„V minulosti měli otcové vůči svým synům několik základních povinností: když šli na prahu dospělosti k prvnímu přijímání, vysvětlili jim, jak je to s ženskými, a naučili je nacpat fajfku,“ připomíná někdejší význam fajfky Jan Klouček. Tomu učarovaly fajfky, nebo chcete-li „češtěji“ dýmky, natolik, že se je rozhodl sám vyrábět.
Klouček studoval kybernetiku a aplikovanou matematiku na Matfyzu, po studiu se ale oboru věnoval jen prvních pár let a vrhl se na podnikání. Se společníky například dovážel ze zahraničí dýmkový tabák a potřeby pro kuřáky, a když se v pasáži Broadway v pražské Celetné ulici uvolnil prostor po bývalé poště, dostal nápad, jak podnikání v tomto oboru ještě ozvláštnit.
„Řekli jsme si, že k velkoobchodu pořídíme ještě jakýsi obchod pro gentlemany. Plánovali jsme, že budu jezdit nakupovat doutníky do Dominikánské republiky nebo Nikaraguy, dýmky do Francie a Itálie za kamarády, a k tomu budu mít prodejnu, kde se budu bavit se zákazníky. Obchůdek, který mi zůstane na důchod jako něco hezkého.“ A tak vznikl proslulý obchod Baker Street, kde se prodával tabák, doutníky, dobré pití, vycházkové hole, deštníky, peněženky, a pochopitelně hlavně dýmky.
| Dýmka nebo fajfka? Slovo „Fajfka“ pochází z německého slova „Pfeife“ a používalo se v českých zemích, nicméně obrozenci vše německé odmítali, a tak později vymysleli slovo „dýmka“ pocházející z českého slova „dým“. |
Dýmky (nebo fajfky, jak vám libo) jezdil Klouček nakupovat především do Francie, například do městečka Saint-Claude, u nějž sídlí továrna slavné značky Chacom, která začala vyrábět fajfky už v roce 1825 pro vojáky napoleonské armády. A po několikáté cestě si řekl, že by se od nich mohli výrobu naučit a sami založit manufakturu.
„Majitel továrny, pan Yves Grenard, mě už tehdy varoval, že obchodovat s dýmkami je hezké, ale výroba, to už je dost složitý proces. Přece jen je to rukodělná výroba a jde o nějakých 62 úkonů, než samotná dýmka vznikne. Nicméně asi během dvou měsíců jsme dali dohromady provoz, lidé z Francie nás zaškolili, a pak jsme v dílně o patnácti lidech začali vyrábět 5 tisíc dýmek měsíčně!“
Sériová výroba mu ale postupem času přestala vyhovovat a chtěl se věnovat autorské tvorbě a originálním tvarům. Dnes v jeho portfoliu najdete dýmky s názvy jako Hot Vulkan, Chess Tower, Golem nebo Gaudí Dreams. Výroba každé z nich trvá podle složitosti den až den a půl, materiálem je převážně briar, kořenice vřesovce stromovitého (Erica arborea) - foto vpravo.
„Dřevo pro výrobu dýmek musí splňovat několik parametrů, a především musí být tvrdé, ohni co nejvíce odolné a chuťově neutrální. Ze začátku se zkoušela různá tvrdá dřeva jako zimostráz nebo bahenní olše, a pak Francouzi objevili briar, který roste na skalách ve Středomoří. Kořenice briaru má tvar boule a její dřevo má krásnou a výjimečnou kresbu. Z kořenic se vyřezávají přířezy a ty se pak až dva dny vaří ve speciálních kotlích, aby se zbavily pryskyřice a dalších příměsí. Po pomalém sušení se z briarových přířezů formátují hlavičky dýmek. Naústky se dříve vyráběly z rohoviny, pak z ebonitu, dnes také z akrylu,“ vysvětluje Klouček.
Dýmku si pod dohledem mistra dýmkaře můžete vyrobit i sami, Jan Klouček ve své dílně v Havlíčkově Brodě pořádá oblíbené workshopy.
| První dýmky z hlíny a dřeva byly objeveny v pyramidách v Severní Americe. V 17. století se v Orientu zrodily vodní dýmky, v Evropě se první dýmky v 18. století vyráběly v Holandsku, Francii a Německu. U nás se fajfky vyráběly ve velkém v podhorských oblastech, pořád existuje továrnička v Proseči u Skutče, která fungovala už za Rakousko-Uherska. V současnosti existují i i elektronické dýmky. |
Moderní doba a lékařské výzkumy kouření nepřejí, což se pochopitelně odráží i na výrobě dýmek. „Objem výroby se celosvětově markantně snížil. Není to řemeslo, které bych učil své děti. Fajfky se také úplně jinak prodávají než v minulosti. Já vždycky říkal, že zákazník by si měl novou dýmku pořádně ohmatat, ale dnes už prodej funguje z velké části přes internet. Jsou specializované weby a pomáhají i facebookové profily výrobců a zájmových skupin dýmkařů,“ vypráví mistr dýmkař, jímž signované dýmky se dají pořídit od dvou i pěti tisíc korun a většinu vyrábí na zakázku.
Pokud se ke koupi dýmky odhodláte, je třeba ji na začátku tzv. zakouřit. „V dýmce je buď čistá vrstva dřeva nebo je tabáková komora vymazaná zakuřovací pastou různého složení, já používám přírodní směs z dřevěného uhlí a medu. Při zakouření dýmky se se vytvoří karbonová vrstva uvnitř tabákové komory, která dřevo jednak ochraňuje, a hlavně v sobě také uchovává chuť a aroma samotného tabáku.
Kouření dýmkových tabáků má tisíce chuťových nuancí – od směsí přírodních druhů tabáku, přes různě aromatizované směsi až po tabák „anglického“ typu s lakatií, což je druh tabáku chutnající po uzeném.
„Zatímco cigarety smrdí, doutníky a fajfka voní. Navíc cigaretu dokouříte a zahodíte, ale dýmka je něco trvalého, s čím se doslova mazlíte a musíte se o to starat,“ vykládá Klouček.
Už samotné kouření dýmky je rituál. Ostatně není divu, že už za první republiky fungovaly kluby pro gentlemany, kde se scházeli milovníci dýmek a diskutovali. A kouření dýmky debaty chtě nechtě zušlechťuje.
„Dýmku totiž musíte čas od času natáhnout, a tím pádem pouštíte ke slovu toho druhého. Ovšem i gentlemani dodržují jedno základní pravidlo – dýmka se nikomu nepůjčuje!“ usmívá se na závěr Jan Klouček.
| Jan Klouček |
| Studoval kybernetiku a aplikovanou matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Pak se věnoval podnikání v oblasti nemovitostí nebo telekomunikací, v roce 1992 otevřel obchod s kuřáckými proprietami. V roce 1999 spoluzaložil manufakturu na výrobu dýmek, v současnosti už se výrobě dýmek věnuje sám pod značkou JanPipes. |
