Nezajímá mě, že je něco nemožné. Jednou třeba bude

„Zůstaňte houbou – neustále vstřebávejte informace, a to v co nejšiřší perspektivě,“ doporučuje profesor Albert Heck z Utrechtské univerzity. Je mezinárodně uznáván jako jeden z klíčových průkopníků v oblasti využití hmotnostní spektrometrie pro rozsáhlý výzkum proteinů (proteomika). Je mentorem mnoha studentů a postdoktorandů, z nichž několik pochází z České republiky.

Jste skvělým příkladem moderního vědce, který vyniká jak ve výzkumu, tak ve vědecké komunikaci. Jak jste začínal? Co vás motivovalo k tomu, abyste se o svou vědu podělil s širším publikem?

Má motivace ke sdílení vědy vychází z upřímného nadšení pro můj obor, který je poměrně specializovaný a složitý. Domnívám se však, že je zásadní sdílet toto nadšení nejen s kolegy vědci, ale také s širší veřejností, včetně sousedů, mladších lidí a dokonce i dětí. Jako vědec studující bílkoviny je považuji přímo za fascinující, vzhledem k tomu, že jsou rozšířené v našem těle i v celém světě. Mým cílem je, aby si více lidí vážilo světa proteinů tím, že jim lépe porozumí.

Co se týče mé zdatnosti ve vědecké komunikaci, nejsem si jistý, zda jsem opravdu dobrý. Zpočátku pro mě bylo náročné efektivně předávat složité myšlenky širokému publiku. Naučil jsem se však, že spolupráce s lidmi, kteří se o vědu skutečně zajímají, a s odborníky v jiných oblastech, jako je komunikace nebo umění, může být neuvěřitelně užitečná. Mohou sehrát zásadní roli při pomoci převést má vědecká sdělení do prezentací, videí nebo příspěvků na sociálních sítích. Společnou prací překleneme propast mezi odbornými znalostmi a porozuměním veřejnosti, čímž se věda stane přístupnější a poutavější pro všechny. To je moje motivace a přístup k vědecké komunikaci.

Moc se mi líbí, jak propojujete vědu a umění. Společně s umělci se snažíte zprostředkovat svůj výzkum inovativním způsobem, například pomocí tance. Jak vznikl prvotní nápad?

Obecně si myslím, že věda a umění se od sebe tolik neliší a obojí se snaží vytvořit nebo vidět něco, co je opravdu krásné. V našem případě, když vidíte, jak funguje živá buňka, to je opravdová nádhera. Je to stejně krásné jako vidět Rembrandtův obraz. Když se však díváte na Rembrandtův obraz nebo když se díváte na buňku, nejde jen o to se na ni dívat, ale také ji interpretovat. Věda i umění vyprávějí příběhy, které se skrývají za tím, co vidíme.

Pokud se spojíte s umělci, kteří jsou na stejné vlně jako vy, pak to funguje. Při natáčení těchto tanečních filmů jsem měl štěstí, že jsem se spojil s týmem mladých videoumělců, kteří se o vědu opravdu zajímali. A já jsem jim prostě vyprávěl příběh o tom, co studuji a co mě opravdu baví, a pak jsem jim dal téměř plnou svobodu, aby vytvořili interpretaci. A oni přišli s nápady, my jsme přišli s nápady a pak jsme společně vytvořili něco, co není ani jen umění, ani jen vědecká publikace, ale je to něco mezi tím.

Dělá mi radost, že tato videa vidělo mnohem víc lidí, než kolik jich četlo moje práce, a také mám pocit, že si z toho filmu dost lidí něco odneslo. Protože si nejsem jistý, jestli si z našich článků může něco odnést i široká veřejnost. Takže to vnímám jako zábavnou věc, která zároveň přináší přidanou hodnotu, díky níž je věda přístupnější.

Je pro vás náročné najít správnou rovnováhu mezi vědeckou přesností a uměním?

Je i není. Jednoduchá odpověď zní ano, je to obtížné. Ale když o tom začnete přemýšlet déle, uvědomíte si, že i my vědci, když napíšeme nějaký článek nebo zprávu, myslíme si, že je to základní pravda a že bude platit další desítky let. A pak příští rok někdo jiný provede nové měření nebo učiní nový objev a přijde s novou interpretací. I samotná věda je chápání založené na faktech. Když přejdete k umělečtější prezentaci své vědy, musíte dělat kompromisy, protože bílkoviny nejsou viditelné okem a tak dále. Musíte vytvořit kreslené obrázky, které ukazují, jak by mohly vypadat, což se blíží realitě, ale není to skutečná realita. Takže musíte dělat kompromisy. Ale pokud to znamená, že více lidí získá představu a pochopení toho, co chcete říci, pak si myslím, že není tak těžké tyto kompromisy dělat.

Myslíte si, že by každý vědec měl komunikovat svůj výzkum široké veřejnosti?

Ne, ale myslím si, že vědecká komunita by měla. Každý člověk je jiný a neměli byste nutit všechny vědce, aby se věnovali vědecké komunikaci. Myslím si ale, že byste měli ocenit, když máte ve svém ústavu nebo ve své skupině lidi, kteří to chtějí dělat. A myslím si, že je také nesmírně dobré spolupracovat s lidmi, kteří propojují svět vědy a každodenního života, kteří pomáhají vědcům vyjadřovat jejich výsledky široké veřejnosti co nejefektivnějším a nejpoutavějším způsobem. Někteří vědci nejsou sami dobří v komunikaci vědy, ale i jejich sdělení by měla být komunikována.

Jste také velmi aktivní na Twitteru. Jaká je vaše motivace? Víte, kolik času na něm denně trávíte? 

Myslím, že moje motivace se příliš neliší od mnoha lidí, kteří jsou na Twitteru. Samozřejmě to stojí trochu času. Ale vidím v tom mnoho výhod. Někdy z Twitteru pochytím věci, které mě přimějí začít číst články, které bych jinak nečetl, nebo se dozvím o vývoji, o kterém bych se jinak nedozvěděl. A také si tím rozšiřujete síť kontaktů. Měli byste však mít na paměti, že je zde určité zkreslení. Neoslovíte každého a ne každý osloví vás, ale je to prostě zábavný způsob, jak si udržet kontakt s ostatními vědci a možná i lidmi mimo vědu.

Vím, že si opravdu ceníte rozmanitosti. Váš tým se skládá z mnoha národností a typů odbornosti. Je tento multidisciplinární přístup klíčem k úspěchu?

Jednoduchá odpověď zní ano. Moje skupina se v současné době skládá z devatenácti národností, několika náboženství i pohlaví. Diverzita není jediný nebo nutný způsob, ale myslím si, že pro mou skupinu a pro mou vědu opravdu pomáhá mít lidi z různých prostředí z různých kultur, vědeckých odborností nebo sociálních dovedností. Vycházejí spolu velmi dobře.

A jsem přesvědčen, že když lidé z mé skupiny odcházejí, naučili se jistě něco ve vědě, ale také se naučili mnohé o životě. A to je možná ještě lepší – Číňan se učí od Američana a naopak, nebo chemik od biologa a tak dále. To je velmi inspirativní a obohacující.

Když zůstanete celý život ve vesnici, kde jste se narodili, a zažijete jen to, tak si myslíte, že takto je to normální. A já jsem se naučil, že ve světě si každý myslí, že jeho život je normální. Ale na světě je mnoho různých normálů a všechno má své dobré i špatné věci. A z vlastní zkušenosti musím říct, že nejvíc jsem se o své zemi dozvěděl při cestách do zahraničí. Člověk totiž začne poznávat, jak jeho vlastní země vypadá z pohledu jiných zemí a jiných kultur.

Jak důležitý je pro vědce networking a jak si budujete vlastní síť? Máte nějaké tipy nebo doporučení?

Dobrá síť je klíčová. Za ta léta jsem se naučil, že osobní sympatie jsou velmi důležité a že můžete mít vědce, který se vám může odborně hodit, ale pokud si nesednete lidsky, je to těžké. Jako vědec si můžete padnout do oka s lidmi z celého světa. Nemusí to být zrovna někdo z vašeho oddělení. Věda je globální záležitost, a to je na ní to dobré.

Na hmotnostní spektrometrii se mi líbí, že občas můžeme pomoci jiným vědcům, což člověka samozřejmě potěší, ale skutečným přínosem je pro mě bezplatné vzdělávání. Protože když budu mluvit s neurologem, dozvím se něco o neurologii, když budu mluvit s fyzikálním chemikem, dozvím se něco o fyzikální chemii a tak dále. Když něco dáváte, vždy něco dostanete zpět a myslím, že to pomáhá vašemu vlastnímu rozvoji a obohacuje váš výzkum. Takže bych doporučil utéct z naší oborové „slonovinové věže“ a začít navazovat kontakty.

Ve vaší skupině již působilo mnoho Čechů. Spolupracujete také s nějakými českými skupinami?

Ano, bylo zde mnoho českých studentů nebo postdoktorandů. A jakkoliv je generalizování nepřesné, musím říct, že všichni byli chytří a pracovití. A ohledně spoluprácí, v posledních pěti letech jsem koordinoval rozsáhlý evropský proteomický program. Do tohoto programu se snažíme zapojit lidi z mnoha zemí, takže je do něj zapojeno i několik českých skupin. Program je to opravdu báječný, protože dostáváme peníze na to, aby se lidé mohli přesouvat z jedné laboratoře do druhé a sdílet informace a znalosti. Neznamená to tedy, že se vidíme každý den, ale určitě máme tyto vazby.

Když jsem s vámi četla několik rozhovorů, často zmiňujete, že jste pyšný na to, jak do vaší skupiny přicházejí mladí lidé, jak se učí, rostou a dospívají. Znáte své statistiky? Kolik vědců a vědkyň jste vyškolili?

To záleží na tom, jak to počítáte – co znamená, že jsem několho vyškolil? Ale abych uvedl pár čísel, za těch 25 let, co jsem tady, v mé laboratoři absolvovalo přes sto doktorandů, asi 75 postdoktorandů a samozřejmě spousta magisterských studentů. Stále máme síť absolventů a zhruba každých pět let se snažíme, aby se všichni vrátili. Ale jsou teď po celém světě, někteří z nich zůstali v akademické sféře a jsou z nich profesoři, na což jsem hrdý, ale stejně tak jsem hrdý na absolventy, kteří pracují v průmyslu nebo se dali na výuku.

Když se mě lidé ptají, jak tuto skupinu řídím, obvykle říkám, že to nejsem já, že je to skupina, která se řídí sama. Někdy jako vedoucí můžete dát nějaký pokyn, něco málo nasměrovat, ale především byste měli tvořit  atmosféru, ve které se lidé nechají školit od svého kolegy-kamaráda vedle sebe a na oplátku školí další lidi. Takže trénink není něco, co bych si mohl přisvojit, ale na svou skupinu jsem hrdý.

Také se mi líbilo, že se neustále ptáte, jaká je ta další velká otázka, kterou můžeme zodpovědět pomocí hmotnostní spektrometrie. Jaká je ta akutální? 

Věnuji se výzkumu hmotnostní spektrometrie, což může znít jako nuda, protože tato technologie je tu už více než 125 let. Ale já ji miluji, protože každých pět let se objeví nové věci, které možná nikdo z nás, kteří třeba i patříme ke špice oboru, nečekal, což ukazuje, jak dynamicky a rychle se tento obor stále vyvíjí. Věci, o kterých jsme si nikdy nemysleli, že se stanou, jsou dnes realitou. Že můžeme studovat jednotlivé buňky pomocí hmotnostní spektrometrie, proteom, metabolom. Pro mě jako technologického nerda je to prostě úžasné. Kdybyste mi to řekli, když jsem začínal svou kariéru, nebo dokonce před deseti lety, vysmál bych se vám. Naučil jsem se nezajímat se o to, co je nebo není v současné době možné – jednou možná bude. A to je můj vzkaz i vědcům: nezabývejte se současnými limity. Mějte vize toho, co chcete dělat, a možná to jednou bude možné, a v ideálním případě přispějete k tomu, aby to možné bylo.

Máte nějaká další doporučení pro mladé vědce a vědkyně?

Pokud jste mladí, buďte houbou a vstřebávejte, vstřebávejte a vstřebávejte informace a znalosti v tom nejširším smyslu. Udržujte si široký rozhled, poznávejte různé obory. A možná o dvacet let později tyto znalosti opravdu oceníte. Když stárnete, vaše schopnost nasávat slábne a vy se zaseknete na tom, co vás učili nebo čemu věříte. A myslím, že zůstat mladý je možná také o tom zůstat takovou houbou a být schopen vstřebávat věci, které jsou mimo vaši komfortní zónu. Takže moje doporučení je zůstat houbou.

Jak vypadá váš běžný pracovní den? Máte nějaké rituály, například že začínáte den čtením novin?

Ne, myslím, že je to trochu nuda, abych řekl pravdu. Můj den začíná kontrolou e-mailů a to zabere spoustu času. Ale samozřejmě to nevnímám jen jako zátěž, protože polovina e-mailů je také vaše síť a vaše informace.

Kdybsyte se zeptali mých dětí, asi by řekly, že jediné, co dělám je, že piju kafe a mluvím s ostatními lidmi, což je tak trochu pravda. A pro mě neexistuje něco jako typický den, protože každý den je jiný. Ale nejvíc mě baví interakce se studenty. Rád si ale také udržuji kontakty se zahraničními vědci a také s lidmi z průmyslu. Takže zejména v této fázi mé kariéry je mou každodenní prací opravdu udržování sítě, udržování infrastruktury v chodu. Čas od času si zařídím „sabatikl“ den , kdy přemýšlím o tom, kam se chci s vědou skupiny posunout, a to jsou ty nejradostnější chvíle.

Ale jako vedoucí skupiny máte spoustu dalších povinností, které musíte řešit, jako například když lidé ve vaší laboratoři mají osobní problémy nebo řeší bydlení a víza nebo vás poprosí o doporučující dopisy. A pak také výuka, která zabere dost času a je extrémně důležitá. Jako vědce mě tato pestrost baví, ale neexistuje nějaký můj typický den a rozhodně to není rutina.

Jste velmi zapálený vědec, ale čím byste byl, kdybyste nemohl být vědcem? Máte nějaké nápady?

To je zajímavá otázka. Mám rád přírodu, rád běhám a jezdím na kole a opravdu rád cestuji, objevuji nová místa a to, co si myslí lidé z jiných národů, ale také poznávám sám sebe a svou zemi. Takže kdybych měl svobodnou volbu, byl bych asi cestovatel.