„K obávaným kmenům patřili Asmatové z dnešní indonéské části Nové Guineje. Nelze vyloučit, že zabili a snědli Michaela Rockefellera,“ líčí kulturní antropolog Martin Soukup z Fakulty sociálních věd UK, jenž vydal knižní monografii Kanibalové a lovci hlav (Mervart 2023). Knih vydal již takřka dvacet.
Bez perfektně vybavené knihovny by Martin Soukup nenapsal ani nejnovější knížku Kanibalové & lovci hlav: Papuánci představ a skutečností.
Vaše nejnovější knížka Kanibalové a lovci hlav se věnuje odborně kontroverznímu tématu. Místy je opravdu hodně drsná... Jak se vám spí?
Nyní již klidně, kniha je vydaná. Téma mě provází mnoho let, jelikož dělám výzkumy na Nové Guineji. Obyvatelé ostrova si v minulosti získali pověst lidojedů a lovců hlav, takže na téma kanibalismu padají často dotazy: na veřejných přednáškách, v kurzech, které vedu, i v rozhovorech pro média. Když se začtete do cestopisů nebo zhlédnete dokumentární filmy, velice často jsou Novoguinejci prezentováni jako ti „primitivní“ lovci hlav a kanibalové. A mou snahou bylo v knize vyvrátit stereotypy, ale i ukázat drsnou realitu minulosti, kdy tam byl kanibalismus běžný. I proto nese kniha podtitul Papuánci představ a skutečností.
V kulturní antropologii se však objevila i díla, která kanibalismus relativizovala – napsali je William Arens či Gananath Obeyesekere. Co jejich příspěvkům říkáte?
V osmdesátých letech 20. století rozpoutali velice důležitou debatu. Ve zkratce: Arens tvrdil, že kanibalismus nikde na světě neexistoval jako zavedená kulturní praxe. Obeyesekere zase hájil názor, že se kanibalismus stal jedním z témat ospravedlňujících v očích expandujících Evropanů kolonialismus. Vedla je touha prosadit evropskou představu práva, pořádku a civilizace, a tím vymýtit „barbarské“ zvyky – jako byl právě kanibalismus a lov hlav.
S Obeyesekerem se shodnu; velice často byly zprávy o výskytu kanibalismu zveličené a motivované touhou šířit křesťanství a jeho hodnoty, přesněji řečeno „hodnotový dialekt“ Západu. To ovšem neznamená, že by ke kanibalismu nedocházelo. Například na Fidži se jednalo o běžnou kulturní praxi, ale rozhodně ne v rozsahu, jaký si Evropané představovali. Tím se dostávám k Arensovi. S ním nelze souhlasit, neboť kanibalismus je prokázaným kulturním jevem, který praktikovali i naši paleolitičtí předci. Ovšem Arensovou zásluhou se v antropologii začalo více dbát na spolehlivost a podloženost zpráv o kanibalismu. Arens totiž mimo jiné tvrdil, že lidé píšící o kanibalismu podlehli jisté senzacechtivosti.
Vy se věnujete hlavně Nové Guineji. Které tamní kmeny měly nejhorší pověst, a proč?
Právě novoguinejské skupiny jsou argumentem vyvracejícím Arensova tvrzení; Nová Guinea dostala nálepku „ostrov lidojedů“. Některé jsou velice známé, patří k nim Asmatové z dnešní indonéské části ostrova. Nelze vyloučit, že zabili a snědli Michaela Rockefellera, člena významné newyorské rodiny. Na Novou Guineu se dostal jako člen antropologické výpravy Peabodyho muzea. Kromě jiného získával předměty pro Muzeum primitivního umění, jež založil jeho otec. Muzejní sbírky se mu podařilo rozšířit o obdivuhodné předměty, mnoho z nich se dnes nachází ve stálé expozici Metropolitního muzea v New Yorku. Jenže Rockefeller na výpravě k Asmatům zmizel, o několik let později jej prohlásili za mrtvého...
Asmati měli nechvalnou pověst jako kanibalové a lovci hlav, totéž platilo o Marind-animech. Obávaní byli též Angaové, jimž se též pejorativně říkalo Kukakuka. Ti napadli zlatokopa Helmutha Bauma a jeho skupinu, většinu z nich zabili a snědli. Jen o pár dnů později napadli Micka Leahyho, rovněž zlatokopa. Ale ten měl se svými lidmi větší štěstí, podařilo se jim útok odrazit. A špatnou pověst si získali také obyvatelé ostrova Goaribari v Papuánském zálivu, kteří zabili a snědli misionáře Jamese Chalmerse – i s celým jeho doprovodem.
Byly obavy příchozích oprávněné? Co na to říká moderní kulturní antropologie?
Již jen stručný výčet incidentů naznačuje, že obavy byly namístě. V knize jsem se věnoval jen Nové Guineji, ale kanibalismus známe z mnoha kultur v dalších makroregionech. Pakliže se jednalo o kulturní jev, vždy za ním stálo nějaké zdůvodnění: například iniciace mladých lidí do dospělosti či třeba obětování lidí božstvům, jako tomu bývalo ve Střední Americe. Po provedení mezikulturních srovnání se ukázalo, že za kanibalismem stával obvykle hlad.
Kanibalismus je na Nové Guineji minulostí, stovky kmenů se dnes globalizují a nazdobení lidé vystupují dokonce v takřka folklorních slavnostech.
Cestovatel Miloslav Stingl mi jednou říkal, že mu bylo ještě v šedesátých letech 20. století na Papui nabídnuto lidské maso... Kdy v Melanésii kanibalismus skončil?
Existují doklady ještě v osmdesátých letech. Musím však dodat, že ke kanibalismu občas dochází na Papui-Nové Guineji i v současnosti, jedná se však o kriminální činy; k podobným tu a tam dojde i v Americe. Lidojedství jako kulturní praxe je na Nové Guineji minulostí.
Bavíme se ve vaší úctyhodné knihovně. Vidím za vašimi zády, že sbíráte i „prvotisky“ zakladatelů oboru. Co vše od nich máte? A co vám chybí?
Na síti dnes snadno najdete naskenovaná první vydání klasiků nejen antropologie, přesto pro mě zůstávají tištěná vydání knih zásadní, protože se v nich vyznám lépe než v pédéefku. První vydání nesháním systematicky, ale když na některé natrefím, obvykle neodolám, pokud je za rozumnou cenu. Když jsem zjistil, že se mi shodou náhod podařilo získat komplet prvních vydání všech knih slovutné antropoložky Margaret Mead (říká Soukup záměrně bez přechýlení jména), přimělo mě to napsat o ní knihu – vyšla v roce 2020.
Kdysi jsem v jednom antikvariátu našel první vydání Primitivní kultury od Edwarda Burnetta Tylora, jedno ze zakladatelských děl antropologie. První vydání pro mě nesou takový punc autenticity, ale špatně se shánějí. Třeba někdy i natrefím na první vydání Frazerovy Zlaté ratolesti.
Napsal jste či sestavil už ke dvacítce knih. Co byste poradil začínajícím spisovatelům? Máte snad nějaké „tajné“ triky, které nyní pro Forum prozradíte?
Psaní je především otázka disciplíny. S vybraným tématem v mysli žiji každý den, také každý den kladu prsty na klávesnici, i kdybych měl napsat třeba jen jediný odstavec. Psaní knih se u mě spojuje s četbou a s rozrůstáním vlastní knihovny. Psaní totiž chápu jako příležitost učit se, vzdělávat se. A jelikož se zabývám specifickými tématy, musím často shánět knihy po celém světě. Když to shrnu, pro mě je psaní velkým intelektuálním dobrodružstvím, ale také je to neskladný koníček, protože když píši, rozrůstají se mi v pracovně knihy (směje se).
Právě jste se vrátil z Indie, znáte Papuu, kam zase brzy pojedete. Jaké byly tři vaše top zážitky z cest světem?
Nesnadný výběr. Začnu právě Indií, kam jsem odcestoval potřetí. Ve Varánásí, chcete-li Benáres, se nachází slavný Manikarnika ghát, kde probíhá kremace zesnulých. Krematorium, jež je v provozu čtyřiadvacet hodin po sedm dní v týdnu. Když jsem tam byl poprvé, strávil jsem tam několik hodin; jen jsem seděl, pozoroval a přemýšlel o rozdílech v přístupu ke smrti.
Rád vzpomínám na Altaj, kam se vzhledem k situaci (v Ruské federaci) zřejmě již nikdy nevydám; zejména na nádhernou přírodu, kterou jsme se toulali na koních.
A nemohu vynechat Papuu, to je jasné!
Zážitků z Nové Guineje je hodně, zejména ze vsi Yawan. Před takřka patnácti lety se obyvatelé vesnice pokusili usmířit. Část z nich se hlásila k luteránství, druhá k adeventismu. A soužití to nebylo snadné. Usmíření trvalo několik dní, postavili nový kostel. Ovšem konflikt tam latentně zůstává.
Proto přemýšlím nad dlouhodobým důsledkem nevyžádaných kulturních změn – ono luteránství se k nim dostalo v polovině třicátých let, adventismus v roce 1976, což vedlo to ke konfliktu, který není vyřešený téměř padesát let.
Tady už vidím i pár stránek z chystaného nového rukopisu... O čem bude vaše další kniha?
Opět téma, ze kterého mám trochu těžké sny. Zabývám se antropologií války, rukopis mám téměř hotový.
Když jsem začal psát, netušil jsem, jak aktuální se i pro nás válka stane.
Doc. PhDr. Martin Soukup, Ph. D. |
Vystudoval kulturologii (a kulturní antropologii) na Filozofické fakultě UK, nyní vyučuje na FSV UK a Univerzitě Pardubice. Působil na Univerzitě Palackého jako excelentní výzkumník. Od roku 2009 provádí terénní výzkumy na Nové Guineji i jinde. V roce 2017 získal cenu NF Neuron pro mladé vědce. Je autorem či editorem dvacítky knih. |