Froňková: Projektové financování zabíjí vědeckou kreativitu

„Dělat v dnešní době vědu je obecně dost stres – neustále píšete granty nebo v hodnotících zprávách vysvětlujete, proč vám to nevychází, jak jste si mysleli. K tomu je obrovský tlak na publikační výkon a nesmyslná administrativa,“ varuje molekulární genetička Eva Froňková z 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol.

„Naše vědecké projekty jsou taková detektivka. Na začátku je většinou nemocné dítě, které má nejasné příznaky – poruchy imunity či krvetvorby – a my se pomocí nejmodernějších metod snažíme najít příčinu a navrhnout řešení,“ popisuje Eva Froňková. „Vědomí, že mohu pomoci konkrétnímu pacientovi, mě na práci baví nejvíc – otevřít výsledky genetických testů a zjišťovat, kde je problém. A pak spolu s kliniky hledat řešení, jak pomoci,“ líčí lékařka a genetička. Rozuzlení, tedy vědecké objevy, pak publikují v nejprestižnějších časopisech.

Rychleji, levněji a lépe

„Neděláme úplně ten klasický základní výzkum; jsme spíše praktici, kteří se nejnovější poznatky snaží zjednodušit, zlevnit, a co nejrychleji dostávat do praxe, aby co nejdříve pomáhaly našim pacientům,“ popisuje docentka Froňková, jež vede tým v rámci vědecko-diagnostické laboratoře Childhood Leukaemia Investigation Prague (CLIP) na 2. LF UK.

Kromě hledání příčin nemocí vyvíjí i nové diagnostické metody, které se pak používají po celém světě. Globální špičkou jsou například v detekci takzvané reziduální nemoci – ve stopování zbytkové leukemie v těle. „Díky našim metodám jsme schopni rychle a přesně objevit i jedinou leukemickou buňku v těle mezi statisíci zdravými! Tato informace je klíčová pro nastavení, sledování průběhu a ve výsledku i pro úspěšnost léčby,“ vysvětluje Froňková, která si už během studia vysnila práci na pomezí imunologie, onkologie a genetiky.

Řešení? Nedusit, ale podporovat

Laboratoř CLIP dlouhodobě vévodí předním příčkám nejrůznějších hodnocení vědy. Čím to je? „Klíčová je osobnost Honzy Trky (profesora lékařské biologie, jenž loni obdržel univerzitní Donatio – pozn. red.). Poskytuje nám velkou podporu, oporu a nechává lidi růst – nedusí je. Důležité jsou rovněž mezinárodní spolupráce a to, že jsme jeden tým – vzájemně se držíme,“ vyjmenovává Eva Froňková, která se i díky Trkovi dostala k molekulární genetice.

„Dodnes si pamatuji, jak jsem si v devadesátkách zakládala e-mail, abych se mohla přihlásit na kurz molekulární genetiky pro mediky, který Honza tehdy organizoval,“ vypráví s úsměvem, jak ji genetika „chytila a už nepustila“, takže se jí v Motole věnuje nadále.

Nadšení z oboru předává nejen studentkám a studentům Univerzity Karlovy, ale i kolegyním a kolegům po celém světě. „Školíme například v Latinské Americe (Argentina, Uruguay), ale také ve Španělsku. Když jim tam pomůžeme zavést v Česku již naprosto běžnou genetickou diagnostiku, můžeme zvýšit přežití dětí s leukémií o několik procent, což mohou být desítky dětí ročně. Nejsou za to vědecké body, ale moc mě to nabíjí a dává smysl,“ říká lékařka.

„Dělat v dnešní době vědu je však obecně dost stresující – neustále píšete granty či v hodnotících zprávách vysvětlujete, proč vám to nevychází, jak jste si mysleli… K tomu je obrovský tlak na publikační výkon a nesmyslná administrativa, a to vše zabíjí vědeckou tvořivost,“ varuje Eva. „Objevy nevznikají tak, že si je naplánujete v tříletém horizontu,“ zdůrazňuje vědkyně, pro niž byla lekcí covidová pandemie: „Najednou jsem k tomu všemu byla i učitelkou, družinářkou, kuchařkou… a došlo mi, že už takto dál nemůžu,“ vzpomíná máma tří dětí a manželka infektologa, který trávil většinu času v nemocnici. Jak to řešila? „Musela jsem zvolnit. Už nepracuji po nocích. A ve výsledku jsem paradoxně efektivnější a šťastnější,“ sdílí své pocity a apeluje na další bádající, aby více (a včas) mysleli i na sebe.

Nebuďte na to samy

„Mladým vědkyním bych poradila, aby na to nebyly samy! Mě mateřství celkem zaskočilo – nemyslím kariéru při mateřství – ale to samotné mateřství. Najednou nešlo moc plánovat, nic nezáleželo na mně a do toho jsem poslouchala, jaká bych měla být matka,“ vzpomíná. „Dnes už je situace o trochu lepší, ale já měla děti v době, kdy se od ženy očekávalo, že bude full-time matkou a hospodyní, která poskytuje servis pro ‚otce rodiny‘. Jen zmínky o paní na hlídání či úklid byly brány jako selhání.“ Kolegyním radí, aby se obklopily stejně smýšlejícími lidmi a „nevyžádané komentáře“ neposlouchaly, i když to bývá těžké.

Co by dále pomohlo? „Peníze. Ale takové, které žena může svobodně využít podle své potřeby – žádné zbytečné papírování a dokládání faktur,“ říká trojnásobná matka, podle níž chybí i návratové granty, částečné úvazky a větší flexibilita. I proto je Eva Froňková aktivní v nejrůznějších komisích a grantových panelech: „Dlouho jsem se tomu bránila, ale pak mi došlo, že se musíme ozvat, že jinak se nesmyslná omezení a podmínky nezmění. Muži týmž překážkám často nečelí, takže je někdy ani nenapadne, že by to mohl být třeba problém.“