Milan Buben většinu svého profesního života strávil za školní katedrou a předával své bohaté znalosti mladé generaci, ovšem jeho „vedlejší“ vášní jsou znaky – ať už rodové, církevní, státní či městské. O heraldice napsal řadu ceněných publikací a je autorem i několika knih o řádech, několika z nich je dokonce sám nositelem.
„Jako malého chlapce mě rodiče často brávali na výlety po hradech a zámcích, a jejich interiéry a architektura mě fascinovaly. Proto mi vrtalo hlavou, jak něco tak nádherného mohli vybudovat lidé zlí a nevzdělaní, kteří vykořisťovali své poddané – tak totiž v komunistické éře bývalé majitele těchto panství líčili místní průvodci. Tak jsem se o to začal zajímat víc a postupně zjišťoval, že to ve skutečnosti bylo trochu jinak,“ vypráví Milan Buben a přidává bizarní historku.
„Hrabě Zdeněk Sternberg mi vyprávěl, že ačkoliv chtěli komunisté jejich rodinu z hradu Český Šternberk vypudit, místní buňka KSČ se za ně zaručila. A jeho otec Jiří Douglas dokonce mohl na svém hradě milostivě dělat kastelána! Ovšem při výkladu před turisty musel o své rodině mluvit jako o zlých vykořisťovatelích,“ směje se Buben, který absurditu komunistické éry pocítil i na vlastní kůži, když se hlásil na vysokou školu.
Škola života v úpravně papíru
Ačkoliv na přijímacích zkouškách na Filosofickou fakultu zodpověděl všechny otázky, nebyl přijat z „nedostatku volných míst“ – tak se zpravidla odmítali uchazeči se špatným kádrovým profilem. A rodinný známý-právník poradil, ať jde rok pracovat manuálně, že by mu to mělo pomoci. Rok po maturitě tak místo v posluchárně vysoké školy strávil v úpravně papíru národního podniku OSPAP na Karlově náměstí v Praze jako dělník.
„A to byla životní zkušenost k nezaplacení! Coby osmnáctiletého mladíčka mě obklopovala neuvěřitelná sestava: jeden továrník, katolický kněz, čtyři živnostníci a jedna modistka. A tato pestrá směs lidí vyprávěla o svačinách a obědech své životní příběhy, což pro mě byla obrovská škola života - jejich zkušenosti, osudy a názory mě do budoucna hodně formovaly.“
S medailí Univerzity Karlovy a Petrem Nohelem z Odboru pro vědu a výzkum, který poskytl pro článek ilustrace šlechtických znaků.
Za rok tedy přišel znovu k přijímacím zkouškám a u zkušební komise se potkal tváří v tvář se stejnými lidmi jako před rokem. „Jenže tentokrát jsme si jen tak nezávazně povídali, vůbec se mě na nic nezeptali. A když jsem se tomu podivil, bylo mi řečeno, že jsem jim přece vše správně zodpověděl už před rokem. Jenže tehdy jsem holt neměl ten správný dělnický původ,“ směje se Buben, v polovině šedesátých let úspěšně přijatý student FF UK v oboru angličtina – čeština.
Láska k heraldice u něj naplno vzplála ještě za studií v roce 1968, když součástí rozhlasového pořadu Kolotoč byla i „heraldická okénka“. „Vedl to vynikající heraldik a bývalý politický vězeň Adolf F. J. Karlovský a ten při jednom vysílání vyzval zájemce, že při Svazarmu existuje zájmové sdružení o heraldiku a kdo chce, ať přijde do restaurace U Holubů na Smíchově. Já se tam vypravil, ujali se mě pánové Karlovský a Wierer, a ti mě zasvětili do heraldiky. Půjčovali mi literaturu, všechno mi vysvětlili a poradili. Tehdy jsem tomu propadl a strašně moc se toho naučil.“
| Chcete se o heraldice dozvědět více? |
| Přijďte ve středu 12. června na Heraldické symposium na Katolickou teologickou fakultu UK. |
Mimochodem do restaurace U Holubů tehdy dorazili studenti tři - jeden zajímavější než druhý, i když to se projevilo až o mnoho let později. Kromě budoucího heraldika Bubna to byl Pavel Pokorný, jenž se po letech stal vedoucím rukopisů v Klementinu, a ilustrátor Zdirad J. K. Čech, jehož obraz Panny Marie Lidické požehnal sám papež František, a je dnes trvale umístěn v římském kostele sv. Marcelina a Petra.
Heraldika coby feudální věda
Bubna nadchla heraldika natolik, že během politického uvolnění v roce 1968 publikoval malé články o drobnější české šlechtě v rámci takzvaných Erbovních sešitů, jež vycházely pod záštitou Svazarmu. A dokonce chtěl o heraldice psát diplomovou práci!
„To jsem ale narazil. Heraldika byla v podstatě zakázaná, jelikož ji kdysi Zdeněk Nejedlý (v 50. letech čs. ministr školství a přední kulturní ideolog tuhého komunismu, pozn. autora) označil za feudální vědu. Díky přímluvě vyučující anglistiky dr. Květy Maryskové jsem však nakonec mohl téma heraldiky zpracovat, jenže pak nastal další problém - najít pro dokončenou práci oponenta, protože nikdo se tomu nevěnoval a kdo ano, ten nebyl „politicky průchodný“. Nakonec našli stařičkého profesora Trnku, což byl poslední žijící zakládací člen pražského lingvistického kroužku. Vznešený pán s vystupováním jak za starého Rakouska-Uherska mou práci zaštítil a vše bylo v pořádku. Takže já byl po roce 1948 asi první, kdo na Filosofické fakultě napsal jakoukoliv práci týkající se heraldiky.“
A aby toho nebylo málo, tak se mu ještě za komunistického režimu podařilo vydat i knihu. A snad by to ani nebyl dr. Buben, aby okolo toho nebyl zajímavý příběh: „Na vojenském cvičení jsem se potkal se zajímavou sestavou lidí – byli tam sochař a rytec Michal Vitanovský, archeolog Michal Tryml, a také Leo Pavlát, pozdější ředitel Židovského muzea. A během jedné diskuse jsem si posteskl, že bez protekce a známých není v socialistickém Československu šance cokoliv publikovat. A Pavlát tehdy pracoval v nakladatelství Albatros, které od 60. let vydávalo edici malých encyklopedií pro děti OKO. Nu a ponoukl mě, ať mu sepíšu nějaké návrhy. Napsal jsem tři témata a vybral si právě heraldiku.“
Tudíž se pustil do práce a prošel si neskutečně složitým schvalovacím procesem, který trval asi dva a půl roku a jehož pomyslnou třešničkou na závěr bylo předvolání ke komisi na ministerstvu kultury. „Tam seděly tři soudružky a vychvalovaly knížku, jak je pečlivě a krásně udělaná, že se to bude dětem líbit, ale jejich předstíraná laskavost netrvala dlouho: „Ovšem jsou tam i věci, nad kterými byste se měl zamyslet! Vy tady například píšete, že rozlišujeme světce na mučedníky a vyznavače. Soudruhu doktore, my strana ne! To církev!“ Tak jsem to musel upravit. A přitom jim unikla moje kritika státního znaku s pavézou, který byl heraldicky úplně špatně,“ směje se Buben.
Ukázka městské heraldiky: znaky laskavě poskytla města Česká Třebová (vlevo) a Smržovka.
Každopádně heraldické OKO vyšlo v roce 1986 a mělo takový úspěch, že se rozebralo už za půl roku a zaujalo i za hranicemi. Albatros dostal nabídku z Německa a Milan Buben o rok později zpracoval i knížku o německých erbech. V dalších letech se autorsky podepsal pod knihami jako Encyklopedie heraldiky (vyšla ve čtyřech vydáních), Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích (I. – IV. díl), publikacích o řádu Maltézských rytířů a řadě dalších. Nyní pracuje na druhém vydání Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů (první vydání vyšlo v roce 2000).
Největší vášní je ale pro něj heraldika a nejraději má tu šlechtickou. „Tam je dynamika a určitá noblesa. Jak říkají latiníci: Omnes nobiles fratres sunt – všichni šlechtici jsou si bratry. A je to opravdu tak, že si všichni šlechtici tykají bez ohledu na titul, a rádi se mezi sebou špičkují. Sám jsem byl svědkem toho, když se sešli Maxmilián Wratislav, Zdeněk Sternberg, a Děpold Czernin, a dělali si navzájem legraci z toho, který rod je starší.“
Co se týče samotných erbů, tak nejstarší české pochází z přemyslovských dob. „Wratislavové rádi vyprávějí, že pocházejí od knížete Vratislava – jejich štít je červenočerně polcený a tvrdí, že ta černá strana byla původně stříbrná (barvy českého království jsou stříbrná a červená) a to stříbro časem zčernalo. Ale je to jen pověst,“ usmívá se Milan Buben.
Vlevo erb Radeckých z Radče, z jejichž rodu pocházel i známý polní maršál a nejvyšší velitel rakouských císařských vojsk. Ještě slavnější byl generalissimus Albrecht z Valdštejna, jehož rodový erb je vpravo. Uprostřed jsou pak šlechtické erby Liechtensteinů a Lobkowiczů.
Ostatně historie zná mnoho příkladů, kdy byly erby vylepšovány nebo upravovány třeba podle toho, že následní dědicové chtěli zvýraznit čin, kterým svůj rod proslavili. „Například rod Daczických měl původně v erbu jen jednu přilbu, jako rytíři užívali dvě, a poté co se stali barony, tak mají přilby tři. Nebo u erbu města Prahy byla hradba původně stříbrná, ale poté byla císařem polepšena na barvu zlatou, která je cennější. Také se dala rozmnožovat pole daného erbu, aby se tam přidala nějaká zásluha nebo statečný čin. Ale byla i doba, kdy se rodiny vracely k původnímu znaku a všechna pozdější polepšení začaly pomíjet.“
Erb má být jedinečný
O každou změnu erbu však bylo každopádně potřeba žádat panovníka. „Od dob Karla IV. resp. poté jeho syna Václava, a především za vlády Habsburků po Obnoveném zřízení zemském došlo k tomu, že bylo vše řízeno dvorskou kanceláří. Ta v době panování Habsburků sídlila pochopitelně ve Vídni, kde na to byli odborníci heraldici, kteří erby posuzovali. Základním principem heraldiky totiž je, že erb má být jedinečný, a má určovat tu či onu rodinu nebo osobu, takže by nemělo dojít k žádné duplicitě.“
Dnes může mít znak kterýkoliv člověk, pokud to uzná za vhodné. „Pochopitelně ale jeho znak musí být občanský, tzn. nesmí nést známky šlechtictví – nesmí být například přilba korunována a štít by neměl mít štítonoše, což je známka panského stavu, apod. Ale jinak záleží jen na jeho vkusu, co bude ve znaku mít. Pochopitelně by bylo vhodné poradit se s nějakým heraldikem, aby ve výsledku nedošlo k nějakému nedopatření, což se bohužel někdy stává,“ říká dr. Buben, jehož oči už spatřily tisíce znaků.
„Každý erb má svou historii a ten příběh za ním je vždy nejzajímavější. Samostatnou kapitolou jsou mluvící znaky (mluvící znamení nebo mluvící erb je znak, který obsahuje figuru narážející na název či jméno nositele znaku, a to přímo nebo prostřednictvím metafory, pozn. autora). Například jedno z polí znaku Schwarzenbergů, kde je hlava Turka, do které klove krkavec: znamení vypráví o dobytí turecké pevnosti Raab v Uhrách Adolfem Schwarzenbergem v roce 1598. A protože Rabe je německy krkavec, byl mu dán do znaku i tento opeřenec.
Páni ze Švamberku se zase pojmenovali podle hradu a labutě v erbovním znamení (labuť je německy Schwan), Rožmberkové podle růže, a tak dále…Existuje i erb s ženským ňadrem, a existuje řada dalších heraldických kuriozit, v Německu o tom kdysi vyšla i celá publikace.“
Dalším zajímavým koníčkem dr. Bubna jsou církevní dějiny. „K tomu vedla cesta částečně přes heraldiku a částečně přes poznání. Jak jsme s rodiči navštěvovali hrady a zámky, tak jsme občas zavítali i do nějakého kláštera. Nedávno jsem doma dokonce našel vstupenku ze 70. let do kláštera Teplá, která stála 1 československou korunu! Za to jste si mohli prohlédnout takřka celý klášter vyjma prostorů, které zabrala armáda. Když jsem se tam zastavil po revoluci, tak mi premonstráti ukazovali refektář, z kterého si vojáci v době komunismu udělali tělocvičnu - na stěnách byly zavěšené basketbalové koše, fresky byly poznamenány otisky od míče, na intarzovaných parketách namalované čáry… strašné,“ posteskl si při vzpomínce muž, jenž je od roku 1990 magistrálním rytířem Suverénního řádu Maltézských rytířů.
Milan Buben v kostele Panny Marie pod řetězem, řádovým kostelem Maltézských rytířů v Praze.
„Co to obnáší? Že jsem členem řádu a snažím se být nějakým způsobem užitečný. Neoficiálně, žádný papír na to nemám, jsem historiografem českého velkopřevorství, takže jakékoliv dotazy ať už z řad široké veřejnosti nebo z médií končí zpravidla u mě,“ říká dr. Buben. Především jeho zásluhou vznikla v roce 2022 velmi ceněná expozice o dějinách řádu maltézských rytířů v Muzeu středního Pootaví na hradě ve Strakonicích.
„Je to největší řádové muzeum na světě, což mi potvrdilo řádové centrum, s kterým jsem to konzultoval. V maltské Vallettě je výstavní plocha o velikosti 250 metrů čtverečních, zatímco my máme 450 metrů - a navíc je zde stálá expozice,“ oprávněně se chlubí Milan Buben.
| PhDr. Milan Buben, Ph. D. |
| Rodák z Prahy absolvoval na Filozofické fakultě UK obor anglický a český jazyk, doktorát má od roku 1973. Do roku 1990 pracoval jako středoškolský pedagog a metodik vyučování, poté působil jako pedagog Jazykového centra FF UK. Od roku 2005 přednáší na Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK. V letech 1984–1994 byl předsedou Heraldické společnosti v Praze a za svůj život absolvoval řadu přednášek a vystoupení v rozhlase i v televizi, od roku 1990 magistrální rytíř Suverénního řádu Maltézských rytířů. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
