Letošní Nobelovu cenu za ekonomii – oficiálně Cenu Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela – získala trojice amerických vědců Ben Bernanke, Douglas Diamond a Philip Dybvig za „výzkum bank a finančních krizí“. Pro magazín Forum její udělení komentují vědci z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK a rovněž z ekonomického ústavu CERGE-EI, společného pracoviště Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy.
Laureáti Nobelovy ceny za ekonomii (zleva): Douglas Diamond, Ben Bernanke a Philip Dybvig.
Dny od 3. do 10. října se ve vědeckém světě nesou ve znamení udílení těch nejprestižnějších ocenění – Nobelových cen. Magazín Forum již tradičně přináší komentáře odborníků spjatých s Univerzitou Karlovou. Po vědeckých kategoriích – medicíně, fyzice a chemii – přinášíme komentář i té poslední udílené – Nobelově ceně za ekonomii, kterou komentuje ekonom Michal Kejak z CERGE-EI:
„Ocenění získali vědci, kteří významně posunuli naše porozumění chování bank a jejich vlivu na vznik a průběh finančních krizí. Banky a finanční sektor obecně jsou nezbytnou a důležitou součástí moderní dynamické ekonomiky, ale zároveň mohou za určitých podmínek přispívat k její nestabilitě nebo být dokonce jejím zdrojem. Jedním z nejčastějších příznaků finanční krize, které mají historicky tendenci vyskytovat se zejména v obdobích nestabilního ekonomického vývoje, jsou takzvané ‚běhy na banku‘ (bank runs). Při nich se vkladatelé snaží náhle vybrat své uložené úspory, protože se domnívají, že jejich banka padne. Vzhledem k faktu, že zdravá banka nemá (a ani nemůže mít z principu svého fungování) k dispozici dostatek hotovosti, aby okamžitě uspokojila všechny své střadatele, může takováto panika poslat do krachu i zdravou banku.
Zranitelnost bank ve výzkumném hledáčku
Právě zranitelností bank se zabývala první práce oceněných profesorů Douglase Diamonda a Philipa Dybviga ze začátku osmdesátých let, která navrhla i řešení tohoto bankovního problému, tedy takzvané transformace ‚splatnosti‘, kdy střadatelé chtějí mít stálý přístup ke svým vkladům v bance a kdy na druhé straně investoři – podnikatelé a vlastníci domů – půjčující si peníze od banky potřebují mít jistotu, že peníze nebudou muset vracet příliš brzy.
Jejich teorie navržená ve formě matematického modelu založeném na mikroekonomické teorii kontraktů (contract theory) ukázala, že problém se dá odstranit pojištěním vkladů garantovaných vládou. Narozdíl od předchozí literatury tato práce zdůraznila přímý vliv bankovního selhání na reálnou ekonomiku, tedy na propad produkce během finančních krizí a tedy zejména v době Velké deprese třicátých let 20. století. V tomto došla k témuž závěru jako práce dalšího oceněného profesora Bena Bernankeho, jenž ve své práci z počátku osmdesátých let podal komplementární pohled k tehdy dominujícímu monetárnímu vysvětlení Miltona Friedmana. Bernanke ve své práci prokázal, že krach bankovního sektoru v letech 1930 až 1933 významně snížil efektivnost procesu alokace úvěrů, čímž zvýšil jejich cenu a dostupnost, což vedlo k depresi agregátní poptávky. Tento přímý vliv kolapsu bankovního sektoru pomohl vysvětlit, proč tzv. Velká deprese trvala tak dlouho a proč se ekonomika začala navracet k normálu až po rehabilitaci bankovního sektoru politikami Nového údělu.
Oficiální ilustrace k letošní NC za ekonomii: Johan Jarnestad/The Royal Swedish Academy of Sciences.
S profesorem Benem Bernankem jsem se potkal na několika vědeckých seminářích a konferencích v zahraničí. Bylo to v době jeho akademického působení před jeho činností ve Federal Reserve Board (centrální banka USA): nejprve jako člena a později jako guvernéra FRB. Myslím, že jeho působení v letech finanční krize 2008 až 2009 v čele Fedu bylo zvláště přínosné a jeho porozumění problémům finančního trhu v době Velké deprese získané jeho dlouholetým výzkumem pomohlo rychlé a efektivní reakci Fedu a vlády.
Nobelovka zdůrazňuje důležitou vazbu mezi makroekonomií a financemi
V konfrontaci s nedávnými významnými globálními krizemi – Velkou recesí 2007 až 2009 a ekonomickou recesí způsobenou pandemií covidu – výzkum všech tří oceněných nesporně významně přispěl k přijatým opatřením vlád a finančních regulátorů po celém světě. Z tohoto pohledu není udělení letošní Ceny Švédské národní banky pro rozvoj ekonomické vědy na památku Alfréda Nobela určitě překvapením pro nikoho ve vědeckých kruzích. Dlouhou dobu se zdálo, že globální ekonomické krize, takové jako byla Velká deprese ve třicátých letech minulého století, jsou již jen relikty minulosti zvláště v nejrozvinutějších zemích světa. Tomu poměrně dost odpovídala i makroekonomická teorie, která až na výjimky (Bernanke se svými spolupracovníky, naše práce a další) se finančním sektorem příliš nezabývala. Nicméně finanční krize v letech 2008 až 2009 tento pohled zásadně změnila, když se ukázalo, jak klíčovým je pro chování celé ekonomiky jeho finanční sektor. Tím došlo k obrovskému rozvoji nových modelovacích nástrojů navrhujících, jak zahrnout do makro modelů finanční sektor.
Moderní makroekonomická teorie je založena na tzv. mikroekonomických základech, kdy chování všech agentů v ekonomice vychází z mikroekonomické matematické teorie. A právě chování bank v těchto modelech je založeno na pracích Douglase Diamonda a Philippa Dybviga, vědců pracujících převážně v oboru korporátních financí (corporate finance) a korporátní správě (corporate governance). Skutečnost, že letošní Nobelova cena byla udělena makroekonomovi Bernankemu a dvěma nemakroekonomům zabývajícím se korporátními financemi, je poměrně nezvyklé a svědčí o snaze zdůraznit právě tuto důležitou vazbu mezi makroekonomií a financemi.
Letošní Nobelovu cenu za ekonomii komentuje pro Forum Michal Kejak z CERGE-EI, někdejší ředitel této prestižní instituce.
Ekonomické a finanční krize mají vždy více příčin a každá krize je svým způsobem jedinečná. Navzdory tomu, že díky těm, kteří dnes získali cenu za ekonomii, a díky jejich výzkumu bank a finančních krizí, jsme byli schopni lépe a efektivněji zareagovat na poslední globální krize, plné vyhodnocení a vysvětlení těchto nedávných krizí je stále ještě před námi. Ti, kteří to úspěšně zvládnou, získají s největší pravděpodobností některou z budoucích Nobelových cen.
Na závěr bych rád vyjádřil své přesvědčení, že špičkový ekonomický výzkum, za něž se dostávají Nobelovy ceny, nám ukazuje, jak mnohdy komplikovaně fungují moderní ekonomické systémy a měl by nám pomoci vyhnout se neefektivním zjednodušujícím ekonomickým, zejména makroekonomickým politikám, jež jsou založeny na ideologiích (nehledě na to z jaké strany politického spektra pocházejí), spíše než na chápání reálných ekonomických zákonitostí a jež nás mohou do dalších ekonomických krizí lehce zavést.“
Ekonomka Pečená: Banky se konečně dočkaly
Svou reakci na aktuální udělení Nobelovy ceny za ekonomii přidává také doktorka Magda Pečená z Katedry financí a kapitálových trhů Institutu ekonomických studií FSV UK:
„Tak se konečně banky dočkaly: často nenáviděné, mocné, pro mnohé ‚nadmíru ziskuchtivé‘ i ‚vyděračské‘ konečně získaly oficiální zastání a dostalo se jim zaslouženého zadostiučinění. Američtí ekonomové Ben Bernanke, Douglas Diamond a Philip Dybvig, čerství držitelé Nobelovy ceny za ekonomii, nám již dlouhou dobu připomínají, že banky jsou velmi důležitou součástí finančního systému, a poskytují tak potřebnou časovou a rizikovou transformaci kapitálu. Znamená to, že alokují peníze směrem od střadatelů do projektů, kde jsou finance třeba a mohou produktivně vydělávat. Přesto jako střadatelé chceme mít stále jistotu, že tyto peníze dostaneme zpět, a to přesně ve chvíli, kdy je potřebujeme, a ještě dobře zhodnocené. A to nejsou triviální úkoly. Každá banka je citlivá vůči externím šokům a její rovnováha může být lehce narušena – žádná (ani ta sebezdravější) banka nepřežije okamžitou žádost všech střadatelů o výplatu svých vkladů. Tito ekonomové nám ukázali, že pokud se banka a její střadatelé mohou spolehnout na například institut fondu pojištění vkladů, můžeme tím posílit tuto křehkou rovnováhu, lidé budou méně náchylní k ‚runům‘ na banku a dají bance tolik potřebný čas na stabilizaci. A je zřejmé, že tento pragmatický přístup může – když ne zamezit – tak alespoň redukovat hloubku ekonomických krizí.
Ben Bernanke v době, kdy šéfoval americké centrální bance.
Ráda bych ještě vyzdvihla jméno Bena Bernankeho, jenž byl zároveň šéfem americké centrální banky (US Federal Reserve) v letech 2006 až 2014, tedy v období finanční krize let 2008 až 2010, a své vědecké poznání nejen sepsal do mnohých knih a učebnic, ale především svojí erudici aplikoval ve chvíli, kdy to bylo skutečně potřeba. Toto spojení teorie se skutečnou odpovědností je ojedinělé a zaslouží velké uznání.”
