Nevidomá studentka Debora: Vnímat hendikep realisticky

K tomuto rozhovoru nakonec dorazily hned tři usměvavé slečny. Kromě hlavní aktérky Debory Tlusté i její asistentka Anička Evinová, a vodící fenka královského pudla Dorotka, která se nechala od autora textu celou hodinu v kuse drbat za ušima. „Dorotka miluje pudlikum a pudlikuje odborné pudlikace, kde pojmenovává přesně jádro pudla,“ zavtipkovala v závěru jednoho z nejmilejších rozhovorů Debora, nevidomá studentka germanistiky na Filozofické fakultě UK.

Proč jste si vybrala zrovna studium germanistiky?

Rozhodnutí studovat němčinu v mém případě nebylo až tak nečekané vzhledem ke skutečnosti, že jsem od dětství byla obklopována více jazyky a více kulturami. Když se tedy naskytla příležitost ponořit se do němčiny a do toho neskutečného množství vědění, jež je s německojazyčným prostorem spjato – rozmanitost, půvab a svébytnost německého jazyka, působivá literární díla, psychologie a filozofie. To vše mě tak okouzlilo a spatřovala jsem tam možnost propojit to, co již znám, s poznáním toho, co ještě neznám.

Vaše maminka pochází z Ukrajiny, tímto směrem vás to netáhlo – ke slovanským jazykům?

Byla jsem obklopena slovanskými jazyky. Od malička ke mně z okolí pronikala ukrajinština, v níž postupně usiluji o pokroky, především s babičkou jsem pak mluvila rusky, rodiče se mnou mluvili česky. A od jakéhosi času jsem se učila také polsky, protože starší generace naší rodiny pocházely z Polska. A keď sme s Aničkou, tak sa rozprávame po slovensky nebo se o to snažím (směje se).

Takže nadšení pro slovanskou kulturu u mě samozřejmě bylo, ale zároveň jsem věděla, že si budu muset nějakým způsobem poskládat studium a trochu si stanovit priority. Já bych si například velice ráda v budoucnu přibrala další obor, možná právě slavisticky orientovaný, ale samozřejmě mi některé záležitosti trvají déle vzhledem k typu mého hendikepu. A obor, který studuji, si žádá poctivost a nasazení, proto jsem považovala za efektivnější věnovat se mu více do hloubky. Ale čas ukáže, kam mé cesty dále povedou.

Splňuje zatím germanistika na UK vaše očekávání?

Nesporně! Za prvé jsem věděla, že bych ráda studovala filologii, tudíž jsem věděla i do čeho přibližně jdu. Možná mě studium překvapilo, ale mile. Jednak samozřejmě tím bohatstvím poznatků, poutavých výkladů, a také profesionálním úsudkem kantorů, komunikace s nimi je nesmírně konstruktivní a korektní, vždy mi vycházejí vstříc. Nesetkala jsem se s tím, že bychom řešili nějaké toxické situace nebo že bychom nacházeli problémy. Toho si věru velmi cením.

Jak moc složitý byl pro vás nástup na vysokou školu a jak se to změnilo za poslední tři roky?

Domnívám se, že pro každého je přechod ze střední školy na vysokou obtížný, ať již se potýká s jakýmikoliv potřebami či potížemi, ani nemusí mít žádný hendikep. Pro mě to byla změna v tom, že jsem na základní a střední škole měla asistenta pedagoga. Na vysoké škole je to trošku jinak, můžete využít asistence poskytované studenty. Pomáhat tedy může například někdo ze spolužáků nebo někdo ze starších studentů, pokud se najde.

I na nižších stupních vzdělání, jimiž si člověk prochází, tak jsou často lidé, na které se může obrátit, když potřebuje pomoc. Může to být kurátor ze speciálně pedagogického centra (SPC), školní psycholožka, paní asistentka, nebo někdo z pedagogů, kdo už ty zkušenosti má.

A když přijde na vysokou školu, tak je pochopitelné, že jako formálně dospělý už by si potřeby a míru pomoci měl umět dokázat pojmenovat sám. Na jednu stranu to chce udržet si onen bezprostřední vztah s pedagogy a na druhou stranu se může ostýchat nebo neví, obává se, aby jeho návrh či prosba nevyzněl jako drzost nebo nějaký nadstandardní nárok. Protože pedagog nemusí mít s hendikepovaným nějakou zkušenost a je zvyklý na nějaký druh práce se studenty.

Já si vlastně nechala celý první ročník na rozmyšlenou, jak to celé koncipovat. Protože vysokoškolské studium si žádá jistou míru samostatnosti jako bezprostřední komunikaci s pedagogy, flexibilní práci s kompenzačními pomůckami, systematický přístup, předvídavost, vytrvalost v hledání východisek... Až ve druhém ročníku jsme oslovovali studenty, zda by někdo měl zájem a přihlásila se tady Anička.

Celý první ročník bez asistenta, to muselo být náročné.

Myslím si, že vždy byly nějaké okolnosti, které to zachraňovaly hned, protože už zde fungovala úžasně domluva ohledně podkladů, které jsem měla elektronicky. Navíc mám skvělé rodinné zázemí, hodně mi pomáhal tatínek. A také jsem si mohla případně říct o pomoc, když jsem vskutku viděla, že ji potřebuji. Něčím to bylo krušné, ale vlastně mi to ukázalo, kde to třeba zvládám sama a kde bych si skutečně potřebovala říci o pomoc.

Jak funguje v praxi žádost hendikepovaného studenta o pomoc asistenta?

Napsala jsem panu psychologovi, doktoru Čápovi, a ten mě odkázal na paní v Centrum Carolina, jejímž prostřednictvím jsme oslovili studenty. Následně se přihlásila Anička. Ta pak UK Pointu vykazuje hodiny a formy své pomoci.

Rozsah pomoci je nějak určený a limitovaný nebo je čistě na vás, jak se dohodnete mezi sebou?

Anička: Často na nás, jako se dohodneme. Ze začátku jsem si myslela, že moje časová kapacita není dostatečně velká, a tak jsem Debi navrhla, že bych si k ní sedla alespoň při společných hodinách a pomohla cokoliv by potřebovala. A v té době mi řekla, že není nutné, abych u ní seděla při všech hodinách, a že je dostačující to, co mohu nabídnout.

Debora: Asistentů můžete mít případně i víc. Avšak vyhodnotila jsem, že některé věci zvládnu bez pomoci nebo se případně obrátím na daného vyučujícího. A tak tedy buď kooperujeme s Aničkou přímo během výuky nebo se domluvíme mimo výuku.

Anička: Debi je velmi šikovná a velmi samostatná, myslím, že i beze mě by to zvládla. Já jsem tam jen pro chvíle, kdy jsou například rozsáhlé prezentace a vyučující obyčejně neříkají, jaké slidy se zrovna promítají. Nebo když otvírají novou prezentaci, tam je také moje úloha pomoci Debi orientovat se v materiálech, které nemůže sledovat vizuálně. Nebo když jsme spolu hledali v knihovně materiály pro její práci, kterou potřebuje napsat. Ale musím říct, že tím jak je Debi velmi samostatná, tak je to vlastně lehčí než jsem si asistenci představovala.

Debora: Já si myslím, že Anička i když logicky není v těchto záležitostech profesionál, tak má ohromné předpoklady. Z lidského hlediska je to úžasný člověk, je poctivá a trpělivá, ptá se, což mě velice těší. Je naplněná nesmírnou empatií, což se projevuje i v tom smyslu, že vycítí, co by člověk mohl potřebovat nebo si raději ověří, jestli to tak je. Je velice vnímavá.

Já trpím v důsledku své zrakové vady často na migrény pročež se někdy mé tempo, které je už tak pomalejší, ještě více zpomalí. A stane se i že právě z podobných důvodů nemohu přijít na výuku a Anička nejen že je mi k dispozici, a pošle mi výpisky, tak si i dělá starosti, což je neskutečně cenné, má-li člověk někoho, s kým může takto spolupracovat, ale i někoho blízkého. My jsme začaly už jako kamarádky a tato příležitost nás ještě více sblížila.

Vy jste měla Aničko předtím nějakou zkušenost s pomocí hendikepovaným nebo zrakově postiženým?

A: Neměla, střetla jsem se s touto formou pomoci poprvé. A chtěla bych říci, že když se ke mně dostala ta žádost o asistenci, tak jsem váhala. Protože studuji dvoubor a bála jsem se, že moje pomoc tak nebude moci být dostatečná. A vlastně jsme se učily navzájem, jak si pomoci efektivně.

Co vás třeba nejvíc zaskočilo nebo překvapilo v těch začátcích?

A: V základu mě zaskočilo, že Debi vůbec nabrala odvahu studovat vysokou školu navzdory takovým překážkám, které ji život přinesl. Její podmínky ke studiu jsou o tolik těžší než moje, a přesto s tím statečně bojuje a zvládá to. A druhá věc, co mě velmi, ale nemile překvapila, je jak jsou lidé okolo nevšímaví a ignorantní. Často jsme přecházeli mezi budovami FF na Palachově náměstí a Celetnou ulicí a lidé okolo často jen koukají do telefonu a úplně ignorují člověka s vodícím psem i samotného nevidomého. To byl pro mě velký šok.

D: Anička z toho byla chudák víc rozhozenější než já (smích).

A: Uvědomila jsem si, jaká privilegia a požehnání vlastně v životě mám a že to, co já beru v životě jako jasné, ostatní o ně musí bojovat, musí se víc snažit. Proto chci Debi nejvíce pomoci jak mohu.

Funguje na univerzitě i nějaká zpětná vazba o tom, co by bylo třeba zlepšit pro studenty se specifickými potřebami?

Někdy dostaneme dotazníky nebo se pedagogové ptají bezprostředně, čehož si nesmírně vážím, protože funguje bezprostřednost a utvářejí se po čase srdečnější vazby mezi studentem a pedagogem. Člověk ví, že může za tím vyučujícím přijít, když má pocit, že je problém. A když student nastoupí do prvního ročníku, spojí se s kontaktní osobou pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami. Je pro něj vypracován posudek, v němž jsou obsaženy ty nejdůležitější body spjaté s jeho potřebami, a to jsou pak i takové záchytné body pro všechny.

Vyučujícímu, kterého potkáváme poprvé, bychom se měli přijít zpřítomnit, ohlásit se a vlastně případně mu dát i tento posudek. Ten se samozřejmě může průběžně měnit na základě toho, co je zapotřebí. Pokud by se objevil nějaký nový zdravotní problém.

Jako dobrovolník potkávám zrakově postižené už řadu let a mám pocit, že se dělí na dvě skupiny. Jedna jakoby rezignuje a nechce si už tak složitý úděl ještě víc komplikovat a druhá se snaží zapadnout a dělat vše v podobné míře jako zdraví lidé. Kdy jste se vy rozhodla si svůj hendikep nepřipouštět?

U mě je asi specifické to, že tentýž hendikep má moje maminka a tím pádem u mě vždy fungovala jakási soudržnost, že jsem si říkala, že ji v tom nesmím nechat. A že když spoustu věcí zvládne ona, tak to musím zvládnout i já. Vždy mě inspiroval její životní postoj. A pak tu byl také úžasný přístup mého tatínka, který nás obě bezpodmínečně přijal.

Maminka přijela z Ukrajiny, aby mohla studovat konzervatoř Jana Deyla pro zrakově postižené a měla to mnohem těžší než já. Já mám všechno jak na zlatém podnose, mám k dispozici úžasné technické vymoženosti, inkluze je mi nakloněná, lidé jsou na lidi s hendikepem připraveni a ten vztah se stále rozvíjí. Maminka vyrůstala za tvrdé totality v době existence Sovětského svazu a její maminka, má babička, byla na výchovu nevidomé dcery sama. Její heslo znělo: „Nevzdat se.“ Dala mamince tolik, kolik za doby, kdy neexistovala svoboda osobnosti, mohla dát. Nebojovala pouze s nedostatkem východisek, ale také s předsudky a selháním sociálního systému. O hendikepech nebo odlišnostech se onehdy nemluvilo, informací byl nedostatek. Obdivuji kuráž obou žen, co vše vydržely a kolik překážek zdolaly.

Musíte ty záležitosti vnímat realisticky. Ano, ten problém, v mém případě zraková vada, tady je, a je konstruktivní se zaměřit na jeho podstatu a odlišná úskalí, a zkusit ho řešit. Má omezení a pakliže budu řešit věci okolo a zaujmu postoj, který nebude přínosný, který bude ničit mě a situaci neprospěje, tak se budu točit v kruhu.

Když jsem byla malá, maminka vyznávala postoj: Je mi jedno jaké známky přineseš domů, ale budeš mít vztah k práci. A nebudeš zanedbávat domácí úkoly, budeš se snažit. Například stála o to, abych se skutečně zaměřila na to, co mě zajímalo, a pokud mi něco šlo, tak mi řekla ať si něco pročtu nebo si vyhledám informace a zkusím se v daném oboru rozvíjet. Rodiče do mě nikterak neprojektovali vlastní očekávání či ambice, pěstovali ve mně hodnoty jako důkladnost, píle, poctivost, práce na sobě samém, sebereflexe, smysl pro povinnost, nezávislost. Brali však plně v potaz, že v případě dítěte s hendikepem může docházet k výkyvům ve výkonnosti nebo tempu – váhu přikládali především samotnému pochopení učiva, osvojení si principů efektivního studia a schopnosti přemýšlet.

Maminka vystupuje jako zpěvačka. Jak jste na tom vy s hudebním talentem?

Nešla jsem touto cestou, na chvilku jsem se hudbě věnovala, ale nakonec mě život přivedl k jazykům a společenským vědám. Někdy uvádím koncerty, když to jde, když jsou na to podmínky a je čas se na to připravit. Maminka se mě snažila povzbudit ke zpívání, ale já se dost ostýchám a myslím, že v tom nejsem dobrá. Ráda mamince pomáhám v jejích činnostech, ale myslím, že zpívání je pouze její parketa.

Zato mezi vaše koníčky patří psaní. Dokonce jste na střední škole uspěla v literární soutěži.

Impulsem k povídce Madam Marioneta byla kniha Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce, kterou jsem jako středoškolačka milovala. Můj text je vyprávěn z perspektivy šlechtičny, která utekla ze sídla své rodiny, kde nebyla šťastná. A první část je koncipovaná tak, že vstupuje do hradu Moudrosti krátce po vypuknutí třicetileté války. A vidí zde prostřednictvím alegorie znázorněný mechanismus té války, zdroje toho zla - lidského pokrytectví nebo lidské zrůdnosti, falešné moudrosti, kterou člověk uplatňuje.

Šlechtičnu motivuje nenaplněná láska a před útěkem se zamiluje do kejklíře, který je naverbován do války. Přenechá ji tak svůj vůz s marionetami, přičemž se z boje nevrací, a lapkové přepadnou sídlo jejího otce, kterého zabijí. Madam Marioneta tak zůstává sama a zbyde jí pouze vůz s loutkami, s kterým odjíždí…

Stále se věnujete psaní?

Když mohu, tak ano, myslím, že vysoká škola mě v tomto směru dosti posouvá dál, protože si uvědomuji nějaké nedostatky tím, že se učíme jazykové preciznosti. Tedy nejen ten jazyk používat, ale rozumět tomu jazyku a volit slova správně a adekvátně.

Vzhledem k vašemu zrakovému postižení se nelze nezeptat – jakým způsobem píšete povídky?

Já mám minimální zbytky zraku, ale takové, že jsem již řazena do pásma praktické nevidomosti. Tedy něco málo učtu, ale je-li to nějaký větší rozsah, tak preferuji hlasový výstup. Takže u psaní povídek je to tak, že něco napíši a následně si to pustím. Navíc u Madam Marionety byl žádoucí ještě překlad do slovenštiny, protože šlo o literární soutěž Slovenského domu v Praze, což bylo tedy také takovým zajímavým pokusem. Ale nějak to dopadlo.

Hlasový výstup je pro nevidomé bezesporu obrovskou pomocí, používá se vůbec ještě Braillovo písmo?

Jistě ho mnozí stále používají. Já jsem se ho učila, ale patrně patřím mezi jednotlivce, kterým pomáhá spíše technika. Ale určitě si myslím, že nelze Braillovo písmo odmítat a možná i já ještě v budoucnu ocením, že existuje, protože je to prostředek, kdy nemusíte namáhat oči a je to především o hmatu. Myslím, že mnoho zrakově postižených využívá spíše možnost digitalizace, ale slýchávám i o uživatelích Braillova písma.

Už máte představu o tom, v čem byste chtěla pokračovat po studiích?

Vzhledem k tomu, že mě život naučil, že někdy je dobré neplánovat a nechat se inspirovat momenty, které přicházejí, tak si nechám dveře do značné míry otevřené.

Nejspíše se to bude do značné míry motat okolo jazyků, ale zároveň to bude pro mě slučitelné například i s jinou oblastí. Například pokud by byly nějaké projekty věnující se pomoci lidem nebo inkluzi, kde bych mohla uplatnit jakousi kreativitu nebo i schopnost hovořit a psát o specifických tématech, tak tomu budu otevřená. Ukáže-li život, že jsem k tomu ta správná osoba.

Schůdná varianta by mohla být i překladatelství. Nebránila bych se ani tomu vzdělávat někoho se specifickými potřebami. Dále bych se asi ráda zaměřila na literaturu či příbuzné oblasti a snad ji i zkoumala, budou-li na to mé dovednosti a znalosti dostačující.