Zlaté medailistky v hokeji: Trenéři už holky v týmu neřeší

Zatímco Natálie Brichová a Lucie Eignerová nastupují v útoku a studují na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, studentka třetího ročníku Pedagogické fakulty UK Kateřina Dvořáková sleduje dění na ledě z hokejové branky. Společně jsme si povídali nejen o jejich největším sportovním úspěchu a vysokoškolském studiu, ale i o tom, jaké to je odmala hrát s kluky nebo jejich ambicích do budoucna.

Zleva: Natálie Brichová, Kateřina Dvořáková, Lucie Eignerová.

S jakými očekáváními jste jely na univerziádu?

Kateřina: Asi v nás bylo to, že chceme alespoň obhájit třetí místo z posledních univerzitních her. To, že jsme vyhrály celý turnaj, bylo hodně velké překvapení nejen pro nás.
Lucie: Pro nás byl úspěch už dostat se do finále, ale vyhrát celý turnaj, a ještě ve finále porazit Kanadu, to byl v podstatě takový zázrak! Všechny zápasy byly těžké, a my se soustředily zápas od zápasu, nejtěžší bylo semifinále se Slovenskem, po něm už jsme mohly být spokojené.
Natálie: Jen nás trochu mrzelo, že se po vyhraném finále nehrála česká hymna, to by byl hodně silný moment pro nás všechny (na univerziádě se hraje pouze studentská hymna, pozn.autora).

Univerziáda je v podstatě studentská olympiáda, i sporty jsou stejné. Může být pro studenta – hokejistu něco víc než porazit ve finále Kanadu?

Kateřina: Já bydlela na pokoji s Julií Pejšovou (brankářská jednička týmu) a když jsme den před finále probíraly naše šance, tak jsme si říkaly: Kanada bude mít tak padesát střel, my asi tak devět, ale Julča to pochytá, my dáme gól a vyhrajeme (smích).
Lucie: My jsme věděly, že Kanaďanky budou hodně šikovné a nebude to s nimi lehké, že ony budou určovat tempo hry. A my budeme muset prostě bránit a bojovat.

Finále jsem se osobně zúčastnil, tak vím, že bylo hlediště plné Kanaďanů, kteří po zápase nechápali, co se děje…. Stejně jako hráčky japonského týmu, které vám fandily zpoza plexi za hrací plochou.

Lucie: Japonky nás měly rády. My jsme je vždy potkaly třeba ve městě a pořád se k nám hlásily, oblíbily si nás. I když většina z nich neuměla ani anglicky, tak na nás vždy alespoň zamávaly.

Za plexisklem japonské hokejistky jásající při českém triumfu v Turíně. 

Všechny už máte za sebou i start na mistrovství světa do 18 let, to je asi přece jen prestižnější než univerziáda, kam mohou jen studenti.

Kateřina: Nám se třeba mistrovství světa v Japonsku vůbec nepovedlo, hrály jsme v podstatě o předposlední místo, tudíž nálada byla spíš negativní. Zatímco na univerziádě byla nálada v týmu pořád optimistická. Takže samozřejmě účast na mistrovství světa je víc, ale nemám z toho takové zážitky jako z univerziády.
Lucie: Já zase nejraději vzpomínám na Evropský pohár 2019, kde jsme získaly bronzové medaile. I díky tomu, že se hrálo u nás v Příbrami. A hodně holek z tohoto týmu bylo nyní na univerziádě, takže jsme věřily, že se přenese dobrá atmosféra tím, jak už se známe.

Letos bude v Česku mistrovství světa žen. Jak moc daleko máte do týmu?

Natálie: Já byla na začátku roku s týmem na přípravném kempu, kde bylo dohromady asi 30 holek, ale další pozvánka už nepřišla. A vlastně musím říct, že pro mě bylo pozvání do národního týmu vždycky hodně stresující. Pokaždé, když jsem měla na nějaký sraz jet, tak jsem z toho měla stres a nemohla spát. Ale to nijak nesouvisí s týmem, je to spíš můj problém.
Lucie: Hokej je náročný i na psychiku. Já jsem také hodně prožívala, když jsem jezdila jako šestnáctiletá na kempy reprezentace. Jedete někam, kde nikoho neznáte, a musí se vám to povést, abyste zaujala trenéry a pozvali vás znovu… Jde o spoustu hledisek a je na každém, jak se s tím tlakem vypořádá – zda si vybere tu cestu věnovat se hokeji profesionálně a být neustále pod tlakem nebo hrát víceméně pro zábavu.
Natálie: Jako ženy navíc myslíme i na rodinu. Řada holek ještě ve třiceti nemá děti, protože hokeji obětují celý svůj život. Já osobně touhle cestou jít nechci.

Lucie Eignerová (v černých kalhotech) se zlatou medailí z univerziády.

A jak to mají ostatní, kolik hodláte hokeji obětovat?

Kateřina: Já byla v reprezentaci naposledy ještě za předchozího vedení, před kvalifikací na olympiádu v Pekingu. Od té doby šance nepřišla a je poměrně velmi malá, navíc na brankářském postu.
Lucie: U mě už to na profesionální úroveň není, v reprezentačním týmu jsou šikovnější holky, a navíc s mými koleny (v minulosti už kvůli problémům s koleny přerušila kariéru a kvůli obnovenému zranění nemohla nastoupit ve finále univerziády, pozn. autora). Občas mě láká myšlenka zahrát si v zahraničí, ani to nemusí být top úroveň, jen si zkusit život venku a naučit se pořádně cizí jazyk, to mě láká.

A kde se tedy vidíte s aktivní kariérou?

Natálie: Já už bych chtěla pomalu začít trénovat a předávat zkušenosti dětem.
Lucie: Já už si trénování děti vyzkoušela u nás ve Vimperku, když jsem kvůli zranění přerušila kariéru. A bylo to fajn, ale chybělo mi samotné hraní. Takže teď uvidíme, jak to půjde. Nyní studuji v Praze, a ještě dojíždím do Příbrami za hokejem, tak to se tak nějak dá skloubit, ale až se do budoucna najde nějaká práce, tak bych zvažovala hokeje nechat. Už pro mě není hlavní prioritou. Tak uvidíme, jak se všechno vyvine.

A o čem jste snily, když jste s hokejem začínaly?

Lucie: Asi zahrát si někdy v reprezentačním týmu, to byl pro mě takový cíl.
Natálie: Já jsem o reprezentaci snad ještě do kategorie mladších žáků ani neuvažovala. Ale pak přišel trenér s tím, že bych na to měla a já z toho byla úplně unešená (smích). Protože to nikdy nebyl vyloženě můj cíl, mě prostě bavilo hrozně hrát.
Kateřina: My jako malé holčičky ani netušily, že ženský hokej má i reprezentační tým. Nevím, jak ostatní, ale já tehdy vzhlížela k chlapům, co zahráli u nás v Benešově za áčko (smích). To byl pro mě vrchol, s těmi jsem chtěla hrát. Chtěla jsem zkusit zahraničí, ale dvakrát to nevyšlo, takže teď už s tím moc nepočítám, v 21 letech je už podle mě pozdě.

Jak jste začínaly s hokejem, kdo vás k němu přivedl?

Natálie: Hokej hrál můj bratr a já k němu vzhlížela, chtěla jsem vypadat jako on, a hrát hokej s ním. Hodně jsem se věnovala i atletice, kde mě dokonce trénovala Lída Formanová, a také plavání. Vyzkoušela jsem hodně různých sportů, ale hokej u mě nakonec vždycky vyhrál a už jsem vlastně nikdy nechtěla dělat nic jiného.
Lucie: Mě k hokeji přivedl můj taťka, který dříve také hrál, začala jsem už od čtyř let se sousedem, který byl i mým spolužákem ze školy. Pokaždé jsme přišli ze školy a spěchali na dvorek, kdy jeden měl brankářské betony z molitanu a druhý na něj střílel. A společně chodili pak i na tréninky. Nejvíc mě u hokeje vždy bavila ta parta okolo.
Kateřina: U nás v rodině hokej nikdo nehrál, ale bydleli jsme hned vedle zimního stadionu a mě hrozně lákalo se tam dostat. Hrávala jsem i fotbal, ale jakmile začala hokejová sezona, tak jsem byla pořád na zimáku. Zhruba do sedmi let jsem hrála v poli, ale pak mě lákalo něco jiného, odlišného. Tak jsem se zkusila postavit do branky, chytlo mě to, a už jsem tam zůstala.

Kateřina Dvořáková těsně po finále zimní univerziády. 

Ženský hokej zažívá velký boom a sbírá medaile na velkých akcích. Posunulo se hodně obecné vnímání o ženském hokeji?

Natálie: Hlavně je vidět posun u přístupu trenérů v těch mladších kategoriích, kteří už nemají problém s tím mít v týmu holku. Dříve hodně holek s hokejem končilo kvůli tomu, že je zkrátka nenechali v klubu hrát. To už se myslím neděje.
Kateřina: Určitě je to jiné a je to dobře. Dříve si stačilo přečíst nějaké komentáře, kde každý jen nadával, proč holky hrají hokej, podpora byla tak maximálně od rodičů a známých. To už se dnes naštěstí neděje.

A sami hokejisté vám to nikdy nedávali „sežrat“? Přece jen jste v týmu zabíraly místo, které mohl mít jiný kluk.

Lucie: Já jsem byla vždy v týmu s kluky, kteří byli fajn a nikdy jsem nenarazila jak u hráčů nebo trenérů na někoho, kdo by mě nějak omezoval. Možná to bylo tím, že jsem vždy byla v menších městech, kde nebyla taková konkurence.

Tady je třeba připomenout, že nastupujete mezi kluky v juniorských klubech, protože ženské týmy existují jen v dospělé kategorii. Chovají se kluci jinak, když mají mezi sebou dívku?

Natálie: Tím, že s nimi hraju už třeba od tří let, tak mě berou spíš jako parťáka, už nijak nevnímají, že jsem holka.
Lucie: Samozřejmě záleží na tom, jestli jsi s nimi už od mala anebo přijdete do týmu, kde holka nikdy nebyla. To je obrovský rozdíl, když na to ti kluci nejsou zvyklí.

A je rozdíl oproti pánské a dámské šatně ohledně chování?

Natálie: Kluci nikdy nic moc neřeší. Když je nějaký problém, tak se vyřeší do dalšího tréninku. Holky to řeší minimálně týden.
Kateřina: Když jsem zvažovala kariéru v zahraničí, tak byla jedna z hlavních věcí, z které jsem měla obavy - že nezvládnu cizí holčičí partu. Protože odmala jsem v týmu s kluky a tam nikdo nic moc neřeší, nerýpají se spoustu dní v hloupostech. Teď jezdím do Příbrami jednou za čas za holkama, s kterýma se dlouho známe a ráda je vidím, těším se na ně. Ale je to něco jiného než být spolu každý den.
Lucie: Hokej je kolektivní sport, a tam vždy hraje parta velkou roli. A v zahraničí člověk nikdy neví, na jakou partu narazí. A holčičí šatna je v tomhle horší než ta klučičí.

Natálie Brichová (uprostřed) ve finále univerziády proti Kanadě.

Na hře s kluky vás prý nejvíce baví, že můžete hrát do těla, což je v ženském hokeji zakázané. Natálie působí i jako rozhodčí, jaký je její pohled na hru do těla?

Natálie: Jako rozhodčí mi vadí přísné posuzování hry do těla, podle mě by se to nemělo pískat. Myslím, že by se děti měly tak nějak „obouchat“, protože mi připadá, že když pak přejdou do starší kategorie, tak jsou zbytečně „ubrečené“. Já jsem rozhodně pro víc fyzických kontaktů v hokeji.

Všechny pocházíte z menších měst. Jak je to u vás s hráčskou základnou, hlásí se děvčata na hokej?

Natálie: Určitě o dost víc, než tomu bylo za mého dětství. Dnes vidím v každé kategorii Kutné Hory alespoň dvě holky.
Lucie: U nás ve Vimperku jsou holky vidět v mladších kategoriích spíše výjimečně. Když já vyrůstala, tak jsem většinou byla v týmu jako holka sama, tehdy tolik holek nehrálo.

Koukáte na hokej když máte volno nebo už ho raději nevyhledáváte?

Kateřina: Když už, tak se jdu naživo podívat na Spartu. Ale že bych si pustila v televizi extraligu, to ne. To si raději pustím fotbalovou Ligu mistrů.
Lucie: Já na hokejovou ligu vůbec nekoukám, ani se neorientuji v tom, jak si kdo vede v tabulce. A ani se nepotřebuji dívat v televizi na hokej nebo fotbal (směje se).
Natálie: Já byla nedávno v Americe, tak jsem měla možnost jít na NHL. Zašla jsem v New Yorku na Rangers proti Bostonu a potom na zápas New Jersey proti Carolině. Doma se jinak na hokej podívám sem tam s přítelem, když to v televizi pustí, ale ne že bych to vyloženě vyhledávala. Spíš se raději podívám, když je mistrovství světa.

Co studujete na Univerzitě Karlově?

Kateřina: Tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě, měla by ze mě být učitelka tělocviku. O prázdninách v létě jsem si už zkusila práci ve školce s malými dětmi a moc mě to bavilo. Jak jsou pořád v pohybu a živé, tak pro ně můžu pořád něco vymýšlet.
Lucie: Já mám na FTVS obor Tělocvik a zeměpis se zaměřením na učitelství. Vybrala jsem si to proto, že bych chtěla dále pracovat s dětmi. Láká mě možnost učit nebo trénovat. Ideální představa je, že bych přišla ze školy a pak třeba trénovala. Ale nevím, jestli to vyjde, každopádně jako hlavní bych měla učitelství.
Natálie: Studuji na FTVS tělesnou výchovu se zaměřením na vzdělání. Vybrala jsem si to proto, že bych chtěla dále pracovat s dětmi, ať už jako trenérka, nebo učitelka. Ráda bych zůstala u sportu. Ono je to také o tom, že nás baví pohyb a nechceme být zavřené někde v kanceláři. To je lepší se s dětma jít proběhnout a něco vymyslet venku.