Diplomová práce je dnes zpravidla jednou z podmínek pro řádné ukončení vysokoškolského studia. Do budoucna je však otázkou, zda je vhodným zakončením pro každý typ studia a povedou se diskuze o její podobě. K čemu je vlastně diplomová práce dobrá a není požadavek na sepsání desítky stran dlouhého textu v dnešní době už přežitek? Nad tím se v následujícím textu zamýšlí Martin Zelinka, který v květnu obhájil "diplomku" na katedře Orální historie – soudobých dějin Fakulty humanitních studií UK.
Diplomové téma jsem si zaregistroval v červnu 2022, tedy před dvěma lety. Během nich jsem mnohokrát přemýšlel o jedné věci – k čemu je vlastně diplomová práce dobrá? Na začátku si pojďme říct, že diplomová práce je velmi široký pojem, který v praxi představuje soubor děl různé kvality i zaměření. Pro někoho se jedná pouze o povinnost, kterou je potřeba splnit. Pro jiné diplomová práce představuje důvod, proč vůbec šli studovat, a její téma je pro ně srdeční záležitost. Oba přístupy jsou legitimní a existuje mnoho odstínů mezi nimi. Jaký vztah jsem měl ke svému diplomovému tématu (dobrovolnická služba v izraelském programu Sar-El)? Nebylo pro mě vyloženě srdeční, definoval jsem jej až po konzultacích s vedoucím práce. Ale když už jsem se do něj pustil, chtěl jsem se mu věnovat pořádně. Studium jsem si o rok prodloužil, abych nemusel spěchat a odevzdat práci, za kterou si nebudu stát. Proto alespoň v mém případě psaní práce rozhodně nebyla jen „tečka“ na konci školy, ale reálně jsem jím strávil asi polovinu veškerého času, který jsem věnoval celému magisterskému studiu.
Teorie všeho
Psaní diplomové práce má mimojiné prokázat, že se student/ka orientuje v teorii a metodologii svého oboru. Když jsem začínal psát teoreticko-metodologickou kapitolu, tak jsem myslel, že se rozbrečím. Přestože jsem za sebou měl všechny povinné předměty, tak se mi často stávalo, že jsem jeden odstavec musel číst i pětkrát po sobě, než jsem v základních obrysech pochopil, co tím pisatel/ka myslí (na dálku zdravím britskou ikonu orální historie Lynn Abrams, autorku knihy Oral History Theory). Postupně jsem se tím sice prokousal, a nakonec mě psaní teoretické kapitoly i bavilo, ale začátky byly kruté. Naposledy jsem se tak zoufale cítil, když jsem vyjel na studijní pobyt do zahraničí, a zjistil, že navzdory mnohaletému studiu angličtiny svým americkým spolužákům rozumím tak každé třetí slovo.
Autor textu Martin Zelinka (vpravo) s přáteli.
Expert nejsem, ale umím hledat
Smyslem psaní kvalifikační práce v historických vědách je také prokázat orientaci v určité historické epoše nebo tématu. Tuto část jsem si užíval již od začátku, protože se člověk zabývá konkrétními událostmi, ne abstraktní teorií, a zároveň se noří do hloubky nějakého problému. Díky tomu jsem se dozvěděl mnohé o kontextu rozdělení britské mandátní Palestiny, zapojení Československa do tohoto procesu, nebo poválečném postavením přeživších Židů v naší republice. Netroufl bych si říct, že jsem na tato témata nyní expert. Ale vím, do jaké literatury se „zavrtat“, když se o nich potřebuji dozvědět více. A na úrovni historiografie (tedy dějin dějepisectví) jsem si uvědomil, jak moc je historické bádání ovlivněné společenským kontextem – v tomto konkrétním případě například tím, že téma izraelsko-československých vztahů bylo za socialismu tabuizováno, zatímco po Sametové revoluci došlo v některých ohledech k jejich mytologizaci.
Vzhůru do terénu
Asi nejdůležitější schopností, kterou má sepsání diplomové práce prověřit, je samostatné vedení vědeckého výzkumu. Je třeba říci, že diplomant není ponechán svému tématu napospas. Pokud máte štěstí na vedoucí/ho práce (a já jsem měl), můžete se opřít o jeho/její rady, postřehy a doporučení. Hlavní tíha přesto bude na vás. V případě mého oboru, orální historie, jsem musel vytipovat vhodné narátory (vypravěče), oslovit je, domlouvat s nimi schůzky, rezervovat prostory, nahrávat a analyzovat rozhovory, a podobně. Můžu říct, že tato část se ukázala být nejen zkouškou odbornosti, ale také různých měkkých dovedností. Musel jsem zapojit nejen dovednosti získané během studia, ale vlastně vše, co jsem se naučil za zhruba třicet let svého života – zejména respektující a neodsuzující přístup k druhému člověku a jeho životnímu příběhu. V tomto smyslu není studium něco, co lze ostře oddělit od zbytku života. Do procesu psaní diplomové práce vstupujete se vším, co jste se naučili, a to nejen v různých vzdělávacích institucích, ale celým svým pobytem na této planetě. Obstál jsem? Jelikož jsem úspěšně uskutečnil, a v práci následně využil rozhovory s devíti lidmi, tak ano.
Je diplomka pro každého?
Během těch dvou let, kdy jsem diplomovou práci psal, jsem se na tuto závěrečnou část studijního maratonu díval skepticky. Ve světe, kde se stále více obchoduje s pozorností a cílem mnoha textů je zaujmout čtenáře alespoň na pár sekund, mi požadavek na sepsání desítky stran dlouhého textu přišel jako přežitek. Jak se na to dívám nyní? Za zkušenost diplomové práce jsem rád. Schopnost vést orálně-historický projekt se mi hodila, když jsem získal zakázku na sepsání vzpomínkové knihy rozhovorů s dlouholetými zaměstnanci jedné stavební firmy. Bez zkušenosti s vedením diplomové práce bych měl problém takový projekt zkoordinovat a rozvrhnout své síly. Přesto si myslím, že do budoucna je velkou otázkou, zda je diplomová práce vhodným zakončením pro každý typ studia a diskuze o její podobě nepochybně budou součástí širšího přemýšlení o tom, co je smyslem univerzitního studia v dnešním světě.
