Bezpečnost na UK: Život pokračuje, není třeba se bát

Od tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy uběhlo pět měsíců a největší česká univerzita přijala řadu opatření. Nejen s těmi přijatými, ale i budoucími, nás seznámili šéf Ústředního krizového štábu UK Otomar Sláma a bezpečnostní expert Zdeněk Kalvach.

Co vše se na UK změnilo od tragické střelby v prosinci 2023?

O. S.: Předně je třeba říci, že jsme byli ujištěni od všech našich bezpečnostních složek, že akutní další hrozba podobného incidentu nehrozí, ani k tomu nejsou žádné signály. Univerzita ještě zúžila spolupráci s policií, máme řadu podpory v podobě psycho-sociální pomoci v krizi pro studenty a zaměstnance, testují se zvukové detektory, probíhají školení, testuje se interní krizový informační a svolávací systém. Není třeba se bát.

Univerzita Karlova také schválila aktualizovaný bezpečnostní plán pro roky 2024 a 2025, jenž jsme konzultovali s ministerstvem vnitra, policií, integrovaným záchranným systémem, psychology, zahraničními i českými experty. Cílem tohoto plánu je plošně zvýšit bezpečnost na všech fakultách a ve všech budovách univerzity. Má 72 dílčích bodů a ty se implementují na každé fakultě a každé součásti UK.

Diskutovaným tématem u veřejnosti bylo zvýšení počtu kamer nebo zavedení bezpečnostních rámů.

O. S.: Často se nás ptají studenti i představitelé fakult, zda by pomohlo mít na budovách více kamer nebo bezpečnostní rámy. Odpovídáme, že tohle není cesta, kterou chceme jít. Není efektivní instalovat do 190 budov bezpečnostní rámy nebo měnit všechna skla za neprůstřelná. To je zkrátka naprosto nemožné a také bezpečnostně i režimově nevhodné.

Představme si situaci, kdy budou u vchodu budov bezpečnostní rámy: střelec ví, že rám ho odhalí, a tudíž bude připraven na to, že začne útočit u vstupu. Takže musíte mít za rámy i ozbrojeného bezpečnostního pracovníka, který je neustále připraven potenciálního útočníka eliminovat. A nestačí jen rám, ale potřebujete i rentgen, který zkontroluje vaše zavazadlo a další prostor, například pro kontrolu bot apod. Je to podobné jako u bezpečnostních kontrol na letištích – spousta personálu, front a diskomfortu. Takhle přece nechceme každý den na univerzitě žít.

Když jsme to takto vysvětlili studentům při diskuzích, tak nám sami poděkovali za vysvětlení a upřímnost, že si nevymýšlíme žádné fráze a říkáme věci poctivě tak, jak jsou.

Z. K.: Bohužel máme dost zkušeností s pokusy o zvýšení bezpečnosti, kdy se z „měkkého cíle“ zkouší dělat „tvrdý cíl“ a nedotáhne se to do požadované úrovně, takže místo „tvrdého cíle“ vzniká s nadsázkou řečeno „natvrdlý cíl“. Nejhorší, co se může stát, je, že se investuje hodně prostředků a hlavně nadějí do něčeho, co nakonec není efektivní. Stačí si vzpomenout na bezpečnostní kontroly na Pražském hradě za bývalého prezidenta – udělalo se obrovské opatření a výsledkem bylo, že se tvořily fronty lidí, které samy o sobě byly jednou z nejzranitelnějších zón na Hradě.

Když se budeme obecně bavit o „měkkých cílech“, což vysoké školy z podstaty věci jsou, tak při diskusích s lidmi z ministerstva vnitra, od policie, s experty z FBI, z Izraele nebo z Norska, všichni se shodují v tom, že u měkkého cíle se útoku nedá nikdy úplně předejít. Leda tím, že z objektu uděláte tvrdý cíl, tedy bude ze školy objekt typu letiště a budeme každý den chodit o dvě hodiny dřív, abychom prošli celou kontrolou. Univerzita Karlova se rozhodla, že tímto směrem jít nechce.

Vy jste měli i možnost se potkat se zástupci FBI, kteří mají bohaté zkušenosti se střelbou na amerických školách…

Z. K: Hlavním poselstvím našeho setkání byla debata o práci s hrozbami a předvídání nevhodného chování, prevence, vytváření jisté „safety culture“, která se buduje delší dobu. Je třeba postupně přijmout některá opatření a postupy, aby se stala běžnou rutinou, a zároveň se u studentů i zaměstnanců senzitivizovala reakce na bezpečnostní opatření. Nyní se děje to, že každý příjezd uniformované policie nebo uzavření části budovy kvůli nálezu podezřelého předmětu vyvolává neadekvátní zděšení a významně komplikuje rutinní postupy.

Měl jsem možnost vidět studii, která řešila, jak na amerických školách přistupují k bezpečnostním koncepcím. Mimo jiné sledovala, jaká opatření příjímaly školy bezprostředně zasažené útokem střelce a jaká opatření provedly školy v okolí, vzdálené několik kilometrů. Ukázalo se, že školy bezprostředně zasažené útokem nešly cestou tvrdšího zabezpečení – „hardeningu“. Přijaly jiná opatření – například více zeleně, více odpočívacích zón, více komunitní práce, více podpůrných akcí a psychologických intervencí, více bezpečnostních nácviků. Bylo pro ně podstatnější zlepšit tzv. „community culture“.

Zatímco školy, kterých se útok bezprostředně nedotkl, v bezpečnosti přitvrdily. Děti musely nosit průhledné batůžky, aby byla vidět zbraň, přidaly se bezpečnostní rámy, děti mají na háčku, sáček, který když rozděláte, tak je z něho neprůstřelná deka… Je zajímavé, že opatření škol měla vazbu i na to, jak moc jste pod tím pocitem bezprostředního útoku.

A měli lidé na školách s přísnějšími opatřeními větší pocit bezpečí, nebo to bylo pro ně naopak víc stresující?

O. S.: Jakákoliv bezpečnostní opatření komplikují běžný provoz a vytváří různé formy stresu. Stačí, když se budeme bavit o rámech, rentgenech nebo nějakých namátkových kontrolách tak, jak to známe z letišť. Znamená to, že vás někdo zastaví a něco po vás chce, leze vám do soukromí, a to samozřejmě otvírá prostor pro řadu dalších komplikací: koho vybíráme pro kontrolu, jak důkladně kontrolu provádíme, kdo kontrolu provádí. To vše může utvářet velmi nepříjemné situace pro všechny zúčastněné.

Bezpečnostní rámy tedy ne, navíc chce UK zakázat vnášení zbraní do budov.

O. S.: Aktuálně jsme měli možnost vidět draft úpravy zákona o vysokých školách, který by nám toto vysloveně zákonným způsobem umožnil, protože v současnosti máme velmi limitované možnosti. Vnímáme totiž jako velké riziko situace, kdy budou chtít lidé vzít ochranu do vlastních rukou a budou na univerzitu chodit se zbraní, byť legálně drženou.

Řada lidí, kteří jsou držiteli zbrojního průkazu, má naivní představu, že by situaci, jaká se stala na FF UK, zvládli vyřešit sami. Jenže sami profesionálové, kteří zbraň umí ovládat a jsou vycvičeni v taktické střelbě, vědí, že je mnohem pravděpodobnější, že ve vypjaté situaci zastřelíte nebo zraníte někoho, koho nemáte. Představa, že to někdo dobře zvládne jen proto, že má zbraň v batohu, je velmi zcestná. Ozbrojení neprofesionálové se často neumí identifikovat s našimi ozbrojenými složkami. A když ty při vstupu do objektu uvidí člověka se zbraní, může se stát velké neštěstí.

Univerzita Karlova má nově k dispozici i kamery se schopností zachycovat zvuk.

O. S.: Tyto kamery máme v testovacím režimu nainstalované v Karolinu a v objektu v Celetné ulici, je jich přes padesát. Kamery mají speciální mikrofon s příslušným softwarem, který je schopen vyhodnotit zvuky, které by se v místnosti neměly dít – například tříštění skla nebo rozeznat „normální“ křik od panického křiku. Člověk, kterému jde o život, křičí přece jen jinak, než když na někoho jen hlasitě volá.

V budovách univerzity jsou rozmístěné stovky kamer a není v lidských silách sledovat je všechny najednou, a tento systém umí vyhodnotit nebezpečnou situaci a upozornit vás, že na konkrétním místě dochází k něčemu neobvyklému. Obsluha u kamerového systému poté zkontroluje, zda někdo jen hodně bouchl dveřmi a byl to planý poplach, anebo je důvod k obavám. Detektory výrazně zkracují dobu naší reakce, protože hned vidíme, před jakou kamerou je problém, a můžeme ho zkontrolovat. Ale tyto systémy se stále testují a musí se doladit.

Z. K.: Navíc, tu práci nedělají tyto kamery, ale jejich obsluha. U té především musíme dbát na zvyšování schopnosti správně reagovat. Jinak máme na zdi jen další plech a dráty za hodně peněz.

Otomar Sláma a Zdeněk Kalvach s děkankou FF UK Evou Lehečkovou a rektorkou UK Milenou Králíčkovou. 

Novinkou je i zavedení krizového informačního a svolávacího systému.

O. S.: Donedávna jsme Krizový intervenční a svolávací systém (KISS) testovali na kolejích a menzách a na rektorátu, aktuálně jej rozšiřujeme pro všechny fakulty. Tento systém nám umožňuje odkomunikovat až 8 různými způsoby naráz jakoukoliv zprávu ke všem studentům a našim zaměstnancům. Lze to poslat i jen určité skupině osob – zaměstnancům pouze konkrétní fakulty nebo jen členům krizových týmů, a případně spustit automatizované předpřipravené nouzové scénáře.

Zprávy mohou vypadat například takto: V budově je ozbrojená osoba, pokud je to bezpečnější než ihned utéct, zavřete se v místnostech. Pokud jste mimo budovu, nepřibližujte se. Následně dejte vědět svému nadřízenému, že jste v pořádku. Nebo: V budově hoří, urychleně odejděte nejbližší únikovou cestou pryč z budovy. Nechte všechny věci uvnitř. Pokud jste mimo budovu, nepřibližujte se. Následně dejte vědět svému nadřízenému, že jste v pořádku. Taková SMS vám přijde v případě krizové situace.

Už proběhla školení na některých fakultách a pro každou se připravují jednotlivé scénáře, které je možné spustit. Školíme autorizované osoby, jako jsou děkani a tajemníci, kteří mohou nouzový scénář aktivovat. Velmi důležitá je totiž kromě technického nastavení procedurální i psychická příprava těch, kteří mají takovou instrukci ve stresové a často nejednoznačné situaci odeslat.

Vchody do některých budov UK jsou zabezpečeny čipem, je toto cesta k většímu bezpečí?

O. S.: Často se potýkáme s tím, že by naši zaměstnanci a studenti chtěli mít možnost se zamykat. Jenže stačí se podívat na to, jaký na fakultách panuje provoz a kolik lidí do místností vstupuje. Studenti, kteří chodí pozdě na přednášku, vás pak budou přerušovat, protože klepou. Taháte s sebou čipy nebo klíče, ale co když zapomenete? Tak vám ho někdo půjčí nebo vás pustí? Turnikety nevyřeší ani neodradí útočníka, který se na útok důkladně připravuje. A co když to bude student té dané fakulty, který čip má?

Z. K.: Turnikety leckdy mají svůj význam, ale ne bezpečnostní, je to spíše organizačně režimové opatření – pro sledování docházky nebo toho, jak jsou které místnosti účelně využívané. Jenže nezapomeňme na to, že na veřejné vysoké škole má kdokoliv právo přijít na veřejnou přednášku.

O. S.: Navíc je v budovách řada personálu. Když si dnes vezmete štafle, tak projdete jakoukoliv vrátnicí jen s odůvodněním, že jdete někam něco opravit nebo smontovat. A v zásadě je to v pořádku, takhle to zkrátka provozně funguje. Máme tady lidi od úklidu, lidi od technické správy budov, lidi od IT, další zaměstnance, je tu obrovská fluktuace lidí, které byste museli neustále nějak filtrovat.

Univerzita Karlova má téměř 200 budov, asi nelze na všechny aplikovat stejná opatření.

O. S.: Máme budovy, které jsou úplně nové, a budovy, které jsou stovky let staré a mají prostě jiné parametry: jiné typy oken a dveří, jiné typy místností, někde jsou tlusté kamenné zdi, jinde stěny ze sádrokartonu. Od roku 2021 do roku 2023 jsme prošli všechny budovy Univerzity Karlovy, kterých je přes 190, a na všechny sestavili analýzy ochrany měkkých cílů. Měřila se i případná rizika z pohledu toho, v jaké lokalitě se nacházejí: jestli tam hrozí povodně nebo žhářské útoky nebo jaká je v oblasti kriminalita. A nyní se provádějí detailní SWOT analýzy každé budovy. Místnost po místnosti.

Máme seznam naprosto všech místností, od největších aul až po poslední sklady, a u každé místnosti se zadávají informace, jestli jsou vhodné k lockdownu, jaký je tam typ oken a dveří, na kterou stranu se dveře otevírají a jak jsou kvalitní. Zda je v místnosti ventilace a jakým způsobem se dá z místnosti alternativně dostat. A na základě těchto detailních analýz budou zvažována jednotlivá opatření pro všechny budovy.

Na Fakultě humanitních studií například okna ve velkých skleněných posluchárnách vybavili estetickým polepem a závěsy. Ty eventuálnímu útočníkovi zamezí vhled dovnitř, a kromě toho v případě rozbití alespoň částečně zachytí roztříštěné sklo. Je to samozřejmě investice, ale nijak dramatická v poměru k tomu, kolik užitku to udělá. To jsou taková drobná a relativně levná opatření, stejně jako třeba zarážky do dveří. Jsou totiž posluchárny, kde jsou všechny stoly a židle přišroubované k podlaze, takže nemáte jak zabarikádovat vstup.

Z. K.: Máme tým lidí, kteří jsou proškolení, jak sbírat data o našich budovách. Vyplňují data včetně toho, jak velké místnosti jsou, kolik lidí by se do nich mohlo invakuovat. Má to zhruba patnáct parametrů, podle kterých jsme schopni každou místnost vyhodnotit. Existují typy místností vhodné pro zabarikádování, které můžeme zaměstnancům a studentům doporučit pro lockdown. Pak je skupina místností, které vycházejí jako nevhodné a úpravy by znamenaly mimořádné zásahy do konstrukce zdí a dalších věcí, v tomto případě je lepší namísto složité přestavby doporučit přesun do bezpečnějších míst. A pak jsou místnosti, kde lze drobnými úpravami relativní bezpečí zajistit.

Analýza nám do budoucna vytipuje místnosti na patře nebo v celé budově, které lze upravit na větší místnost, která pojme více osob a má význam ji doplnit například rozšířenou lékárnou, tzv. emergency kitem, který kromě běžné lékárničky obsahuje vodu, hroznový cukr a hygienické potřeby a další věci k tomu, abychom tam zhruba dvě hodiny byli schopni strávit v relativním bezpečí.

Zdeněk Kalvach (vlevo) a děkanka FF UK Eva Lehečková.

O. S.: Veřejnost nyní trochu upřela pozornost na nebezpečí aktivního střelce, protože jsme tu situaci zažili, ale potenciálních hrozeb je mnohem víc a řada opatření jde lehce proti sobě. Útok nemusí být veden jen střelnou zbraní, můžeme se bavit o žhářských útocích, o útocích chemickými látkami anebo o nehodách jako je únik plynu, blackout nebo požár.

A pokud se na jedné straně snažíme zajistit místnosti tak, aby se do nich nemohl dostat útočník, tak zase máte řadu situací, u kterých se do místností nutně potřebujete dostat. Například pokud tam má někdo zdravotní problém, třeba kolaps. Takže buď se potřebujete dostat rychle ven/dovnitř, anebo se potřebujete efektivně zabarikádovat. Ale čím víc si stavíte barikád, abyste se mohli někde efektivně zabarikádovat, tím hůř se vám pak logicky dostává ven, případně záchranářům za vámi.

Bezpečnost je zkrátka komplexní problém, který se musí probrat z mnoha stran. Každé prostředí přináší nějaké nevýhody, ale na většinu z nich lze improvizovaně reagovat. A pokud jde o místnost nevhodnou na bezpečný úkryt, tak o tom musím dopředu vědět a pracovat s tím, že tam se schovávat nemám a musím jinam. A v tom je strašně moc edukační práce a my to chceme udělat správně, a ne že teď uspěchaně všude vyměníme na dveřích kliky za koule a pak zjistíme, že v případě požáru by se hasiči včas nedostali dovnitř. Ta opatření se musí dělat velmi citlivě a uváženě.

Z. K.: A nakonec, těžiště bude v připravenosti jednotlivců využít, co se dá, k tomu, aby si zachránili život. K tomu nepotřebují tolik technické úpravy, ale především psychickou a fyzickou odolnost a základní znalosti, které nyní posilujeme různými zmíněnými nástroji.

Bude tudíž snahou univerzity připravit zaměstnance a studenty na krizové situace formou například školení?

O. S.: Když jsme oznámili úmysl o bezpečnostních školeních, na některé skupiny lidí to působilo tak, že je ještě brzy, zatímco od jiných jsme slyšeli „ať už se konečně něco děje“. Je to hodně o správném nafázování a komunikaci.

Univerzita Karlova se rozhodla nejít cestou „hardeningu“, proto je třeba se zaměřit na prevenci jinými nástroji. Například cvičením lidí tak, aby si více všímali: že se někde válí zavazadlo, že se někdo chová divně, že tu ten člověk nemá co dělat, že se nějaký kolega či spolužák radikalizuje apod. Angličtina má pro to příhodný slogan „see something, say something“, což je to nejlepší, co pro prevenci můžete udělat.

Z. K.: Jdeme cestou zodolňování – resilience – abychom byli schopni absorbovat s co nejmenším dopadem krizové situace. Aby lidé, kteří jsou bezprostředně u toho, o nich co nejvíce věděli. Že mohou utéct nebo udělat barikádu, nevycházet z bezpečných místností... Promýšleli situace dopředu. Aby to nebylo jen intuitivní, že si lidi navzájem volají, ale abychom posílili systém varování, ujasňovali si režim varovných zpráv a to, jak by měla varovná zpráva vypadat, aby nenařizovala lidem schovat se v době, kdy je lepší utéct, nebo naopak utéct, když je to nebezpečné.

Připravili jsme několik školení, která řešíme s každou fakultou individuálně. Nejprve školíme zaměstnance, aby věděli co mají dělat v různých situacích. Jsou i specializované bloky školení pro vrátnice, podatelny, studijní oddělení, knihovny nebo UK Point, čili místa, kde jsou lidé vystaveni konfrontaci častěji. A existuje i specializované školení pro vedení fakult, aby věděli, co všechno se může pokazit v rámci krizového managementu – např při přijetí informace o podezřelém odloženém zavazadle, podezření na některého studujícího nebo další různé obavy.

Pro nás je nesmírně důležitá i diskuse se samotnými studenty. Některá setkání již proběhla například na Filozofické fakultě a Fakultě humanitních studií. A jsme rádi, že studenti se ptají a mají řadu podnětů. My jim poskytujeme maximum informací, co je pro ně užitečné, aby znali postupy, ale hlavně i naše uvažování o principech ochrany.

Na ústecké univerzitě nedávno proběhl nácvik situace při útoku střelce. Chystá se něco podobného na Karlovce?

O. S.: Nácviky plánujeme s jednotlivými fakultami podle toho, jak jsou k tomu ochotny, schopny a jak jsou na to připraveny. Nebavíme se totiž jen o nácvicích evakuací, ale i nácvicích AMOK, tedy simulace útoku. A to je třeba velmi dobře dávkovat a načasovat, abychom naše studenty neděsili, to samozřejmě není žádoucí. Takové cvičení se musí udělat s časovým odstupem a s ohledem na psychologické dopady. Řada nácviků už byla v plánu, ale z těchto důvodů se odložila.

V současné době je pro řadu lidí i problematické mluvit o tom, že by měli být aktivně zapojeni do procesu v případě ohrožení – že by se měli evakuovat rychle, nebo se někde zamknout a schovat. Jednoduše, že by měli sehrát aktivní roli při vlastní bezpečnosti, natož krizové situaci.

Cvičení AMOK na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. FOTO: Policie ČR a UJEP.

Na začátku může být absolvování takového cvičení až šokující, ale ta hmatatelná zkušenost je asi k nezaplacení?

Z. K.: Ano. Ale musí se udělat v momentě, kdy jsou to lidé schopni správně absorbovat. Když budeme mít při cvičení s figuranty simulujícími reálné nebezpečí, strachu a rušivých elementů příliš, tak lidé neodejdou posílení, ale mohou být naopak ještě více traumatizováni. Potřebujeme počkat. Občas se nám objeví nepříjemné emoce lidí i na samotném školení, často u lidí, kteří byli tragédií na FF zasaženi.

Máme na checklistu také pořádné požární evakuační cvičení, které by mohlo být odstupňované z hlediska intenzity samotného zážitku. A zároveň bychom u toho chtěli mít řadu asistentů, kteří budou monitorovat celý průběh a řadu detailů – jak hlasité jsou hlásiče, jestli někde třeba nejsou slyšet nebo někde jsou naopak hlučné tak, že začnete panikařit jen z jejich zvuku. Jak se nám zahltí chodby, které formálně můžou splňovat nařízení evakuačních cest, ale v reálu můžeme zjistit nové skutečnosti. Zjistí se, že třeba lidi nevědí, kam mají jít. Je důležité, abychom dostali realistickou zpětnou vazbu o řadě aspektů, kterými se klasická požární cvičení nezabývají.

O. S.: Cvičení nejsou jen o tom, jak rychle se dostat ven, ale podstatné jsou návazné kroky – chceme zjišťovat, jak se předává zpráva o krizové situaci: zda běží nějaký student na vrátnici a hlásí poplach? Co udělá vrátný? Komu volá? Volá první hasiče, nebo děkana, tajemníka? Nebo zmáčkne nějaký čudlík? A co se stane, až ten čudlík zmáčkne? Za jak dlouho dojedou hasiči? Za jak dlouho zareaguje děkan a koho svolá? Co spustí za scénář a zda spustí krizový informační a svolávací systém a rozešle zprávu, nebo nejdříve někomu dalšímu zavolá? Jak dlouho celý proces trval?

S tím souvisí plán krizové připravenosti.

O. S.: Jedná se o neveřejný dokument, který obsahuje tzv. karty opatření pro jednotlivé možné krizové situace. Karty popisují správné postupy, zda jako první volám policii nebo informuji vedení univerzity, kdy svolávám krizový tým nebo kdy posíláme rovnou zprávu přes KISS… Aby bylo jasné, v jakém pořadí a jaké instrukce se mají vydat. Těch scénářů jsou desítky: jsou tam žhářské útoky, aktivní střelec, barikádové situace, různé havárie a živelné pohromy jako povodně nebo blackout, únik plynu, výbuch a řada dalších. V úvahu přicházejí i hromadná neštěstí, například nehoda autobusu se studenty.

V případě jakékoliv takové situace autorizovaná osoba vytáhne konkrétní scénář a všichni se dozví, co v dané situaci mají dělat. Tento plán nedávno schválilo rozšířené kolegium rektorky UK. Ve spolupráci s fakultami a dalšími součástmi se stejné plány upravují i na fakultní úroveň tak, aby reflektovaly místní potřeby. Lékařské fakulty jsou například typické tím, že studenti tráví hodně času na fakultě a zároveň v nemocnici, která bývá vedle. A nemocnice už není naše budova a má trošku jiná opatření, tak aby například tento fakt byl brán v potaz.

Tady je třeba připomenout, že každá fakulta má vlastní krizový tým, který v okamžiku krize převezme velení.

O. S.: Každý krizový štáb je typicky sestaven z vybraných členů vedení dané fakulty či součásti. Bývá tam děkan, děkanka, tajemník, tajemnice, někteří příslušní proděkani nebo proděkanky a bezpečnostní pracovník nebo koordinátor. Dále je sestaven z exekutivních členů zabývajících se komunikací se studenty, zaměstnanci, oběťmi, médii. Tito mohou být sestaveni ad hoc, podle momentálních možností. Štáb tak má strukturu, především ale musí být funkční a efektivní. Na rozdíl od krizových štábů státní správy a samosprávy mají měkké cíle mnohem větší volnost a toho využíváme. Sejít se musí do 120 minut od svolání.

Zároveň existuje centrální bezpečnostní tým na rektorátu – Bezpečnostní odbor, který má metodicky vést a vstoupit do krizové situace, jako v případě událostí na Filozofické fakultě. V momentě takto velkého incidentu se okamžitě aktivoval Ústřední krizový štáb, který doplnil krizový štáb Filozofické fakulty a byl plně aktivní až do 21. dubna letošního roku, fungoval tedy nepřetržitě čtyři měsíce.

Z. K.: Fakulty mají opravdu profesionály na úrovni, kteří případnou krizi zvládnou už nyní, protože to je především o efektivní a předem promyšlené komunikaci s vlastními lidmi z fakult. Znají agendu, jak komunikovat se zaměstnanci a s médii, jak to zvládnout profesionálně na úrovni managementu. Plán krizové připravenosti jim pomůže si vše uspořádat a dá jim kompetenci, jakou roli v krizi sehrát, a aby věděli, jaké kroky je čekají v první hodině, během dalších hodin, druhý den ráno po incidentu…

Co tedy studenty a zaměstnance v oblasti bezpečnosti čeká v nejbližší době? Budou to školení?

O. S.: Ano. Ale máme přes 10 tisíc zaměstnanců a přes 50 000 studentů, takže představa, že bychom nyní během pár měsíců tuto masu lidí proškolili, je nerealistická. Chceme totiž co nejvíce zájemců školit naživo, aby měli možnost debatovat a diskutovat. Zatím nechceme jít cestou jako některé jiné školy, které natočily instruktážní video a to nasdílely. To je sice efektivní pro distribuci, ale my jsme se pro takové zjednodušení nerozhodli.

Jdeme od vedení fakult přes zaměstnance, kteří jsou vlastně ti, od kterých se očekává, že budou krizovou situaci řešit a udělí v případě krize pokyny ostatním. Potřebují tedy vědět, co říci a udělat, když se na ně někdo obrátí. Ale chceme jít i ke studentům, což se děje u některých fakult, které jsou v tomto ohledu velmi proaktivní, typicky studenti Filozofické fakulty, kde vysloveně dychtí po informacích. Tam jsme už udělali několik seminářů.

Z. K.: Aktuálně finalizujeme přípravu dvou pilotních typů školení pro studenty, o která byl při diskuzích se studenty největší zájem: specializovaná první pomoc při incidentech a fyzické nácviky modelových krizových situací.

O. S.: Prosím všechny: buďme v klidu, na školení bude dostatek času a nebude pro všechny povinné. Normální život pokračuje, chodíme do školy, máme státnice, řešíme rozpočty, podáváme granty a občas si zajdeme na školení bezpečnosti stejně jako na jakékoliv jiné školení. Nevnímejme jako dogma, že teď všichni musí narychlo projít všemi bezpečnostními kurzy.