdepresivní stavy zahrnující neschopnost prožívat pozitivní události, problémy se soustředěním i ztráta motivace ke studiu. Zkrátka přetížení způsobené myšlenkovou činností existuje. Často se na něj nabaluje pocit nutnosti plnohodnotně fungovat, nebýt rodičům na obtíž. Studenti na sebe tlačí, aby studium co nejrychleji zvládli.
I problém v současnosti tolik probírané prokrastinace je svým způsobem dán únavou nebo špatnou prací se zátěží. Organismus se brání a prokrastinační činnosti se stávají únikovým řešením.
Asi největší životní změny a nápor na psychiku zažívají studenti prvních ročníků, kteří se na vysoké škole ocitnou v jiném světě…
Máme výbornou zkušenost s adaptačními pobyty či kurzy, které řada fakult pořádá. Studenti na nich získávají důležité informace o škole, a navíc se cíleně seznamují. I ti, kteří jsou v běžném životě ostýchavější, jsou nenásilnou formou vtaženi do kolektivu. Vezměte si, že u řady silně obsazených oborů se studenti různě přelévají mezi přednáškami, za takového stavu si introvert vytvoří nové vztahy obtížněji. Chybí mu přátelé a začne pochybovat, jestli zvolený obor či škola jsou pro něj ty pravé. V poradně se společně snažíme mapovat jednotlivá rozhodnutí. Probíráme vnímané obtíže i to, co je k danému oboru táhne, jaká oblast jim byla blízká na střední škole, případně v čem jiném by se mohli vzdělávat.
Jsou lidé, kteří se ve vybraném studijním oboru najdou na první pokus, někdy na druhý. U jiných třeba zjistíme, že setrváním na vysoké škole jen prodlužují své tápání, studium pro ně prostě není nejlepší volbou. Absolutorium vysoké školy je jen částečně o schopnostech. Z velké části je podmíněno vůlí, láskou k dané oblasti či oboru a sebedisciplínou.
Přicházejí do psychologické poradny spíše dívky, nebo chlapci?
Více je dívek. U chlapců to zřejmě souvisí s vnímáním mužské role ve společnosti – pomoc psychologa není nic moc pro ně, jsou přeci těmi silnými, pomohou si sami. Nechci říci, že by každý měl mít svého psychoanalytika, ale v řadě případů lidé řeší problémy později než dříve. Přitom by často stačilo jen vyhledat poradnu. Veřejnost se, bohužel, stále mylně domnívá, že člověk je psychologem do psychoterapie vtažen a po deseti letech vyplivnut. Je škoda, že tyto předsudky přetrvávají.
Sama o sobě říká: „Díky psychologii mám tendenci dělat si o lidech úsudek mnohem pomaleji, než je ve společnosti běžné.“ |
Zajímavost na závěr: V místnosti, v níž jsem s paní doktorkou vedla rozhovor, si nešlo nevšimnout zhruba půlmetrové dřevěné vařečky. Zákonitě vyvstala otázka, k čemu tento ryze kuchyňský nástroj v psychologické poradně slouží. „Já vlastně ani nevím. Ale když zde probíhá seminář se studenty psychologie, upozorním na něj ty, kterým se moc mluvit nechce,“ zní odpověď usmívající se psycholožky. Podle jejích slov studenti stejně dobře vědí, že se jejího použití obávat nemusejí: „I když jsem forenzní psycholožka, nejsem žádná ranařka!“
